Úvodník 10/2009
JUDr. Ing. Jiří Staněk, CSc.
Vážení čtenáři,
tento úvodník by mohl mít titulek „Není zákon jako zákon“, protože se v něm chci krátce zamyslet nad zákonem o myslivosti, který platí u nás, tedy v ČR, a zákonem o myslivosti, který s účinností od 1. září 2009 platí na Slovensku.
Dlouhá historie společného státu a z toho vyplývající stejné společensko-politické i ostatní podmínky včetně změn vlastnických vztahů k půdě po roce 1989 umožňují hodnotit, resp. srovnávat právní úpravu na úseku myslivosti, zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že výchozí a určující podmínky pro přijetí nové právní úpravy myslivosti byly jak v Česku, tak na Slovensku v zásadě stejné.
Pro širokou mysliveckou veřejnost nemá valný význam zdůrazňovat dnes rozdílné legislativní postupy, předcházející vzniku a přijetí zákona o myslivosti u nás a na Slovensku, i když je mimo jakoukoli pochybnost, že český zákon o myslivosti je negativně poznamenán, mimo jiné, právě tím, že jako poslanecký návrh neprošel standardním legislativním procesem.
Mysliveckou veřejnost spíše zaujme strohé konstatování, že nový slovenský zákon o myslivosti je opravdu moderně koncipovaným právním předpisem, který svými ustanoveními komplexně pokrývá celou širokou problematiku myslivosti. My můžeme být hrdí na to, že z některých ustanovení slovenského předpisu lze usuzovat, že si naši slovenští kolegové vzali zřejmě ponaučení z problémů, které přinesla, resp. přináší naše právní úprava. To platí zejména o tvorbě honiteb složených z honebních pozemků drobných vlastníků. Namísto komplikovaně vznikajících a stejně komplikovaně fungujících či spíše nefungujících honebních společenstev budou na Slovensku žádat o uznání společných honiteb tzv. shromáždění vlastníků honebních pozemků, která nejsou právnickou osobou a nemají žádné orgány ani majetek.
Slovenský zákon může být pro nás v mnohém inspirativní. Více než o minimální výměru honitby, která je na Slovensku 1000 ha (v oblastech s chovem jelení zvěře dokonce 2000 ha), jde o výčet subjektů, kterým může být honitba pronajata, vylučující z okruhu uživatelů honiteb podnikatele a právnické osoby, kteří k myslivosti, resp. k honitbě nemají reálný nebo bezprostřední vztah a myslivost často redukují na pouhý lov nebo snobskou zábavu.
Jde ale také o vyšší nároky na odbornou způsobilost myslivecké stráže, která k prosazení svých oprávnění může používat zákonem stanovené donucovací prostředky, dále o podrobnější úpravu mysliveckého plánování a lovu, o ustanovení obsahující pravidla zacházení se střelnou zbraní při provádění myslivosti, o širší oprávnění osob vykonávajících státní dozor v myslivosti apod.
Je pravda, že od roku 2001, kdy byl přijat, již česká myslivecká veřejnost náš zákon o myslivosti vstřebala a že se s ním naučily zacházet i orgány státní správy myslivosti, i když je zřejmé, že mnohdy musí improvizovat. Četné přetrvávající problémy, např. vysoké stavy spárkaté zvěře a škody, které lokálně působí, nedokonalé myslivecké plánování i oprávněná nespokojenost vlastníků honebních pozemků, kteří nemohou dosáhnout změny nebo rozdělení honebních společenstev, resp. honiteb ani v případech, kdy je takový záměr zcela legitimní, jsou dostatečným důvodem pro to, aby byl náš zákon o myslivosti co nejdříve novelizován. Váhavý přístup ministerstva zemědělství, podpořený publikovanými názory profesních mysliveckých organizací, preferujících před úpravou zákona nejdříve vypracování v pojetí jedněch nové koncepce myslivosti, v pojetí druhých nových zásad státní myslivecké politiky, dávají tušit, že se potřebných změn zákona o myslivosti v České republice hned tak nedočkáme.
