Úvodník (str. 1)

Situaci lze přirovnat k prasklému žaludečnímu vředu, který je důsledkem neléčené choroby a bez rychlé léčby může končit pacientovou smrtí. Každopádně je nutný chirurgický zákrok. V ideálním případě se protržená žaludeční stěna zašije a pacient s ošetřeným žaludkem, po nezbytné rekonvalescenci, dál žije. V případě ČMMJ by to znamenalo kooptaci dvou nových členů myslivecké rady a přijetí nového jednatele, kteří by v čele s 1. místopředsedou dovedli organizaci do řádných voleb v roce 2015. Pochopitelně by s tím musela souviset radikální změna chování vedení ČMMJ, protože výhrady členské základny k ústředí jsou velmi výrazné a ústředí musí prokázat, že je schopné poskytovat za členské příspěvky službu myslivcům a myslivosti.

Jestliže dojde ke komplikacím, může být nezbytné odstranění části žaludku, nebo dvanáctníku. V případě ČMMJ by to znamenalo odvolání myslivecké i dozorčí rady a mimořádné volby, a to se všemi z toho plynoucími doprovodnými jevy.

Je tu ale ještě třetí varianta … Neléčená choroba vyvolá rozsáhlý zánět, který vyústí v otravu krve, šok, následnou destabilizaci organismu a smrt pacienta. To by byla pro ČMMJ katastrofická vize, nikoliv však nereálná. V tomto případě by po 91 letech zanikla myslivecká organizace sdružující naše myslivce a byl by nejen pošlapán odkaz našich předků, ale sami myslivci by zpochybnili myslivost jako součást nehmotného kulturního dědictví. Myslivci jako celek by také přestali být účastníky při jednáních o otázkách týkajících novelizace myslivecké legislativy a celé řady dalších významných událostí, včetně partnerství mezinárodního.

Když přirovnávám současný stav k závažnému onemocnění, je nutné si uvědomit, že většině chorob lze účinně předcházet řadou preventivních opatření. Stejně tak je tomu i u naší největší myslivecké organizace, v níž převládla lhostejnost, zahledění do sebe a neochota většiny myslivecké základny zapojit se do spolkové činnosti na všech úrovních na straně jedné a sebeuspokojení spojené s marnotratností na straně druhé. Nyní si musejí její představitelé na všech stupních vnitřní hierarchie uvědomit, že již minula doba, kdy byli do Prahy na sjezdy či sněmy vysíláni za odměnu zasloužilí členové mysliveckých sdružení, jejichž vrcholným zážitkem byl oběd a setkání s vedoucími funkcionáři, či herci nebo politiky inklinujícími k lovu zvěře.

V případě ČMMJ je však třeba upozornit, že teprve poté, co se objevil vřed, začala vzpoura. Jenže odstraníme-li to, co vadí, musíme vědět, čím to nahradit a co vlastně chceme. To ale podle mého názoru bouřícím davům chybí.

Pokud je naším posláním (a odkaz našich předků nám to ukládá) zachovat a rozvíjet naši myslivost, bude ČMMJ muset vybrat z řad myslivců vzdělaného odborníka a zároveň manažera oddaného myslivosti, který bude schopen vyvést naši mysliveckou organizaci z krize.

Jestliže myslivci nepochopí význam fungující centrální organizace hájící jejich zájmy a neubrání si ji, sami se odsoudí k zániku a česká myslivost, bez ohledu na to, že je součástí nehmotného kulturního dědictví, zmizí z mapy světa.