Staré zlaté časy
Tetřev jest králem mezi pernatci, neboť stejným právem, jako považujeme jelena za krále srstnaté zvěře lovné, musíme přiznati tutéž hodnost tetřevu mezi zvěří pernatou. Není pochyby, že si tohoto titulu plně zaslouží. Postavu má v pravdě majestátní, chování aristokratické. V době, kdy láska zmámí jeho srdce, pěje serenády jako středověký rytíř svým vyvoleným. Serenády, které se líbí jemu a jeho družkám a které dovedou rozproudit krev srdce myslivcova, splývají z povýšeného místa a nabízejí milenkám vše, co jeho roztoužené nitro může poskytnouti. Písně tužeb a vnitřního zanícení pěje s takovou vervou, že utlumí v sobě vrozenou opatrnost. Jsou to okamžiky, které zatemní jeho bystré smysly, které opanují jej cele. „Láska jest slepá a hluchá“ nejen u člověka, ale i tetřev musí pravdu tohoto rčení doznati. Jeho královstvím jsou hluboké, zamlklé hvozdy, pod jejichž vždy zelenou klenbou prožívá chvíle radosti i trudu. Posvátné ticho, panenská příroda jsou jeho ideálem. Protiví se mu modernismus, kultura, civilisace, termíny ty, jimiž lidstvo zakrývá své mamonářské snahy.
Vidí přesilu, proto ustupuje stále dál od ruchu lidského. Den ode dne úží se jeho království a není snad daleko doba, kdy přírodymilovní činitelé vymohou pro něho nějakou reservaci. Jen nebude-li nucen platiti vysoký poplatek reparační! Čím se však tento pták stává vzácnějším, tím větší interes se o něho jeví, tím silnější tužba jímá každého nimroda získati trofej tetřeví. Nelituje se peněžních obětí, ba nerozmýšlí se mnohý dáti v sázku své vzácné pohodlí. Výprava na tokajícího tetřeva není vždycky korunována šťastným výsledkem; za to vyžaduje v každém případě značné námahy.
Brzičko ráno, ještě za úplné tmy jest nutno opustiti teplounké peřiny, které právě v této noční době jsou nejpříjemnější. Počasí také nebývá stavěno na moderní polobotky. Je duben, který zůstává věren své tradici a častuje pozemšťany plískanicemi a blátem, aby předčasně nejásali, že už zima odtáhla ke všem čertům. Noci bývají ještě neslušně chladné, severák dovede posud zadouti, až údy křehnou. Ale touha po vzácném úlovku jest mocnější než obtíže, které se stavějí v cestu. Za tmy vyrazí se z teplého domova, klopýtá se statečně přes kameny a kořeny stromů. Dokud jest vzdálenost k tokaništi dostatečně veliká, lze počet pochodů zrestringovati. Čím více se však blížíme svému cíli, tím musíme být opatrnější. Svítilna, která nám cestu usnadňovala, jest sice praktickým vynálezem pro člověka, ale pro tetřeva jest stejně nenáviděným pokrokem jako všechna ta lidská kultura. Proto nezbývá než se spoléhati na hmat, zdvihati dobře nohy a postupovati zvolna kupředu.
Takový noční výlet za tetřevem musí býti dříve připraven, místo, kde se lákavá kořist zavěšuje, aby dala průchod svým láskou překypující citům, musí býti dříve obeznámeno, jestliže má býti aspoň poněkud zdar podniku zajištěn. Nedaleko něho vyčká se prvních zásvitů rodícího se dne. Nesmělé, jakoby ospalé záblesky probouzejícího se slunce vytrhnou ze spánku až do této chvíle nehybně sedící postavu mohutného opeřence. Kohout zdvihne hlavu, setřese se sebe poslední zbytky ospalosti a začne „pukati“. To jest počátek jeho písně lásky a zároveň jest to upozornění pro střelce, že se blíží jeho chvíle. Musí býti přichystán k několika rychlým skokům, jakmile počne tetřev „brousiti“. Jen po kratinké okamžiky „broušení“ snižuje se velmi značně jeho obezřetnost, z kteréžto příčiny dostalo se mu neprávem přídomku „hlušec“. Tvrdí se také, že při „broušení“ stáhnou se svaly kolem otvoru ušního tak že zvuk nemůže pronikati k sluchovému orgánu. Ukázalo se však, že tato domněnka jest mylná a že jest pravděpodobnější výklad, podle něhož zvuk tokání přehlušuje všechny vlny zvukové přicházející z venčí. Mimo to dá se předpokládati, že se do svých „arií“ zabere tou měrou, že okolní svět pro něho neexistuje.
