Staré zlaté časy
{mosimage}
00CASY
Staré zlaté časy
Škola a lov
Nové proudy ve vyučování na škole obecné umožňují dnes učiteli, i pokud sám není lovcem, aby už vzhledem k ochraně přírody působil také ve prospěch lovu. Je to nově do školy zavedená vlastivěda, která učiteli k tomu poskytuje příležitosti. Zvláště na venkově lze v tom směru hodně působiti a docíliti v mnohém ohledu nápravy. Na vsi pohlíží se dosud na lov jako na výsadu velkostatku nebo zámožných sousedů, po případě jako na zábavu velkoměstských pánů.
O národohospodářském významu lovu nemá venkovan zdání, protože mu to nikdo nepověděl, nikdo ho v tomto směru nepoučil.Pro něho je všechna zvěř škodlivou, protože je přesvědčen, že celý rok je živa na jeho útraty. Přesvědčení toto má i o nevinné koroptvi, která "celý rok žere na jeho pšenici", hlouběji se nemyslí, že zralá pšenice je na poli jen velmi krátký čas v roce a že ještě nikdo neviděl koroptve, aby si shýbla klas a vyzobávala z něj zrní. Nikdo se neptá, od čeho je koroptev živa ostatní část roku. Ale je to stará tradice, zděděná po předcích, povídá se to tak, že všecka zvěř je škodlivá a neprospívá ničím. Dítě to slyší doma stále a dědí toto přesvědčení od rodičů. Dítě věří rodičům na slovo a nemůže se na něm žádati, aby pátralo po rozumných důvodech. Nečiní toho ani lidé dospělí.
Řeční komunistický řečník: "Husité byli první komunisté, neboť neuznávali rozdílu majetku. Ať bylo pole, čí chtělo, nakopali si bramborů a táhli dál." A shromáždění je přesvědčeno, že husité byli komunisty, vždyť to řečník přece zdůvodnil.
A tak je tomu s dítětem. Spatřuje nepřítele svého otce v každém zajíci, v každé koroptvičce a nepřemůže se, aby po nich nehodilo kamenem, kde mu jen v poli přijdou na oči. Podaří-li se většímu hochovi ubíti mladého zajíce klackem nebo uštvati ho na pastvě se psem, musí to nutně považovati za hrdinství a za hájení prospěchu svého otce. A tak se na to skutečně také hledí se strany rodičů. Ale naučte dítě na nejnižším stupni školním deklamovati básničku o zajíčkovi a položili jste tím základ k ochraně nejen lovné zvěře, nýbrž i k ochraně přírody vůbec.
Širší pole otevře se učiteli na stupni středním, kde přichází k platnosti vlastivěda. Naše obce, naše okolí, naše krajina jsou hlavními předměty, o něž se tato učba opírá. Není pak učiteli nesnadno za vhodné příležitosti vysvětliti dětem, že by se krajina změnila v kulturní poušť, že by vypadala jako zakletá krajina z pohádky, kdyby se na poli neobjevil ani jediný zajíček, že by pole zarostla plevelem, kdyby mladé koroptvičky nesbíraly jeho semene, že by se rozmohl škodlivý hmyz, kdyby koroptve na podzim nevybraly larvy z jeho mrvy, kterou v té době rolníci vyvážejí na pole.
Dítě věří učiteli právě tak jako rodičům; donese poučení i do rodiny. Ovšem musí učitel uměti mluvit k srdcím dětí a sám také cítiti, co povídá. Na vyšším stupni je pak už práce snadná, jestliže byly děti na nižším a středním stupni náležitě připraveny. Zde možno sáhnouti hlouběji k poesii lesa, jež by z něho nadobro zmizela, kdyby z něho zmizela zvěř, možno zdůrazniti ochranu zvěře jako přírodního památníku a zmíniti se konečně i o národohospodářské důležitosti lovu.
Bude-li se u školní mládeže pěstovati láska k přírodě, ale láska skutečná, pochopená, nejen povrchní slova, láska vypěstovaná určitou soustavou, sledující také určitý cíl, lze se bezpečně nadíti, že nová generace bude na lov pohlížeti jinýma očima, než pokolení nynější. Škola je jediné místo, kde lze každý nedostatek širokých vrstev lidových opraviti nebo napraviti. Naříkavé články nepomohou, neboť nečtou jich ti, jimž jsou adresovány. - U jiných národů každý stav domáhá se nápravy svých bolestí školou - u nás stále není škola v tom ohledu doceňována!
Václav Čečil, řídící učitel, Lovecký obzor, str. 30, roč. XX., 1922-23
Naši zajíci do Španělska
Alfons XIII., král španělský, náleží k panovníkům myslivost náruživě oblibujícím. V době před světovou válkou býval hostem u dvora rakouského a zúčastnil se velkolepých honeb u svého strýce arcivévody Bedřicha, neblahé paměti, jehož statky byly v Uhrách, ve Slezsku a na Moravě (Hodonín a Židlochovice). Poněvadž lovecké poměry ve Španělsku byly bídné, rozhodl se král Alfons zvelebiti je způsobem nejkratším. Uložil svému velvyslanectvu, aby mu u nás opatřilo a jemu zaslalo značné množství zajíců, jež dal pak pro osvěžení krve vypustit do svých lovišť. - Věc tato není arciť nic nového, když víme, že svého času odesláni byli naši zajíci do zámořské daleké Argentiny, kdež se brzy a hojně rozmnožili, zatlačivše "mara", malé stepní zajíce argentinské, v děrách útulku hledající.
E. M.-D., Lovecký obzor, str. 38, roč. XX., 1922-23