Úvodník 2/2011
Ing. David Vaca, Ph.D.
Vážení čtenáři,
letošní mimořádná zima bude mít bezpochyby vliv na naši zvěř. Sníh napadl již koncem listopadu a v nadprůměrném množství se udržel na téměř celém území republiky až do začátku ledna. Následná obleva zvěři sice ulevila, ale vzhledem k tomu, že jsme teprve v půli zimního období, to nejhorší ji ještě čeká.Myslivecký život se v tomto období ve většině honiteb skládá z lovu černé zvěře a lišek a především z péče o zvěř, kam řadíme přikrmování a v případě spárkaté zvěře předkládání antiparazitárních přípravků. Jde o rutinní, známé činnosti, které pokládáme za samozřejmé, přistupujeme k nim zcela automaticky a zpravidla se nezabýváme myšlenkami o tom „jak to děláme“, „proč to děláme“ a „čeho tím dosáhneme“. Zastavme se u poslední zmíněné činnosti – každoročního boje proti parazitózám.
S ověřováním antiparazitárních přípravků volně žijící spárkaté zvěř se u nás začalo v 80. letech minulého století. Podařilo se vyvinout účinná antiparazitika a uvést je do myslivecké praxe, přesvědčit myslivce o smysluplnosti léčebných opatření a realizovat je na stále větším území. Výsledky byly brzy vidět – podařilo se snížit promoření populací spárkaté zvěře některými parazitózami. Antiparazitární akce se tak dostaly hluboko do povědomí myslivců jako pravidelná položka na seznamu prospěšných akcí, které je nezbytné každoročně opakovat.
Stop! Je rok 2011. Aniž bych chtěl zpochybňovat efektivitu léčiv v případě jejich správného podání, vyvracet jejich pozitivní vliv na zvěř, pokud je přijme v účinném množství, a již vůbec ne zlehčovat pocity z dobře odvedené práce ve prospěch zvěře, jsem toho názoru, že je třeba zamyslet se v souvislostech nad budoucností těchto aktivit.
Je vhodné si uvědomit, s jakými stavy spárkaté zvěře v současnosti ve volné přírodě hospodaříme. Počty všech druhů spárkaté zvěře narůstají (nejen u nás, ale v celé Evropě) a díky mírným zimám v posledních letech se daří přežívat i slabým jedincům. Do této situace vstupujeme ve snaze pomoci zvěři předložením veterinárních přípravků. Bez znalosti skutečného stavu parazitóz ve volné přírodě (vyšetření trusu za účelem zjištění aktuálního stavu neprovádíme) vypočítáváme ze stavů zvěře, které jen hrubě odhadujeme, a z doporučené denní dávky medikovaného krmiva potřebné množství medikovaného krmiva pro celé honitby. To rozneseme v honitbách (správně bychom měli vyčkat na ideální zimní počasí, aby zvěř přišla ke krmelcům) a budeme doufat, že každý kus přijme právě tolik, kolik je potřeba, a zbytek přenechá dalším. Jak účinné může být naše konání?
Část odborníků se snaží upozornit mysliveckou veřejnost na zásadní chyby, které jsou při předkládání antiparazitárních přípravků značně rozšířené, což je v pořádku, ale přitom se přehlíží zcela zásadní věc: tím, že při současných stavech zvěře provádíme její léčení, pomáháme udržovat tyto stavy na vysoké úrovni, čímž připravujeme prostředí pro další šíření parazitóz. Nemluvě o tom, že zvýšené stavy zvěře vytvářejí vyšší tlak na její životní prostředí (vznik škod působených zvěří) a že myslivci jsou nuceni věnovat více času lovu zvěře a zajištění většího množství krmiva pro zimní období. Jsem si jist, že na druhou část předchozího souvětí by většina myslivců odpověděla, že to dělají pro zvěř a na peníze a čas nehledí, což je jistě sympatické, ale není čas začít uvažovat racionálně?
Další otázka má „filosoficko-obchodní“ podtext: jestliže veřejnosti nabízíme zvěřinu coby čistý produkt volné přírody (pokud bychom zaměstnávali šikovné PR manažery, již bychom ji možná dávno prodávali s moderním přívlastkem „BIO“), nejsme sami proti sobě, když do přírodního prostředí vstupujeme s léčivy?
Cílem tohoto úvodníku není smést léčení volně žijící zvěře zcela ze stolu. O jeho podobě u nás bychom však měli začít seriózně diskutovat. Ostatně fakt, že jsme jediným státem v Evropě, kde se v takovém měřítku provádí, je sám pádným důvodem k přemýšlení.