Úvodník

V zimních a jarních měsících roku 2011 jsem se s přáteli velice intenzivně věnoval tlumení zvěře škodící myslivosti v oblastech chovu drobné zvěře. Musím přiznat, že díky svým čtyřnohým kamarádům (čtyři patterdale teriéři a dva bedligton teriéři) se nám podařilo dosáhnout úctyhodného čísla 59 kusů (35 lišek, 21 jezevců, tři kuny). V období honů bylo příjemné tato místa znova navštívit a vidět, že naše celoroční práce přinesla plody. Nutno přiznat, že jde o subjektivní pocit z dobrého zazvěření konkrétních honiteb – skutečné výsledky uvidíme až koncem března při sčítání zvěře. Vloni na podzim jsem však pozoroval spokojenost v očích mysliveckých hospodářů, kteří vědí, že celoroční péče o drobnou zvěř nebyla zbytečná. Rád bych zmínil především Myslivecké sdružení Blučina ze Židlochovicka, které mě požádalo jako majitele zkušených norníků o dlouhodobou spolupráci. Jsem rád, že jsem se setkal s partou poctivých chlapů, kteří se nesmířili s početním propadem drobné zvěře a hledají všechny dostupné alternativy jak zvěř udržet, příp. zvýšit její stavy.

Majitele loveckých psů určitě zaujme článek nestora a zakladatele českých naháněk se slíděním Ing. Petra Ziegrossera, uveřejněný na str. 31-33 tohoto čísla Světa myslivosti. Autor zhodnotil díky svým zkušenostem vývoj tohoto způsobu lovu v ČR za posledních deset let a není příliš optimistický ...

Sám používám všechny své psy jak k norování, tak na lov černé zvěře. Přátelé mi často říkají, že psi u mě mají tvrdý chléb. Za sebe mohu říci, že jsem vždy rád, když pes může v dnešní době vykonávat práci, pro niž byl dlouhá desetiletí šlechtěn. Svým čtyřnohým pomocníkům se snažím zajistit veškerý „servis“, a proto např. při norování používám přístroj k přesnému zjištění lokalizace psa, což se mi daří i v pětimetrové hloubce, kde bych byl bez techniky a za pomoci „osvědčené metody“ poslechem ztracen. Pokaždé mám radost, když v takové hloubce „otevřete“ noru a jste přímo u psa.

Nevím, jestli se u nás může někdo nazývat profesionálním vůdcem psů, neboť podmínky pro naši práci (klasické naháňky a naháňky se slíděním) nejsou ze strany uživatelů honiteb úplně optimální. V profesionalizaci našich vůdců psů však věřím. Setkal jsem se s několika zahraničními profesionálními smečkami u nás i v cizině a musím říci, že máme zcela totožné, ne-li lepší vybavení, a co se týče zkušeností, jsme na stejné úrovni. V našich podmínkách máme obrovskou přednost, a tou je znalost místních terénů a chování zvěře. Proto nevidím důvod, proč více nevyužívat domácí profesionální smečky. Do budoucna bude naše smečky čekat určitá forma certifikace, neboť jejich kvalita není vždy totožná. Domnívám se, že úroveň současných smeček nejlépe prověří praxe, která je nejobjektivnějším prostředkem pro „certifikaci“. Každý má přece možnost volby, a pokud není spokojen s odevzdanou prací, příště ji již neobjedná.

Věřím, že letošní rok bude zlomový právě v organizaci společných lovů na černou zvěř a také ve využívání profesionálních loveckých smeček. Sám se ročně účastním přibližně 50 společných lovů na černou. Při lovu má každý z mých psů na krku obojek s vysílačkou GPS, bez nich psy nikdy nepouštím do leče. Obojek s GPS mi již několikrát zachránil psa a v kombinaci s neprořeznou ochrannou vestou je nedílnou součástí výbavy na naháňky. Obě pomůcky představují to nejmenší, co mohu pro své psy udělat. V posledním roce mám bohužel při každém kontaktu psa s černou zvěří strach z pro psy velmi nebezpečné Aujezskyho choroby. Na internetu jsem opakovaně zaznamenal informace o tom, že na tuto chorobu uhynulo v r. 2011 na Slovensku více psů najednou. Poté, co jsem se seznámil s výsledky monitoringu Aujezskyho choroby na Slovensku, o nichž píše MVDr. Rudolf Janto v tomto čísle časopisu (str. 4–8), však stojím před rozhodnutím, zda budu tomuto riziku, bez možnosti vakcinace, svoji smečku nadále vystavovat a používat psy při lovu černé zvěře...