Zkušenosti s převodem lesa věkových tříd na les trvale tvořivý I.

Převod v předmýtních porostech
Námrazová kalamita se zpracovávala i v následujících letech a do jisté míry se zpracovává dodnes. Zpočátku jsem prováděl pečlivý zdravotní výběr ve všech porostních úrovních, kdy jsem opakovaně vyhledával stromy s nejmenším počtem zelených přeslenů, s nejvyšším počtem nových terminálů a stromy s terminály, jejichž osa se nejvíce vychylovala od osy kmene (s největším kolenem). Jednalo se v podstatě o zdravotní výběr se strukturním efektem, který vedl k vytvoření tloušťkové i výškové rozrůzněnosti zejména v porostech do 50 let, jejichž výškový přírůst ještě nekulminoval a které výrazněji reagují na uvolnění světlostním přírůstem.
V současnosti s postupným ubýváním poškozených jedinců přecházím k pozi-tivnímu výběru v hlavní úrovni, kdy v porostu označuji tzv. cílové stromy ve zhruba pravidelných rozestupech 6–10 m, tj. v počtu cca 100 až 250 na hektar. Cílový strom je strom z hlavní úrovně až nadúrovně, zdravý, vitální, s dobře vyvinutou korunou. Každým zásahem je tento strom podporován odkácením jednoho až dvou sousedních úrovňových stromů, jež mu nejvíce škodí. Jako cílový strom často volím přimíšenou dřevinu, většinou jedli nebo modřín, podporovány jsou všechny listnáče. Do stromů mezi cílovými se nezasahuje, anebo jen sporadicky. Podúrovňové stromy se šetří, těží se pouze v rámci zdravotního výběru. Výsledkem je silný světlostní přírůst cílového stromu, tento sílí a nejdříve dosahuje tzv. cílové tloušťky. Zároveň dochází k výrazné tloušťkové diferenciaci porostu, která nám zajišťuje jeho stabilitu a v budoucnu umožní dlouhou zmlazovací dobu. Místo po smýcení cílového stromu je zárodkem následné obnovy porostu. Do porostů se vracím jednou za 5 let, intenzita zásahů se pohybuje kolem 38 m3/ha. Ekonomická výhoda strukturní probírky spočívá v těžbě úrovňových, relativně silných stromů, z nichž nám padají dobře ceněné sortimenty – agregát, pilařské výřezy (čep od 12 cm v kůře). Při tomto typu výchovy i v porostech do 40 let výnosy z těžebního zásahu překračují jeho náklady.

Hospodaření v mlazinách
Maximální možnou diferenciaci, jak výškovou a tloušťkovou, tak i druhovou a prostorovou, sleduji již při výchově smrkových mlazin prořezávkami. Tento princip uplatňuji jednak v porostech vzniklých umělou obnovou na holině, ale především v mlazinách vzniklých přirozeně po odkácení mateřského porostu. Ty jsou již více či méně rozrůzněné, což nám velice usnadňuje zásah. Zde podporuji nejvyspělejší a nejkvalitnější jedince, v rozestupech okolo 5 metrů, což je cca 400 na hektar, odstraněním všech úrovňových a mírně podúrovňových konkurentů v poloměru cca 1,5–2 m. Ostatních si nevšímám. Z těchto 400 uvolněných jedinců v budoucnu vyberu 100 až 250 cílových stromů. Tímto typem zásahu je zabezpečena stabilita kostry porostu, jeho rozrůzněnost a zároveň jsou také zachovány podmínky pro čištění kmínků a přirozenou autoredukci v nárostech. Její průběh je sice pomalý, protože zde chybí selekční tlak zástinu horního patra, přesto i zde probíhá konkurenčním bojem mezi různě uvolněnými jedinci různé výšky. Ekonomická výhoda tohoto postupu je jeho nízká nákladovost, kdy odstraněním relativně mála jedinců dosahuji vysokého stupně efektivity. Provádím také jiné typy zásahů (individuální i schematické pruhové) v závislosti na způsobu vzniku mlaziny (zda uměle, nebo přirozeně) a na stupni výškové diferenciace. Často se různé postupy střídají na jedné ploše. Celkové množství prořezávek postupně klesá z toho důvodu, že v současnosti pěstuji téměř všechny mlaziny z umělé obnovy i nárosty zmlazení pod porostem. Tady se prořezávkami nezasahuje, zde příroda svým selekčním tlakem pracuje za nás, dělá to lépe, a hlavně zadarmo. Z vlastních chyb jsem se poučil, že takové zásahy jsou nejen zbytečné, ale přímo škodlivé. V budoucnu se omezím pouze na výřez jedinců poškozených těžbou stromů mateřského porostu, případně na prořezávky na holinách po nahodilé těžbě.