Nováček lovec musí býti veden zkušeným myslivcem z místního revíru. Nejčastěji to bývá hajný, duše lesa. Mezi nimi najdeme muže samorostlé, drsné povahy, ale při tom to jsou nejvěrnější strážci svěřené jim zvěře. Jindy zase to bývají šibalové, že jim není rovno. Přiskakování děje se jen v určitých okamžicích. Jakmile dokončí tokající tetřev svou sloku, jest nevyhnutelnou podmínkou zůstati v té posici, kterou právě tělo mělo, a strnouti v solný sloup. Při tom dochází někdy k veselým i neveselým příhodám, podle toho, kdo jest potrefený a kdo má příčinu k smíchu.
Hajný vede hosta na tetřeva. Půda jest rozbahnělá, taje. Je tma, jen tak tak se trochu šeří. Na cestu není viděti. Kvůli jistější chůzi bere hajný střelce za ruku a přísně mu šeptem nařizuje, jak se má chovati, když kohout v toku ustane. Přiskakují. Před nimi teče malá, plochá stružka, kterou není viděti. Tetřev „brousí“. Rychle ku předu. V tom kohout ustane a to právě v tom okamžiku, kdy host neznaje terén spadl do stružky a natáhl se jak široký tak dlouhý. Při tom vytrhl svou ruku z pravice hajného. Ten však ve své horlivosti, aby se tetřev nepoplašil nějakým nerozvážným pohybem, přitlačil tělo hostovo železnou paží k mokré zemi. Odpor nebyl možný. Pravice hajného byla příliš těžká, pak vědomí poslušnosti nedovolovalo mu změniti posici ne právě záviděníhodnou. Ani brvou nepohnul, ačkoliv cítil, jak se mu plní vysoké boty ledovou vodou. Hajný nepovolil až do té chvíle, když kohout začal novou strofu. Žár lovecké vášně nebyl sice studenou koupelí uhašen, ale voda v botách dělala při každém kroku takový rámus, že se i tetřevovi popletla píseň lásky. Jednání hajného bylo trochu, řekněme, příliš svědomité, ale nemělo ani stínu zlomyslnosti; za to však muž lesa, vystupující v historce následující, měl za ušima.
Byl to chlapík přírodní, horským lesem odchovaný, skoro mechem porostlý. Ježaté vousy pyšně vyčnívaly do prostoru světového, jeden od druhého se oddaloval jako by se soudily o mez. Nebýt jeho rodiště na Šumavě, byl by tvrdil každý, kdo jej jednou potkal, že jest potomek Rýbrcoulův a nebo že se při nejmenším jeho matka na Rýbrcoulovi „shlídla“. Do středu tohoto pralesového houští byl posazen nos ne nepodobný ruině vyčnívající nad vrcholky stromů; zářil světlem majákovým, takže zastiňoval šibalské oči. Stálou jeho průvodkyní byla stará ládovačka, ráže o něco menší než nohavice.
