Lasičí záhada
{mosimage}
00LEC
Lasičí záhada
Jaroslav Löffelmann
Lasičky jsou nejdrobnější, nejznámější šelmičkou. Nebylo meze, smetiště, hráze či hromádky kamení, kde by chyběly. Stačilo zastavit a zamyškovat. Myší pištění má nad nimi magickou moc. Za okamžik panáčkovala za nejbližším kamenem, kořenem nebo stála v trávě na zadních jak narezlý kolíček se smetanovým nákrčníkem, bystrými korálky světel a chvějícím se čenichem. Vzor věčného neklidu. Jak nepokoj v hodinkách. Kolčavy i kolčavky podle tehdejšího zoologického třídění. Hranostajů bylo méně, ale setkání s nimi nebyla vzácností. Černý konec proutku byl spolehlivým rozpoznávacím znakem při změně kabátku. Parádník, který měnil skořicové letní sáčko za zářivě bílý zimník. Bystré, neposedné šelmičky byly neúprosným pronásledovatelem myšího národa. Lasičky jsou myslivcům symbolikou věčného pohybu.
Přestože byla lasička nejběžnější, moc se toho o ní nevědělo. Dějinný a myslivecký paradox. Nebyl první, vzpomeňte krutého zacházení se sovami, netopýry a zmijemi ještě před sto lety. Přesto jich zničila více změna prostředí a civilizace než lidé se svými předsudky. To je druhý paradox. Teprve s úbytkem lasiček se ukázala jejich potřebnost. Přes občasnou škodu z nesmírné lovecké vášně, pro niž byly zatracovány, přírodě chybí. Nebývale se rozmnožil hryzec, postrach zahrádkářů. Úbytek lasiček otevřel cestu jejich neomezenému rozšíření. Ne nadarmo se mezi zahrádkáři a sadaři traduje jediný recept, jak se jich zbavit. Prodat, nebo opustit zahradu. Proti trávení mají výhrady ochranáři pro škodlivost přípravku. Elektronické plašiče jsou dobré k vytahování peněz z kapes zahrádkáře a v případě funkčnosti k odstěhování o pár záhonů k sousedovi. Každý lidský zásah do přírodního dění je provázán s jiným, netušeným. Změnou vztahů v potravních řetězcích u býložravců i predátorů se zavedený řetězec zkrátí nebo uvolní. Nebo přetrhne. Následky jsou neodhadnutelné a projevují se po dlouhé době někdy nečekanými důsledky. Příkladů by se našlo dost. Minulá desetiletí lasičkám nepřála, snad se to změní. Kočky, sovy, lišky i dravci uloví hryzce spíš náhodou. Ještě tak neposedná mláďata, objevující se s nezkušeností mládí vlastní častěji na povrchu. Staří hryzci jsou opatrní, zkušení. I potravu umějí získávat odspodu, ze země. Nevystavují se nebezpečí, reagují i na záchvěvy půdy při opatrných krocích. Lasičky se dokáží protáhnout i těmi nejužšími chodbičkami jejich obytných a ventilačních systémů. Jsou jediným nepřítelem, který udržoval jejich stavy na únosné výši. Dokázaly by svalit zahrádkářům kámen ze srdce, jen kdyby jich bylo.
Myslivec zjistí, že toho o těch malých neposedech ví pramálo. Skoro nic. Několik základních údajů, tradovaných předsudků a smyšlenek. Fakta z knížek, mysliveckých učebnic. Obsahují v kostce všechno a nic. Několik postřehů z náhodných setkání. Příliš málo, aby o nich mohl zasvěceně mluvit. Jak skutečně žijí, loví, množí se? Jsou samotáři vždy a všude? Jak komunikují, brání svá lovecká území, jaké mají uspořádání v rodině? Dá se o nich v tom směru vůbec mluvit? Moc otázek, málo uspokojujících odpovědí. U lasiček i u hryzců. Najednou se setkáte s něčím, nad čím kroutíte hlavou. Co nezapadá do žádné ze známých škatulek. Dodnes pamatuji obrovské překvapení, jaké mi připravil úlovek starého hryzce do kleštiček. Zaujal mě velikostí, barvou i tvarem hlavy. Připomínala menšího sysla. Dlouhý jako slabší lasička, dvakrát těžší. Přesto si s ním drobná šelmička ví rady. Má z ní panický strach. Byl jsem svědkem takové honičky. Hryzec se snažil zachránit útěkem po povrchu. Neměl šanci, ani když se postavil do obranného postoje u betonové zídky. Prudký útok, zakousnutí do vazu, pištění a zmítání. Hryzec z posledních sil táhl zakousnutou lasici za sebou do chodby. Tělíčko útočnice bylo ještě venku, když odpor ustal.
