Úvodník 9/2009
Doc. RNDr. Petr Koubek, CSc.
Vážení čtenáři,
rád bych v tomto úvodníku zmínil tři zdánlivě nesouvisející témata, která podle mého soudu vypovídají leccos o naší myslivosti. Prvním z nich je myslivecká statistika, evergreen české myslivosti, která je pro některé myslivce dogmatem, pro jiné terčem úšklebků. Ať si o myslivecké statistice myslíme cokoliv, musíme přiznat, že je to jediná možnost k získání meziročně srovnatelných dat, a nic na tom nemění skutečnost, že jsou zatížena jen těžko odhadnutelnou chybou. Nezbývá tedy než doufat, že chyba je vždy přibližně stejná. V letošní statistice mě zaujaly informace o chovu a lovu siky japonského. Sika je v u nás normován na ploše 16x menší než jelen lesní a jeho normované stavy jsou 13x menší než normované stavy jelena lesního. Přesto je jeho plán lovu pouze 3x menší a odstřel dokonce jen 2x menší! Jen stěží lze pochopit, jak je možné, že jsme ulovili 174 siků na každých 1000 ha plochy, kde je sika normován, aniž bychom se alespoň přiblížili k normovaným stavům. Jak jinak bychom mohli lovit jejich šestinásobek a odstřel dokonce meziročně zvýšit o 1200 kusů. Pokud by byla publikovaná statistická data přesná, tak v případě siky japonského by normované stavy (1175 jedinců a při nepravděpodobném koeficientu očekávané produkce 1,0 a optimálním poměru pohlaví 1:1) umožnily odstřel maximálně přibližně 600 kusů. V uplynulé sezóně se přitom ulovilo 9081 kusů siky japonského a Dybowského (oba jsou ve výkaze uváděni společně, ale sika Dybowského je jen okrajovým druhem chovaným především v oborách).
Jen stěží lze laické i odborné veřejnosti předložit jednoznačnější důkaz selhání mysliveckého hospodaření se zvěří. Podobné výsledky lze bohužel očekávat také v případě ostatních druhů spárkaté zvěře. Dlouhodobě „hospodaříme“ s několikanásobně vyššími stavy, než jsou stavy normované, tradičním problémem je poměr pohlaví a věková struktura populací, zatajujeme skutečné stavy, mlčky přihlížíme šíření nepůvodních druhů a čekáme, až nám jejich počet umožní normování a legalizaci chovu (to platí zejména u zmíněného siky) a kritéria průběrného odstřelu již dlouho platí jen na papíře. Výsledkem není nic jiného než škody na lesních porostech a polních kulturách, které místy dosahují až katastrofálních rozměrů. Lesník hospodařící v lesích s „normovanými“ stavy siky, ale i vnímavý návštěvník příslušné oblasti velmi dobře ví, o čem je řeč. Ještě jednu věc musím v souvislosti se sikou zmínit, a to fakt, o němž mnozí myslivci neradi slyší a kterému i někteří myslivečtí odborníci ještě pořád nevěří. Je to schopnost křížit se s jelenem lesním. Zatímco škody na lesních porostech lze časem odstranit, odstranit poškození genotypu jelena lesního je mnohem těžší, ne-li nemožné.
Ať se nám to líbí nebo ne, myslivost má dlouhodobě velký problém s tím, jak veřejnosti co nejlépe vysvětlit svoji činnost a hájit svoji existenci. Dlouhodobě vázne – pokud vůbec existuje – kvalifikovaná diskuse s oponenty z řad vlastníků pozemků a různých ochranářských organizací. Celkovému obrazu nepřispívají ani nekvalifikovaná a často až arogantní prohlášení různých mysliveckých funkcionářů (hovořit v této souvislosti o myslivecké dotační politice, bez ohledu na krizi, je vskutku absurdní). Za těchto okolností si vůbec nedovedu představit, že by mohla vzniknout tolik potřebná koncepce myslivosti v ČR, resp. že by bylo možné dohodnout se na nějaké státní myslivecké politice, že by mohl vzniknout materiál vyžadující shodu s vlastníky pozemků a různými organizacemi myslivosti nepříliš nakloněnými, a ne pouze shodu funkcionářů mysliveckého aparátu. Zdá se však, že vzhledem k vyhraněným postojům zainteresovaných stran a vyjádření jejich představitelů je jakákoliv dohoda téměř nemožná. Snad jen výměna „vyjednavačů“ by nás mohla přivést ke kýženému cíli. Zcela jistě budeme muset v lecčems ustoupit. Za samozřejmost považuji přirozený respekt a úctu k vlastnickému právu a tržní nájemné za pronajaté pozemky. Možná by se nám na oplátku podařilo odvrátit požadavek na snížení minimální výměry honitby. Pokud se nedohodneme, nastoupí lobbisté, intriky a politika, kdo vyhraje, je těžké říci. Kdo prohraje? Může to být myslivost, resp. to, co z ní zbude, a především naše národní bohatství – zvěř.
