Úvodník 6/2009
Ing. Zdeněk Navrátil
Vážení čtenáři,
současný zákon o myslivosti definuje myslivost jako:
- soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému a
- spolkovou činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví.
Zvěř je tímto zákonem prohlášena za obnovitelné přírodní bohatství. Zatímco český jazyk používá spolu s polštinou pro citovaný soubor činností výraz „myslivost“, v ostatních jazycích se používá pouze výraz „lov“, přestože se ve střední Evropě soubory činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěří neliší a zákony o myslivosti, resp. lovu, jsou si velmi podobné.
V poslední době se u nás některé skupiny obyvatelstva snaží zúžit myslivost pouze na lov, jako je tomu v severských státech či ve Velké Británii, kde se loví licenčním způsobem. U některých skupin je tato snaha účelová, u dalších vyplývá z neznalosti. Od ostatních se sice máme leccos učit, ale neměli bychom otrocky přejímat vše a likvidovat přitom dědictví našich předků a prapředků. Myslivci byli prvními ochránci přírody a myslivecké řemeslo bylo ve společnosti velmi vážené, protože vyžadovalo náročnou odbornou přípravu. V dnešní době jsou myslivci na základě ojedinělých úletů nezodpovědných jedinců paušálně skandalizováni a společensky ostouzeni. Přitom nejen myslivci, ale každá lidská komunita zahrnuje vedle dobrých jedinců i jedince méně zodpovědné nebo zcela nezodpovědné.
Pod neseriozně vedeným mediálním tlakem si spousta lidí neuvědomuje, že myslivcům zákon o myslivosti spolu se zákony souvisejícími ukládá nebo dokonce nařizuje řadu činností ve prospěch společnosti. Ostatně myslivost jako veřejně prospěšnou činnost potvrdil svým rozhodnutím i ústavní soud. Náklady na tyto nařízené činnosti však nesou myslivci ze svých rodinných rozpočtů. Je poněkud paradoxní, že myslivci pečují o obnovitelné přírodní bohatství státu a jsou přitom zodpovědní za škody způsobené tímto přírodním bohatstvím, přičemž většinu příčin nadměrných škod nezavinili a nemohou je výrazně ovlivnit. Nesystémová legislativa tohoto státu, neprovázanost resortních zákonů či nařízení, častá novelizace předpisů a všudypřítomná vějička směrnic EU způsobují nekvalifikované zásahy do krajiny a neúměrnou zátěž přírody, která snad nemá ve světě obdoby. Neustále zneklidňovaná a stresovaná zvěř je nucena koncentrovat se do velmi omezených klidových zón, kde následně působí škody. Média vzápětí hovoří o přemnožení i tam, kde ve skutečnosti neexistuje. Velký podíl škod je způsoben omezením nebo znemožněním přirozených, geneticky fixovaných, biologických potřeb zvěře, která je jako významná součást životního prostředí nezodpovědným přístupem člověka stále více omezována.
V současné společenskopolitické atmosféře je ochrana přírody odtrhávána od svých historických tvůrců a praktických realizátorů a stává se rukojmím městského obyvatelstva, kterému jsou však skutečné zákony přírody velmi vzdálené. Výslednicí tohoto trendu je snaha soustředit rozhodovací procesy na ústřední orgány státní moci. Toto řešení je však nešťastné, nepružné a do budoucnosti neudržitelné. V lidech je třeba kvalitní výukou pěstovat osobní zodpovědnost za prostředí, v němž žijí. V tomto směru jsem měl velké štěstí. Do první třídy jsem nastoupil ve venkovské dvoutřídce, kde nás skvělý pan řídící učitel v počátcích výuky učil chodit po okolní přírodě a vnímat prostředí, v němž žijeme. Jen taková příprava od nejútlejšího věku poskytne člověku základy znalostí a orientaci pro budoucí zodpovědné rozhodování o přírodním prostředí. Obnovou kvalitního mysliveckého vzdělávání a myslivecké vědy je třeba posilovat důvěru společnosti ve skutečné odborníky a zbavit ji systematického ohlupování skupinami, jimž jde především o osobní zisk a mediální zviditelnění, přičemž o biologických zákonitostech mají jen velmi omezené znalosti.
Je nejvyšší čas zastavit současný nekoordinovaný přístup k řešení problematiky ochrany přírody, kdy pravomoci jsou roztříštěné na tři ministerstva (ministerstvo zemědělství, ministerstvo životního prostředí a ministerstvo pro místní rozvoj). Proto je skutečně nezbytné vypracovat dlouhodobou mysliveckou politiku sladěnou s dalšími dlouhodobými koncepcemi státu, jako je např. lesnická politika. Současně je třeba posílit státní správu, ale ne sankčními pravomocemi, nýbrž oddělením od samosprávných celků (obecních úřadů) a zpětnou centralizací do sídel okresů. Jako dlouhodobý pracovník státní správy (s krátkou přestávkou v ní pracuji již 22 let) nejsem příznivcem direktivního řízení procesů státem. Stát by měl kvalitními právními normami, stvořenými na základě dlouhodobých koncepcí, vytvářet právní rámec pro jednotlivé činnosti. Státní správa by měla být prostředníkem mezi jednotlivými složkami, napomáhat ke správným řešením a koordinovat či usměrňovat činnost obyvatelstva tak, aby bylo dosaženo optimálního stavu. Překročme již jednou stín socialistického direktivního nařizování a vymáhání sankcemi, které jsou často likvidační a tím pádem kontraproduktivní.
