Úvodník 3/2010
Ing. David Vaca, Ph.D.
Vážení čtenáři,
asi se shodneme na tom, že odborná literatura by měla patřit k „povinné výbavě“ každého myslivce. Někdo si vystačí s knihami, z nichž se učil ke zkoušce z myslivosti, jiný bedlivě sleduje knižní novinky a průběžně doplňuje svou knihovnu. V některých případech přeroste touha po knihách ve sběratelskou vášeň a dotyčný navštěvuje kromě knihkupectví též antikvariáty. Odbornou mysliveckou literaturu, zejména její současnou produkci, jsme si vybrali jako téma pro březnové číslo našeho časopisu. Třetí kalendářní měsíc letošního roku se pro zamyšlení nad knihami ostatně přímo nabízel – před 55 lety byl u nás březen poprvé vyhlášen Měsícem knihy.
Na úvod je třeba upřesnit, co si představit pod pojmem odborná myslivecká literatura a kdo jsou její autoři. Velmi zjednodušeně lze říci, že k odborné literatuře řadí myslivci vše, co není beletrií a jejími autory jsou buď pracovníci vědy a výzkumu, nebo zkušení praktici. O odborně laděné knihy je mezi našimi myslivci trvalý zájem, samozřejmě především o novinky. Ty v posledních letech tvoří především překlady zahraničních příruček pro mysliveckou praxi, zejména z Německa. Tamní myslivost má svým pojetím k naší blízko a nabídka kvalitní odborné literatury i příruček pro mysliveckou praxi je u našich německých kolegů velmi široká. Mnohého však možná napadne, proč naše nakladatelství nevydávají obdobné knihy domácích autorů. Vysvětlení je prosté: protože tyto autory v současné době nemáme, což kromě jiného bohužel částečně vypovídá i o úrovni naší myslivosti.
Nakladatelé správně odhadli hlad myslivců po odborných knihách, jichž u nás v 90. letech a na přelomu tisíciletí vycházelo poskrovnu, a protože doma nenašli partnery pro spolupráci, zachovali se zcela pragmaticky a začali kupovat práva na vydávání takto orientovaných knih v Německu. Po r. 2000 spatřily světlo světa bezmála tři desítky překladů publikací, především příruček pro mysliveckou praxi. Nejvíce knih vyšlo v letech 2006–2008. Vloni se na pultech knihkupců objevilo již jen několik titulů, takže se zdá, že trh se postupně nasytil. Na tom by nebylo nic divného, neboť nakladatelé pokryli portfoliem svých titulů ve velmi krátké době většinu významných oblastí myslivosti. Navíc ani zahraniční zdroje nejsou nevyčerpatelné. Bude jistě zajímavé sledovat další vývoj.
Ať bude politika vydavatelů jakákoliv, jedno je jisté: o kvalitní domácí autory ryze odborné literatury (např. typu monografií zvěře) bude přinejmenším v nejbližších letech nadále nouze. Autorskou základnou byl v minulosti především Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, některá další výzkumná pracoviště a vysoké školy. V současné době je však myslivecký výzkum (či lépe výzkum živočichů řazených mezi zvěř) roztříštěn mezi několik pracovišť, která většinou ani nemají přímou vazbu na myslivost. S ní je pojí pouze zájem jednotlivých pracovníků. Až na výjimky (škody působené zvěří) chybí společenská objednávka a tím i koncepce mysliveckého výzkumu. Pracovníci výzkumu řeší spíše krátkodobé projekty a snaží se publikovat ve vědeckých časopisech, což má význam pro jejich kariéru, ale již jim nezbývá čas na psaní popularizačních článků, o knihách nemluvě. Vidíme to i při vydávání časopisu, kdy je obtížné sehnat dostatek materiálu. Pokud se nezmění situace v základním mysliveckém výzkumu a nedorostou noví autoři, zůstane vše při starém.
Druhou oblastí jsou příručky pro mysliveckou praxi, např. o chovu a lovu jednotlivých druhů zvěře, o stavbách mysliveckých zařízení v honitbě, o výcviku loveckých psů apod. Je smutné, že ani v tomto případě nemáme příliš autorů – zkušených praktiků ochotných publikovat. Výjimkou posledních let byl kolektiv autorů vedených Josefem Drmotou, kteří připravili knihu o srnčí zvěři, a Pavel Scherer, jenž ve spolupráci s Janem Dvořákem vloni vydal zajímavou a svým způsobem unikátní publikaci na stejné téma. Přitom vydavatelé mají o takové autory zájem, o čemž svědčí anketa na str. 7 v tomto čísle časopisu. Často býváme též oslovováni kynology s dotazy na monografie psů loveckých plemen či publikace věnované výcviku. Omlouváme se jim za to, že tyto knihy nemáme a odkazujeme je na příslušné kluby chovatelů. Z jejich řad by měli vzejít autoři publikací. To jsou jen některé příklady.
Závěrem chci zdůraznit, že tento úvodník není kritikou vydávaných překladů zahraničních knih, spíše povzdechem nad současnou situací. Bylo by potěšitelné, pokud by podnítil dosud utajené potenciální autory k aktivitě.
