Neděli Kýchavnou sluky přitáhnou
{mosimage}
00LEC
Neděli Kýchavnou sluky přitáhnou
KK
Mnohým myslivcům tato pranostika již moc neříká. Dovolím si ji proto blíže vysvětlit. Neděle Kýchavná je třetí neděle postní. Kdy to je? Postní doba podle katolické liturgie začíná popeleční středou a šest následujících nedělí jsou neděle postní, přičemž každá z nich má své české i latinské jméno. Těchto šest postních nedělí předchází neděli Velikonoční. Dnes se již tyto názvy nepoužívají. Výjimkou je snad pouze poslední, tedy šestá neděle postní Květná (Palmarum). Velikonoce jsou svátky pohyblivé a neděle Velikonoční je první nedělí po prvním jarním úplňku, tedy po 21. březnu. Každý si tak může podle shora uvedeného vypočítat neděli Kýchavnou (Oculi).
A nyní k druhé části pranostiky - sluky přitáhnou. Tah sluk, to byla vždy pro myslivce slavnostní a téměř až posvátná doba. Na sluky se chodilo když ne podle neděle Kýchavné, tak po Josefu, tedy po 19. březnu. Já jsem chodíval na sluky se svým tatínkem již od svých šesti let a první sluku jsem ulovil v r. 1946, kdy mi bylo šestnáct. Později jsem se na sluky vypravoval s celou svou rodinou - s manželkou, oběma dětmi a také se svými loveckými psy. Nyní již chodím s vnoučaty. Nešlo vždy o lov, spíše o vítání jara. Šlo o ty večery v časném jaru, kdy se celá příroda po zimě probouzí k novému životu. O ten úžasný večerní ptačí koncert, který s přicházejícím soumrakem přechází do fortissima a pak rychle utichá s vycházející první hvězdou - večernicí. Potom chvilka ticha a do něj se již ozývá tajemné kvor-kvor-puíc, než se nám proti obloze objeví první sluka. To vše oznamuje, že jaro - nový život - je skutečně opět tady, a to naplňuje nitro myslivce radostným, až posvátným pocitem. Tah, vlastně tok, trvá jen krátkou čtvrthodinku. Poté se vracíme domů, spokojeni a svátečně naladěni a zůstávají nám krásné vzpomínky.
Často vzpomínám na celou řadu zajímavých příhod z výprav na sluky a také na jednu, kdy mne poučil můj tehdy devítiletý syn. Tehdy, v polovině šedesátých let, jsem se chystal na slučí tah a syn hned, že půjde se mnou. Rád jsem s tím souhlasil, a tak jsme společně, ještě s kokrem Briskem, vyrazili na známé a po dlouhá léta osvědčené slučí tokaniště "Na Sklepech". Byl krásný vlahý jarní podvečer. Postavili jsme se na obvyklé místo, čekali a poslouchali ten nádherný ptačí koncert, který vždy uvádí tah sluk. Vyšla první hvězda, ptačí zpěv umlkal a jen poslední opozdilec si tiše dozpívával svoji modlitbičku, když jsme zaslechli to očekávané kvor-kvor a uviděli první sluku. Táhla však mimo dostřel a syn se mne ptá: "Proč nestřílíš?" "Je daleko," odpovídám a čekáme dál. Netrvá to snad ani dvě minuty a opět slyšíme a nato i vidíme sluku táhnoucí opět týmž směrem, jako táhla ta první. Syn se mne opět ptá, proč nestřílím a já znovu odpovídám, že je to daleko. Syn mi radí: "Tak vyhoď klobouk!" "A proč?" já na to. "Četl jsem v Lesních novinách, že když vyhodíme klobouk, tak sluka přitáhne k nám," vysvětluje mi syn. Kroutím nad tím nedůvěřivě hlavou, ale když krátce nato táhne další sluka stejným směrem jako ty předchozí (mohl to být stále stejný kohoutek), vyhazuji nad hlavu klobouk a žasnu. Sluka se v pravém úhlu stáčí a táhne přímo na nás! Pohotově jsem ji střelil. Doma mi pak syn ukazuje Lesní noviny od známého ruského spisovatele, lovce a biologa Vitalije Biankiho. Přečetl jsem si povídku "Tah" a nejen ji. Inu, myslivec není nikdy dost moudrý a učí se celý život. Nově nabytou zkušenost s kloboukem jsem ještě mnohokrát uplatnil.
I další příhoda na stejné téma byla zajímavá. To již bylo synovi přes dvacet. Sice se nestal myslivcem, ale pěkný vztah k přírodě si zachoval, a tak jednoho předjarního dne, kdy jsem se vypravoval na sluky, se mne zeptal, zda ho vezmu s sebou. Souhlasil jsem a oznámil mu, že se jdu do lesa jen podívat a že střílet nebudu. Pušku jsem si vzal jen ze zvyklosti. Přijeli jsme "Na Sklepy" a vše probíhalo podobně jako před léty. První táhnoucí sluce jsem vyhodil klobouk. V letu se stočila v pravém úhlu a pomalu přetáhla nad našimi hlavami. Klobouk jsem zvedl ze země a vyhodil jej opět kolmo nad hlavu. To již byla sluka od nás vzdálená asi 50 kroků a stáčela se obloukem. Na vyhozený klobouk okamžitě reagovala tak, že nám opět přetáhla za stálého kvorkání nad hlavami. Když byla opět asi 50 kroků od nás, znovu jsem vyhodil klobouk. Sluka nízko přitáhla před nás a asi ve vzdálenosti čtyř až pěti metrů se v letu zastavila a za stálého třepetání letkami si nás prohlížela. Vzájemně jsme si chviličku dívali z očí do očí, až syn nevydržel a vyprsknul smíchy. Sluka pak odtáhla.
Vyjděte přivítat jaro na slučí tah.