Vnášení melioračních dřevin
Dříve jsem prováděl klasické náseky široké na výšku stromu (25–30 m), dlouhé 100 až 200 m. Uprostřed jsem zalesňoval bukem, po obvodu 2 až 3 řadami jedlí. Cílem je vytvarovat buk, zamezit jeho bočnímu větvení a k tomu dvě řady jedlí bohatě stačí. Všichni známe bukové kotlíky, které nebyly včas rozšířeny. Boční větve krajních stromů pak přesahují 5–8 m obvod kotlíku, čímž nejenže pěstujeme palivo, ale zároveň tím vzniká nežádoucí, neproduktivní plocha. Jedle rostoucí po obvodu kotlíků zde nachází ideální podmínky. Z vnější strany je až k zemi zavětvená, to jí dává jistou výhodu v konkurenci s agresivnějším bukem a při tom je z vnitřní strany lépe zásobena vodou, což zase způsobuje nižší intercepce buku, tzv. „zalévání jedle bukem“.
V současnosti dávám přednost clonným kotlíkům o výměře 5 až 15 arů pod mateřským porostem. Kotlíky zakládám po ploše celého porostu mimo výskyt smrkového zmlazení, vzdálenost mezi nimi je cca 30 až 50 m. V mateřském porostu nad kotlíkem snižuji zakmenění cca na polovinu. Ponechávám jen zdravé a vitální stromy s perspektivou dosažení cílové tloušťky, u nichž se dostavuje dlouhodobý, silný, světlostní přírůst. Míšení dřevin je stejné, buk uprostřed, jedle ve 2 řadách okolo. Výhody způsobu obnovy pod porostem jsou jednak ekologické (přímý růst, drobné větvení, jediný terminál, světlostní přírůst mateřského porostu) a jednak ekonomické (výrazně nižší náklady na vylepšování a ochranu proti buřeni i klikorohu).

Přirozená obnova jedle
Kromě podsadeb se také snažím o přirozené zmlazování jedle v porostech, kde je zastoupena. Neobejde se to ovšem bez dlouhodobého zaplocení a významnějšího snížení zakmenění, zejména na kyselejších stanovištích. Snížení zakmenění je vždy otázkou stanoviště a zkušeností lesního hospodáře. Zde jsem si osobně ověřil, že jedle, přestože se jedná o dřevinu stín dobře snášející, potřebuje pro své odrůstání poměrně významnou intenzitu světla. V letech 1998 až 2009 byly v porostu 502A11 – SLT 5P provedeny postupně 4 těžební zásahy jednotlivým výběrem s cílem porost prosvětlit a poskytnout jedli právě takovou dávku světla, aby zdárně odrůstala a byla zajištěna proti zvěři. Těžební zásahy byly prováděny s čím dál tím větší intenzitou, až byla nakonec zásoba mateřského porostu snížena na jednu polovinu. Teprve při této zásobě a jí odpovídající intenzitě světla začala jedle zdárně odrůstat, její výškový přírůst se zvýšil zhruba 3krát na současných 20 až 30 cm. Pomalé odrůstání jedle v hlubokém zástinu mateřského porostu pro jedli nepředstavuje žádný problém, dokonce je pro ni výhodné. Problémem je udržet po dlouhou dobu funkční oplocení proti zvěři.
Ve více prosvětlených místech dochází ke zmlazování pionýrských druhů dřevin (JR, OS, BR, JIV), které jako světlomilné druhy dokáží obsadit jakékoli vhodné mikrostanoviště a záhy jej opanovat. Jedle rostoucí pod jejich ochranou jimi není výrazněji limitována. Naopak na holinách, zejména na těch extrémních, kalamitních, je kultivace jedle pod clonou přípravných dřevin jedinou možností, jak ji na těchto stanovištích udržet. Pokud vezmeme v úvahu, že většinu velkých, disturbančních ploch v první řadě obsazují právě tito pionýři, musíme si přiznat, že před vlivem člověka docházelo k náletům a k násled-nému odrůstání klimaxových dřevin na holinách spíše výjimečně. Z tohoto důvodu nejsou klimaxové druhy dřevin (JD, BK, SM) fyziologicky uzpůsobeny na extrémní podmínky holosečí. Pokud je tam přesto dlouhodobě vysazujeme, hrozí nebezpečí, že způsobíme nevratné změny v jejich populacích, převládnutí pionýrských a vymizení klimaxových genotypů, což může mít za následek nežádoucí změny vlastností a chování nejen jedinců, ale i celých populací původně klimaxových druhů.    
Jedle jako domácí dřevina má celou řadu skvělých vlastností, pro které je třeba si ji cenit. Na stanovištích ovlivněných vodou, především na glejích a pseudoglejích, je téměř nepostradatelná. Zde dokáže prokořenit a zmeliorovat nepropustný jílový horizont, obnovit koloběh látek, fyzikální i chemické procesy a dobře se ukotvit kůlovými kořeny v půdě. Netrpí výrazněji hnilobami, a to ani při poraněních, kdy snadno rány zavaluje. Při správné výchově je po dubu naší nejodolnější dřevinou vůči větru. Oproti smrku odpadají problémy s kůrovcem. Dobře se zmlazuje, a pokud ji ochráníme před neúměrným tlakem zvěře, tak i snadno odrůstá.
Její velkou nevýhodou je, že není ve vztahu ke světlu zdaleka tak plastická jako smrk. Vyžaduje striktně porostní prostředí s vertikálním zápojem a s minimem cirkulace vzduchu. Nesnáší tedy podmínky panující na holinách a v porostech s horizontálním zápojem, tolik typické pro lesy věkových tříd. Zde odspodu prosychá, zkracuje koruny a ztrácí svou vitalitu. Naopak velice dobře prosperuje v lesích trvale tvořivých s bohatou strukturou, kde je cirkulace vzduchu omezená, v lesích s dlouhou zmlazovací dobou pod porostem, obhospodařovaných jednotlivým výběrem neustále narušujícím horizontální korunový zápoj.

Autor: Ing. Libor Janda
Správa městských lesů Jihlava, s.r.o.
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: Milan Slavinger