Vážení čtenáři,
asi se shodneme na tom, že odborná literatura by měla patřit k „povinné výbavě“ každého myslivce. Někdo si vystačí s knihami, z nichž se učil ke zkoušce z myslivosti, jiný bedlivě sleduje knižní novinky a průběžně doplňuje svou knihovnu. V některých případech přeroste touha po knihách ve sběratelskou vášeň a dotyčný navštěvuje kromě knihkupectví též antikvariáty. Odbornou mysliveckou literaturu, zejména její současnou produkci, jsme si vybrali jako téma pro březnové číslo našeho časopisu. Třetí kalendářní měsíc letošního roku se pro zamyšlení nad knihami ostatně přímo nabízel – před 55 lety byl u nás březen poprvé vyhlášen Měsícem knihy.
Na úvod je třeba upřesnit, co si představit pod pojmem odborná myslivecká literatura a kdo jsou její autoři. Velmi zjednodušeně lze říci, že k odborné literatuře řadí myslivci vše, co není beletrií a jejími autory jsou buď pracovníci vědy a výzkumu, nebo zkušení praktici. O odborně laděné knihy je mezi našimi myslivci trvalý zájem, samozřejmě především o novinky. Ty v posledních letech tvoří především překlady zahraničních příruček pro mysliveckou praxi, zejména z Německa. Tamní myslivost má svým pojetím k naší blízko a nabídka kvalitní odborné literatury i příruček pro mysliveckou praxi je u našich německých kolegů velmi široká. Mnohého však možná napadne, proč naše nakladatelství nevydávají obdobné knihy domácích autorů. Vysvětlení je prosté: protože tyto autory v současné době nemáme, což kromě jiného bohužel částečně vypovídá i o úrovni naší myslivosti.
Nakladatelé správně odhadli hlad myslivců po odborných knihách, jichž u nás v 90. letech a na přelomu tisíciletí vycházelo poskrovnu, a protože doma nenašli partnery pro spolupráci, zachovali se zcela pragmaticky a začali kupovat práva na vydávání takto orientovaných knih v Německu. Po r. 2000 spatřily světlo světa bezmála tři desítky překladů publikací, především příruček pro mysliveckou praxi. Nejvíce knih vyšlo v letech 2006–2008. Vloni se na pultech knihkupců objevilo již jen několik titulů, takže se zdá, že trh se postupně nasytil. Na tom by nebylo nic divného, neboť nakladatelé pokryli portfoliem svých titulů ve velmi krátké době většinu významných oblastí myslivosti. Navíc ani zahraniční zdroje nejsou nevyčerpatelné. Bude jistě zajímavé sledovat další vývoj.
Ať bude politika vydavatelů jakákoliv, jedno je jisté: o kvalitní domácí autory ryze odborné literatury (např. typu monografií zvěře) bude přinejmenším v nejbližších letech nadále nouze. Autorskou základnou byl v minulosti především Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, některá další výzkumná pracoviště a vysoké školy. V současné době je však myslivecký výzkum (či lépe výzkum živočichů řazených mezi zvěř) roztříštěn mezi několik pracovišť, která většinou ani nemají přímou vazbu na myslivost. S ní je pojí pouze zájem jednotlivých pracovníků. Až na výjimky (škody působené zvěří) chybí společenská objednávka a tím i koncepce mysliveckého výzkumu. Pracovníci výzkumu řeší spíše krátkodobé projekty a snaží se publikovat ve vědeckých časopisech, což má význam pro jejich kariéru, ale již jim nezbývá čas na psaní popularizačních článků, o knihách nemluvě. Vidíme to i při vydávání časopisu, kdy je obtížné sehnat dostatek materiálu. Pokud se nezmění situace v základním mysliveckém výzkumu a nedorostou noví autoři, zůstane vše při starém.
Druhou oblastí jsou příručky pro mysliveckou praxi, např. o chovu a lovu jednotlivých druhů zvěře, o stavbách mysliveckých zařízení v honitbě, o výcviku loveckých psů apod. Je smutné, že ani v tomto případě nemáme příliš autorů – zkušených praktiků ochotných publikovat. Výjimkou posledních let byl kolektiv autorů vedených Josefem Drmotou, kteří připravili knihu o srnčí zvěři, a Pavel Scherer, jenž ve spolupráci s Janem Dvořákem vloni vydal zajímavou a svým způsobem unikátní publikaci na stejné téma. Přitom vydavatelé mají o takové autory zájem, o čemž svědčí anketa na str. 7 v tomto čísle časopisu. Často býváme též oslovováni kynology s dotazy na monografie psů loveckých plemen či publikace věnované výcviku. Omlouváme se jim za to, že tyto knihy nemáme a odkazujeme je na příslušné kluby chovatelů. Z jejich řad by měli vzejít autoři publikací. To jsou jen některé příklady.
Závěrem chci zdůraznit, že tento úvodník není kritikou vydávaných překladů zahraničních knih, spíše povzdechem nad současnou situací. Bylo by potěšitelné, pokud by podnítil dosud utajené potenciální autory k aktivitě.