Úvodník 3/2013
Marie Růžková
Vážení čtenáři,
nosným tématem aktuálního čísla Lesnické práce jsou dotace do lesnictví a příspěvky na hospodaření v lesích. Tyto záležitosti jsou v centru pozornosti Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů dlouhodobě, ale v současné době zvyšuje tlak na vedení resortu, aby se problematikou podpory lesnictví zabývalo komplexněji, a to co nejdříve. Proč?
Z částky 505 miliónů Kč, která byla dle informací z ministerstva v rámci novely zákona o rozpočtovém určení daní v roce 2005 odebrána z objemu určeného na podporu lesního hospodářství ze státního rozpočtu a rozdělena krajům, je v posledních letech na hospodaření v lesích vynakládána méně než polovina. Zbytek využívají kraje k jiným účelům. Aktuální zprávy z krajů jsou varovné. Některé z nich na konci února nevědí, zda budou vůbec nějaké prostředky na tyto účely v letošním roce vyplácet, jiné drasticky snižují jejich objem, omezují okruh příjemců podle druhu vlastnictví, velikosti majetku apod. Oproti loňskému roku se rýsuje jejich celkový propad o téměř 50 miliónů.
Takové zacházení si majitelé nemohou a nechtějí nechat líbit. Lesy mají nezastupitelný význam pro ochranu půdy, vody, ovzduší a klimatu, pro rozvoj venkova, výkon lesnictví, krajinu a životní prostředí. To ostatně deklarovala i Vláda České republiky v Zásadách státní lesnické politiky v listopadu loňského roku s tím, že lesy musí být spravovány a obhospodařovány tak, aby mohly rovnoměrně a trvale plnit všechny tyto své ochranné, hospodářské a sociální úlohy. Zároveň se přihlásila k tomu, že chce zvyšovat konkurenceschopnost lesního hospodářství a motivačně působit na podporu veřejných zájmů.
Konkurenceschopnost lesního hospodářství asi nevyřeší příspěvky na hospodaření v lesích, nicméně určitá forma subvencí majitelům lesa je na místě, neboť část z výnosů jejich majetků si přisvojuje celá společnost. Za jednu z možností odůvodněného a spravedlivého cenění těchto služeb společnosti považuje SVOL formu přímé platby na hektar lesa. Nabízí se zde analogie s přímými platbami farmářům, zásadní rozdíl je ovšem v tom, že v případě farmářů se jedná především o zajištění nejnižší ceny, nikoliv o subvenci pozitivní externality.
Struktura a výše přímé platby v lesnictví je otázkou pro jednání expertů, jiná by asi měla být v lesích hospodářských a jiná v kategoriích lesů se zvýšenými společenskými požadavky. Prvořadá je ale politická vůle. To, že v evropských lesích přímé platby neexistují, nemůže být argumentem. V některých státech je omezen volný vstup do soukromých lesů, někde je zpoplatněn sběr nedřevních produktů, jiné osvobozují majitele lesa od úhrady daně z pozemků. Chápeme, že některá řešení z hlediska odlišného historického vývoje nelze do našich podmínek přenést, o jiných (například snížení daně z příjmů z lesa) by se při troše dobré vůle určitě jednat dalo a stejně se tak neděje.
Majitelé lesů nejsou těmi, kteří by chtěli „ždímat“ státní rozpočet, chtějí dostat jen to, co jim právem náleží. Je ale evidentní, že se o to musí hlásit sami, vytrvale a nahlas. Pokud nebudou na svá vlastnická práva a na celospolečenský význam hospodaření v lesích veřejnost neustále upozorňovat, bude se na lesnictví nahlížet převážně optikou jeho podílu na HDP. Otázka, zda je právě nyní vhodná doba proto, aby se majitelé lesů se svými požadavky ozvali, je podle mého názoru irelevantní. Vhodná doba by totiž nenastala nikdy.
Takové zacházení si majitelé nemohou a nechtějí nechat líbit. Lesy mají nezastupitelný význam pro ochranu půdy, vody, ovzduší a klimatu, pro rozvoj venkova, výkon lesnictví, krajinu a životní prostředí. To ostatně deklarovala i Vláda České republiky v Zásadách státní lesnické politiky v listopadu loňského roku s tím, že lesy musí být spravovány a obhospodařovány tak, aby mohly rovnoměrně a trvale plnit všechny tyto své ochranné, hospodářské a sociální úlohy. Zároveň se přihlásila k tomu, že chce zvyšovat konkurenceschopnost lesního hospodářství a motivačně působit na podporu veřejných zájmů.
Konkurenceschopnost lesního hospodářství asi nevyřeší příspěvky na hospodaření v lesích, nicméně určitá forma subvencí majitelům lesa je na místě, neboť část z výnosů jejich majetků si přisvojuje celá společnost. Za jednu z možností odůvodněného a spravedlivého cenění těchto služeb společnosti považuje SVOL formu přímé platby na hektar lesa. Nabízí se zde analogie s přímými platbami farmářům, zásadní rozdíl je ovšem v tom, že v případě farmářů se jedná především o zajištění nejnižší ceny, nikoliv o subvenci pozitivní externality.
Struktura a výše přímé platby v lesnictví je otázkou pro jednání expertů, jiná by asi měla být v lesích hospodářských a jiná v kategoriích lesů se zvýšenými společenskými požadavky. Prvořadá je ale politická vůle. To, že v evropských lesích přímé platby neexistují, nemůže být argumentem. V některých státech je omezen volný vstup do soukromých lesů, někde je zpoplatněn sběr nedřevních produktů, jiné osvobozují majitele lesa od úhrady daně z pozemků. Chápeme, že některá řešení z hlediska odlišného historického vývoje nelze do našich podmínek přenést, o jiných (například snížení daně z příjmů z lesa) by se při troše dobré vůle určitě jednat dalo a stejně se tak neděje.
Majitelé lesů nejsou těmi, kteří by chtěli „ždímat“ státní rozpočet, chtějí dostat jen to, co jim právem náleží. Je ale evidentní, že se o to musí hlásit sami, vytrvale a nahlas. Pokud nebudou na svá vlastnická práva a na celospolečenský význam hospodaření v lesích veřejnost neustále upozorňovat, bude se na lesnictví nahlížet převážně optikou jeho podílu na HDP. Otázka, zda je právě nyní vhodná doba proto, aby se majitelé lesů se svými požadavky ozvali, je podle mého názoru irelevantní. Vhodná doba by totiž nenastala nikdy.