***
Nesuďte přísně zážitek z dob, kdy jsem byl mladý, žhavý. Každý i sebemenší lovecký zážitek rozechvíval duši, přinášel obohacení. Byl neskonale velkým, dobrodružným loveckým příběhem. Konal jsem jen to, co ostatní. Co bylo zvykem, zákonem, tradicí. Než jsem přišel na to, že nemusím. Že se věci mají jinak, než jsme zvyklí.
Od konečné stanice v Olešnici jde silnice stále do kopce až do Březí. Krajina bohatá na vrcholky má za každou zatáčkou jinou podobu, oko si zvyká objímat její malebnost, důvěrně známé tvary. Serpentiny se starými akáty, nad druhou zatáčkou jediný jedlový lesík v okolí. Troje vánoční svátky a nový elektrovod ho zlikvidovaly. Úspěšně. Beze stop zapadla osmiletá práce březského hajného mezi vánoční cinkrlátka a hromádky klestu. Byl to pan hajný. Lovec mizerný, ale hajný ano. Nepatřil mezi ty moderní, jimž zvěř překáží. Srdce usedalo při pohledu na uřezané vršky šestimetrových jedlí. Uříznutých bez citu a milosti rukou barbarů v polovině. Torza zmrzačených stromů s plochými jehlicemi vykácely motorové pily. Dělaly místo pro stožáry, které stály nakonec o kousek dál. Úzký pás ztepilých jedlí mohl zdobit krajinu dodnes. Neširoké pole vede až k sušárně obilí na okraji vesnice. Za roklí bochník kopce nad Černičkami. Ze strany připomínal Říp, jen si musel člověk odmyslet kopce okolo, rovina chyběla. Vpravo úzké loučky se zbytky jabloní, švestek a hrušní s prudkými svahy, rozsáhlými jezevčími hrady a betonovým sběračem vody na dně. V příkopě rozvalená Boží muka. Dnes již nevíme, k jaké události se vázaly. Pískovcové kvádry zmizely i s vytesanými nápisy. Komu vadily? Vandalové asi nevymírají, jejich stopy se táhnou celými lidskými dějinami.
V horském poledni mě hnal čas a povinnost. Domluvit odvoz bažantích kuřat od kamarádů z rovin. Žádná voliérová, zjemnělá klubíčka pozdějších let. Živá, čilá kuřata, mající se k světu od prvních minut života. Pulsovaly v nich geny divokosti, přežití. Byla z líhně, ze sebraných vajec zachráněných zpod žacích lišt. Malorážku nesu ze zvyku, k čemu by mi mohla v parném poledni být? Ale myslivec beze zbraně si připadá jako nahý. Zvyk je zvyk. Před rokem mi v polovině stejné cesty pomohla k úlovku. Také v poledne. V nízkém ovsu vedle pěšinky, vyšlapané houbaři při zkracování cesty do bukových strání pod bývalou dřevěnou rozhlednou, rozbušilo krev zoufalé zaječí vřeštění. Skomírající nářek rdoušeného tvora se nesl polední výhní. Provázelo ho temné hrdelní mručení. Výskoty, kotrmelce a převalování zrzavých těl mezi latami ovsa, nešlo postřehnout žádný barevný rozdíl. Co jiného než liška? Moment strnutí v pohybu stačil k ráně na tušenou komoru, prosvítající mezi obilnými stébly. Skok do výšky provázený s naříkavým vyvřísknutím. Světe, div se. Ohromný, dvoubarevně pruhovaný zrzavý kocour. Kosmatý, svalnatý, bez gramu zbytečného tuku. Žádný zatoulaný domácí mazlíček. Opravdový tulák. Živil se tím, co dala příroda. Dávno dal vale člověku, žil ve skalní suti pod starou lípou. Nebyl prvním nájemníkem, za léta se jich tam vystřídalo několik. Duté, hrozivé a slábnoucí vrčení provázelo poslední záchvěvy jeho lupičského života. Zajíc, téměř dospělák, stejně velký jako kocour, ještě dýchal, ale již nevnímal. Vyhasínal v něm život, světla se zatahovala blanou nenávratna, smrti.