Kdyby náhodou přece jen někdo nevěděl, v čem tkví skutečný problém české myslivosti, tak doporučuji přečíst si článek naší přední parlamentní myslivecké lobbistky, poslankyně Zuzky Bébarové-Rujbrové, publikovaný v Haló novinách z 30. července t. r. (pokud se vám je nepodaří náhodou sehnat, nalistujte si úvodník jakéhokoliv čísla časopisu Myslivost v letech 1969–1989). Moc by mě zajímalo, jaké pohnutky vedly soudružku poslankyni k napsání toho článku. Ani bych se nedivil, kdyby vznikl na zakázku jako předzvěst boje široké fronty za vylepšení mediálního obrazu českého myslivce, resp. české myslivosti. K tomu je především zapotřebí jasně označit viníky současného negativního pohledu na myslivost. Autorka je nijak nešetřila a popořadě vyjmenovala: s. p. Lesy České republiky, soukromé subjekty, zbohatlíci, vlastníci, ochranářské organizace, různí „odborníci“, odborníci typu prof. Mrvy (jde o prof. Radomíra Mrkvu – pozn. aut.), cyklisté, jezdci na koních, čtyřkolkáři a novináři. Proti všem stojí jako kůl v plotě myslivec (autorka napsala „idomyslivec“ – pozn. aut.), který, cituji: „… v očích veřejnosti klesl málem na úroveň politika.“ Za normálních okolností by se mohl soudný člověk tomuto textu zasmát (alespoň co se obsahu týká, co se týká gramatiky, je to spíše k pláči), ale když si představím, že soudružka poslankyně bude z titulu své funkce se vší pravděpodobností v podobném duchu a stejnými argumenty obhajovat a bránit českou myslivost a diskutovat s oponenty, tuhne mi úsměv na tváři.
Vážení čtenáři,
rád bych v tomto úvodníku zmínil tři zdánlivě nesouvisející témata, která podle mého soudu vypovídají leccos o naší myslivosti. Prvním z nich je myslivecká statistika, evergreen české myslivosti, která je pro některé myslivce dogmatem, pro jiné terčem úšklebků. Ať si o myslivecké statistice myslíme cokoliv, musíme přiznat, že je to jediná možnost k získání meziročně srovnatelných dat, a nic na tom nemění skutečnost, že jsou zatížena jen těžko odhadnutelnou chybou. Nezbývá tedy než doufat, že chyba je vždy přibližně stejná. V letošní statistice mě zaujaly informace o chovu a lovu siky japonského. Sika je v u nás normován na ploše 16x menší než jelen lesní a jeho normované stavy jsou 13x menší než normované stavy jelena lesního. Přesto je jeho plán lovu pouze 3x menší a odstřel dokonce jen 2x menší! Jen stěží lze pochopit, jak je možné, že jsme ulovili 174 siků na každých 1000 ha plochy, kde je sika normován, aniž bychom se alespoň přiblížili k normovaným stavům. Jak jinak bychom mohli lovit jejich šestinásobek a odstřel dokonce meziročně zvýšit o 1200 kusů. Pokud by byla publikovaná statistická data přesná, tak v případě siky japonského by normované stavy (1175 jedinců a při nepravděpodobném koeficientu očekávané produkce 1,0 a optimálním poměru pohlaví 1:1) umožnily odstřel maximálně přibližně 600 kusů. V uplynulé sezóně se přitom ulovilo 9081 kusů siky japonského a Dybowského (oba jsou ve výkaze uváděni společně, ale sika Dybowského je jen okrajovým druhem chovaným především v oborách).