Vážení čtenáři,
současný zákon o myslivosti definuje myslivost jako:
- soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému a
- spolkovou činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví.
Zvěř je tímto zákonem prohlášena za obnovitelné přírodní bohatství. Zatímco český jazyk používá spolu s polštinou pro citovaný soubor činností výraz „myslivost“, v ostatních jazycích se používá pouze výraz „lov“, přestože se ve střední Evropě soubory činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěří neliší a zákony o myslivosti, resp. lovu, jsou si velmi podobné.
V poslední době se u nás některé skupiny obyvatelstva snaží zúžit myslivost pouze na lov, jako je tomu v severských státech či ve Velké Británii, kde se loví licenčním způsobem. U některých skupin je tato snaha účelová, u dalších vyplývá z neznalosti. Od ostatních se sice máme leccos učit, ale neměli bychom otrocky přejímat vše a likvidovat přitom dědictví našich předků a prapředků. Myslivci byli prvními ochránci přírody a myslivecké řemeslo bylo ve společnosti velmi vážené, protože vyžadovalo náročnou odbornou přípravu. V dnešní době jsou myslivci na základě ojedinělých úletů nezodpovědných jedinců paušálně skandalizováni a společensky ostouzeni. Přitom nejen myslivci, ale každá lidská komunita zahrnuje vedle dobrých jedinců i jedince méně zodpovědné nebo zcela nezodpovědné.
Pod neseriozně vedeným mediálním tlakem si spousta lidí neuvědomuje, že myslivcům zákon o myslivosti spolu se zákony souvisejícími ukládá nebo dokonce nařizuje řadu činností ve prospěch společnosti. Ostatně myslivost jako veřejně prospěšnou činnost potvrdil svým rozhodnutím i ústavní soud. Náklady na tyto nařízené činnosti však nesou myslivci ze svých rodinných rozpočtů. Je poněkud paradoxní, že myslivci pečují o obnovitelné přírodní bohatství státu a jsou přitom zodpovědní za škody způsobené tímto přírodním bohatstvím, přičemž většinu příčin nadměrných škod nezavinili a nemohou je výrazně ovlivnit. Nesystémová legislativa tohoto státu, neprovázanost resortních zákonů či nařízení, častá novelizace předpisů a všudypřítomná vějička směrnic EU způsobují nekvalifikované zásahy do krajiny a neúměrnou zátěž přírody, která snad nemá ve světě obdoby. Neustále zneklidňovaná a stresovaná zvěř je nucena koncentrovat se do velmi omezených klidových zón, kde následně působí škody. Média vzápětí hovoří o přemnožení i tam, kde ve skutečnosti neexistuje. Velký podíl škod je způsoben omezením nebo znemožněním přirozených, geneticky fixovaných, biologických potřeb zvěře, která je jako významná součást životního prostředí nezodpovědným přístupem člověka stále více omezována.
V současné společenskopolitické atmosféře je ochrana přírody odtrhávána od svých historických tvůrců a praktických realizátorů a stává se rukojmím městského obyvatelstva, kterému jsou však skutečné zákony přírody velmi vzdálené. Výslednicí tohoto trendu je snaha soustředit rozhodovací procesy na ústřední orgány státní moci. Toto řešení je však nešťastné, nepružné a do budoucnosti neudržitelné. V lidech je třeba kvalitní výukou pěstovat osobní zodpovědnost za prostředí, v němž žijí. V tomto směru jsem měl velké štěstí. Do první třídy jsem nastoupil ve venkovské dvoutřídce, kde nás skvělý pan řídící učitel v počátcích výuky učil chodit po okolní přírodě a vnímat prostředí, v němž žijeme. Jen taková příprava od nejútlejšího věku poskytne člověku základy znalostí a orientaci pro budoucí zodpovědné rozhodování o přírodním prostředí. Obnovou kvalitního mysliveckého vzdělávání a myslivecké vědy je třeba posilovat důvěru společnosti ve skutečné odborníky a zbavit ji systematického ohlupování skupinami, jimž jde především o osobní zisk a mediální zviditelnění, přičemž o biologických zákonitostech mají jen velmi omezené znalosti.
Je nejvyšší čas zastavit současný nekoordinovaný přístup k řešení problematiky ochrany přírody, kdy pravomoci jsou roztříštěné na tři ministerstva (ministerstvo zemědělství, ministerstvo životního prostředí a ministerstvo pro místní rozvoj). Proto je skutečně nezbytné vypracovat dlouhodobou mysliveckou politiku sladěnou s dalšími dlouhodobými koncepcemi státu, jako je např. lesnická politika. Současně je třeba posílit státní správu, ale ne sankčními pravomocemi, nýbrž oddělením od samosprávných celků (obecních úřadů) a zpětnou centralizací do sídel okresů. Jako dlouhodobý pracovník státní správy (s krátkou přestávkou v ní pracuji již 22 let) nejsem příznivcem direktivního řízení procesů státem. Stát by měl kvalitními právními normami, stvořenými na základě dlouhodobých koncepcí, vytvářet právní rámec pro jednotlivé činnosti. Státní správa by měla být prostředníkem mezi jednotlivými složkami, napomáhat ke správným řešením a koordinovat či usměrňovat činnost obyvatelstva tak, aby bylo dosaženo optimálního stavu. Překročme již jednou stín socialistického direktivního nařizování a vymáhání sankcemi, které jsou často likvidační a tím pádem kontraproduktivní.