Pot se lepí na látku košile, u rozbitého křížku odpočívám. Sedám na poslední plocháč zbylý z podstavce. Příjemně chladí. Nad asfaltem se viditelně vlní horký, polední výhní rozpálený vzduch. Jak na poušti, napadne člověka, jen fata morgána chybí. Silnici přebíhá lasička. V mordičce nese myš. Nebo ptačí pískle? Vidím viset nitky nožiček. Nebo stojáčků? Než zaostřím dalekohled, mizí v trávě. Za chvilku běží zpět. Je to ta samá? Nic nenese. Na uschlé větvi hrušky solanky povykuje strnad. Sameček se žlutou hlavičkou. Kanárek luk a palouků, jen zpěvník má jiný. Byl jsem zvyklý na jeho tklivé, něžné tíkání. Sedláčku sít, sedláčku sít, sedláčku sííít. Hlavou mi blesklo: Našla strnadí hnízdo, vrací se pro další holátko. Mladická krev vzkypěla. Pohyby řídí lidská myšlenka na spravedlnost. Nabíjím kulatý broček, ptáčnici. Myškuji. Jednou, dvakrát, třikrát. Nic. To bylo poprvé, co lasička nepřiběhla na myší pištění. Asi je ptačí kořist přednější, lákavější. Zpod rozvětvených lodyh trsu čekanky se sluníčky světle modrých květů vybíhá lasička. Míří do stejných míst, opět s pískletem v mordičce. Na mlasknutí reaguje překvapeným zastavením. Tiché plesknutí je přesné. Zvrátila se na bok, zachvění a je konec. Nehybná leží na asfaltu u krajnice, před ní oběť. Se zadostiučiněním si jdu prohlédnout úlovek. Člověk je ve své pýše samosoudce nenapodobitelný. Cítím se vítězem, zbylá holátka zůstanou. Strnadí tatík bude moci v klidu volat svého sedláčka a pobízet ho k setí. Nastavovat kanárkově žlutou hlavičku slunci. Bez obav ze skořicového přízraku a vidinou prázdného hnízda.
Myslivec míní, příroda mění. Zbývá poslední krok. Oběť, nepatrná ťupka na silnici se zazmítá, obrátí. Není to ptačí pískle. Maličká myška? Ne. Miniaturní lasička, mládě. Odešlo ztopornění, utíká zpět pod čekankový trs. Při přenášení dokáže matka mládě znehybnit. Aby nepřekáželo, nezdržovalo. Rychlost transportu znamená leckdy záchranu. Znám to z knížek. Tohle je ukázka skutečnosti, lekce lidské pýše. Malý tvoreček šupajdí zpátky. Pojízdná digitální hračka, napadlo by nezasvěcence. Ústa se otvírají zděšením, zůstávají pootevřená. Oči se rozšiřují úžasem. Lasička je samec. S viditelnými rážemi, pokud se o nich dá v téhle velikosti mluvit. Zvedám nevěřícně úlovek. Pocit viny se tlačí do svědomí. Pýcha samosoudce se dávno rozplynula v prachu polední, výhní rozpálené silnice. Jdu úlovek pohřbít. Ne zahodit, zahrábnout. Opravdu pochovat s chvilkou tichého rozjímání. Nikdy jsem na svůj nedůstojný úžas nezapomněl. Nikdy víc jsem lasičku neulovil. Škoda, že četnost výskytu je mizivá. Nepomohl spravedlivý zákaz lovu, přeřazení do seznamu chráněných živočichů. Síla změněného prostředí je zatím silnější. Snad se splní sen o jejich návratu.