Vážení čtenáři,
tento úvodník by mohl mít titulek „Není zákon jako zákon“, protože se v něm chci krátce zamyslet nad zákonem o myslivosti, který platí u nás, tedy v ČR, a zákonem o myslivosti, který s účinností od 1. září 2009 platí na Slovensku.
Dlouhá historie společného státu a z toho vyplývající stejné společensko-politické i ostatní podmínky včetně změn vlastnických vztahů k půdě po roce 1989 umožňují hodnotit, resp. srovnávat právní úpravu na úseku myslivosti, zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že výchozí a určující podmínky pro přijetí nové právní úpravy myslivosti byly jak v Česku, tak na Slovensku v zásadě stejné.
Pro širokou mysliveckou veřejnost nemá valný význam zdůrazňovat dnes rozdílné legislativní postupy, předcházející vzniku a přijetí zákona o myslivosti u nás a na Slovensku, i když je mimo jakoukoli pochybnost, že český zákon o myslivosti je negativně poznamenán, mimo jiné, právě tím, že jako poslanecký návrh neprošel standardním legislativním procesem.
Mysliveckou veřejnost spíše zaujme strohé konstatování, že nový slovenský zákon o myslivosti je opravdu moderně koncipovaným právním předpisem, který svými ustanoveními komplexně pokrývá celou širokou problematiku myslivosti. My můžeme být hrdí na to, že z některých ustanovení slovenského předpisu lze usuzovat, že si naši slovenští kolegové vzali zřejmě ponaučení z problémů, které přinesla, resp. přináší naše právní úprava. To platí zejména o tvorbě honiteb složených z honebních pozemků drobných vlastníků. Namísto komplikovaně vznikajících a stejně komplikovaně fungujících či spíše nefungujících honebních společenstev budou na Slovensku žádat o uznání společných honiteb tzv. shromáždění vlastníků honebních pozemků, která nejsou právnickou osobou a nemají žádné orgány ani majetek.
Slovenský zákon může být pro nás v mnohém inspirativní. Více než o minimální výměru honitby, která je na Slovensku 1000 ha (v oblastech s chovem jelení zvěře dokonce 2000 ha), jde o výčet subjektů, kterým může být honitba pronajata, vylučující z okruhu uživatelů honiteb podnikatele a právnické osoby, kteří k myslivosti, resp. k honitbě nemají reálný nebo bezprostřední vztah a myslivost často redukují na pouhý lov nebo snobskou zábavu.
Jde ale také o vyšší nároky na odbornou způsobilost myslivecké stráže, která k prosazení svých oprávnění může používat zákonem stanovené donucovací prostředky, dále o podrobnější úpravu mysliveckého plánování a lovu, o ustanovení obsahující pravidla zacházení se střelnou zbraní při provádění myslivosti, o širší oprávnění osob vykonávajících státní dozor v myslivosti apod.
Je pravda, že od roku 2001, kdy byl přijat, již česká myslivecká veřejnost náš zákon o myslivosti vstřebala a že se s ním naučily zacházet i orgány státní správy myslivosti, i když je zřejmé, že mnohdy musí improvizovat. Četné přetrvávající problémy, např. vysoké stavy spárkaté zvěře a škody, které lokálně působí, nedokonalé myslivecké plánování i oprávněná nespokojenost vlastníků honebních pozemků, kteří nemohou dosáhnout změny nebo rozdělení honebních společenstev, resp. honiteb ani v případech, kdy je takový záměr zcela legitimní, jsou dostatečným důvodem pro to, aby byl náš zákon o myslivosti co nejdříve novelizován. Váhavý přístup ministerstva zemědělství, podpořený publikovanými názory profesních mysliveckých organizací, preferujících před úpravou zákona nejdříve vypracování v pojetí jedněch nové koncepce myslivosti, v pojetí druhých nových zásad státní myslivecké politiky, dávají tušit, že se potřebných změn zákona o myslivosti v České republice hned tak nedočkáme.