Stalo se, že mu byl přidělen host, svižný jun, který chtěl po prvé zkusiti své lovecké štěstí na velkého ptáka. Při prvním setkání mrskl potměšilým okem na moderní dvojku ráže 16. Hned dal svému dojmu průchod slovy: „Kam pak s tím, to jest tak na vrabčáky nebo na křepelky.“ Víc neřekl ani slova a dovedl bezvadně svého svěřence až pod borovici, kde tokal tetřev. Bylo ještě silné přítmí. Mlčky ukázal na hustou spleť větví, která v živé obrazotvornosti junově jevila podobu velkého ptáka. Host zamířil, bác, jehličí sype se dolů, ale tetřev nic; nespadl ani neodletěl. Hajný vytrhne hostu dvojku z rukou, podá mu svou ládovačku a ukáže správně na tetřeva. Rána jako z tlusté Berty. Tělo tetřeví dopadne hlučně k zemi. „Brávo“ zahučí hajný a jde pro kořist. Host sleduje jej liknavým krokem, aniž by jevil nějakou zvláštní radost nad vzácným úlovkem, a drží si pravou tvář. Hajný zdvihne tetřeva a podává jej hostu. Bolest v tváři a radost nad kořistí zabavila jej tak, že nepostihl radostného záblesku v očích hajného. Nastoupili cestu k domovu. Hajný šel napřed a držel v ruce mohutného ptáka; host kráčel za ním a držel v dlani mohutnějící tvář. Když přišel do svého pokoje, hleděl zmírniti palčivou bolest studeným obkladem. Tvář jen hořela. Jsa občanem dobře vychovaným považoval za svou povinnost poděkovati se pánu honitby za pozvání. Velkomožný pán přijal jej velmi laskavě, projevil radost nad šťastným lovem a jen tak mimochodem prohodil: „Bolí vás snad zub?“ a při tom ztěží potlačoval činnost svalů potrhávajících koutky aristokratických úst. „Bude to asi zánět nervu“, bylo mu odpověděno. „Snad ne sedacího?“ a humoru milovný hostitel pustil uzdu zadržovanému smíchu. Nebylo to po prvé, kdy host přišel se mu poděkovati s opuchlou tváří. Znal svého hajného velmi dobře.
Sylvan, Lovecké listy č. 4/1930, roč. XI.
Velikonoční zajíc
Velikonoce jsou svým původem stará předkřesťanská slavnost vítání jara, nového života a plození, spadající do období jarní rovnodennosti. Jejími nejrozšířenějšími znaky se stala velikonoční vajíčka jako symbol zrodu, pomlázka z mladých vrbových proutků, která pošleháním žen měla je „pomladit“ a tím podporovat jejich plodnost, proutky jívy s jehnědami („kočičky“) a mazance, symbol slunečního kotouče očekávaného léta. Později k nim přibyl zajíc, také pro svou plodnost, který byl u Germánů zasvěcen bohyni Ostaře. Té bývali obětováni zajíci – březňáci, rovněž pro povzbuzení plodnosti. Není tedy náhodou, že se velikonoce německy nazývají Ostern.
Zaječí zvěřina byla Římany hodnocena jako jedna z nejlepších. Terentius, žijící ve 2. století před n. l., o zajíci říká: „Inter quadrupedes gloria prima lepus.“ – mezi čtyřnožci je na prvním místě zajíc. Někde, např. u Semitů, byl však zajíc považován za zvíře nečisté, a proto ho nejedli. I křesťané nedovolovali jíst zajíce, např. v r. 755 zakázal papež požívání zaječí zvěřiny. Jako její náhradu v klášterech pekli zajíce z těsta, které rozdávali dětem. A to nemluvím o čarovné a léčivé moci některých částí zaječího těla, např. sádla.
V antice byl zajíc spojován s bohyní lásky Afroditou a s poslem lásky Kupidem. Věřilo se, že zaječí zvěřina působí jako afrodiziakum. Navíc tam vznikla pověra, že kdo jí zaječí maso, bude krásný. O tom mluví epigram známého satirika Martiala (40-102 n.l.):
Když mi má milenka daruje zajíce,
tohleto úsloví zdůrazním nejvíce:
Po celý týden budeš krásný!
Jestli to není vtip,
ty moje denice,
nikdy jsi v životě
nejedla zajíce.
(přebásnil R. Krátký)
O vysoké plodnosti zaječek svědčí také lidová moudrost, která říká, že zaječka se na podzim vrací se 16 mladými. Zajíc se tak stal pro svou rozmnožovací schopnost symbolem velikonoc, pronikl do velikonočních koled a vznikla legenda, že nosí vejce. Proto je také znázorňován s nůší vajec na zádech.
J. K.