Jen stěží lze laické i odborné veřejnosti předložit jednoznačnější důkaz selhání mysliveckého hospodaření se zvěří. Podobné výsledky lze bohužel očekávat také v případě ostatních druhů spárkaté zvěře. Dlouhodobě „hospodaříme“ s několikanásobně vyššími stavy, než jsou stavy normované, tradičním problémem je poměr pohlaví a věková struktura populací, zatajujeme skutečné stavy, mlčky přihlížíme šíření nepůvodních druhů a čekáme, až nám jejich počet umožní normování a legalizaci chovu (to platí zejména u zmíněného siky) a kritéria průběrného odstřelu již dlouho platí jen na papíře. Výsledkem není nic jiného než škody na lesních porostech a polních kulturách, které místy dosahují až katastrofálních rozměrů. Lesník hospodařící v lesích s „normovanými“ stavy siky, ale i vnímavý návštěvník příslušné oblasti velmi dobře ví, o čem je řeč. Ještě jednu věc musím v souvislosti se sikou zmínit, a to fakt, o němž mnozí myslivci neradi slyší a kterému i někteří myslivečtí odborníci ještě pořád nevěří. Je to schopnost křížit se s jelenem lesním. Zatímco škody na lesních porostech lze časem odstranit, odstranit poškození genotypu jelena lesního je mnohem těžší, ne-li nemožné.
Ať se nám to líbí nebo ne, myslivost má dlouhodobě velký problém s tím, jak veřejnosti co nejlépe vysvětlit svoji činnost a hájit svoji existenci. Dlouhodobě vázne – pokud vůbec existuje – kvalifikovaná diskuse s oponenty z řad vlastníků pozemků a různých ochranářských organizací. Celkovému obrazu nepřispívají ani nekvalifikovaná a často až arogantní prohlášení různých mysliveckých funkcionářů (hovořit v této souvislosti o myslivecké dotační politice, bez ohledu na krizi, je vskutku absurdní). Za těchto okolností si vůbec nedovedu představit, že by mohla vzniknout tolik potřebná koncepce myslivosti v ČR, resp. že by bylo možné dohodnout se na nějaké státní myslivecké politice, že by mohl vzniknout materiál vyžadující shodu s vlastníky pozemků a různými organizacemi myslivosti nepříliš nakloněnými, a ne pouze shodu funkcionářů mysliveckého aparátu. Zdá se však, že vzhledem k vyhraněným postojům zainteresovaných stran a vyjádření jejich představitelů je jakákoliv dohoda téměř nemožná. Snad jen výměna „vyjednavačů“ by nás mohla přivést ke kýženému cíli. Zcela jistě budeme muset v lecčems ustoupit. Za samozřejmost považuji přirozený respekt a úctu k vlastnickému právu a tržní nájemné za pronajaté pozemky. Možná by se nám na oplátku podařilo odvrátit požadavek na snížení minimální výměry honitby. Pokud se nedohodneme, nastoupí lobbisté, intriky a politika, kdo vyhraje, je těžké říci. Kdo prohraje? Může to být myslivost, resp. to, co z ní zbude, a především naše národní bohatství – zvěř.
Kdyby náhodou přece jen někdo nevěděl, v čem tkví skutečný problém české myslivosti, tak doporučuji přečíst si článek naší přední parlamentní myslivecké lobbistky, poslankyně Zuzky Bébarové-Rujbrové, publikovaný v Haló novinách z 30. července t. r. (pokud se vám je nepodaří náhodou sehnat, nalistujte si úvodník jakéhokoliv čísla časopisu Myslivost v letech 1969–1989). Moc by mě zajímalo, jaké pohnutky vedly soudružku poslankyni k napsání toho článku. Ani bych se nedivil, kdyby vznikl na zakázku jako předzvěst boje široké fronty za vylepšení mediálního obrazu českého myslivce, resp. české myslivosti. K tomu je především zapotřebí jasně označit viníky současného negativního pohledu na myslivost. Autorka je nijak nešetřila a popořadě vyjmenovala: s. p. Lesy České republiky, soukromé subjekty, zbohatlíci, vlastníci, ochranářské organizace, různí „odborníci“, odborníci typu prof. Mrvy (jde o prof. Radomíra Mrkvu – pozn. aut.), cyklisté, jezdci na koních, čtyřkolkáři a novináři. Proti všem stojí jako kůl v plotě myslivec (autorka napsala „idomyslivec“ – pozn. aut.), který, cituji: „… v očích veřejnosti klesl málem na úroveň politika.“ Za normálních okolností by se mohl soudný člověk tomuto textu zasmát (alespoň co se obsahu týká, co se týká gramatiky, je to spíše k pláči), ale když si představím, že soudružka poslankyně bude z titulu své funkce se vší pravděpodobností v podobném duchu a stejnými argumenty obhajovat a bránit českou myslivost a diskutovat s oponenty, tuhne mi úsměv na tváři.