Úvodník 4/2007
Vážení čtenáři,
zima byla letos velice krátká, jaro přišlo neobvykle brzy a prý máme očekávat i velmi teplý duben. To je dobře, budeme se tak moci nejen příjemně kochat jarní přírodou, ale hlavně se s radostnou netrpělivostí těšit na nové myslivecké zážitky.
Řada z nás má začátek myslivecké sezóny z minulosti neodmyslitelně spojen s návštěvou úchvatného divadla, tj. s pozorováním toku tetřevovitých ptáků. Tetřev hlušec, tetřívek obecný i jeřábek lesní byli vždy považováni za jakousi „privilegovanou šlechtu“ mezi veškerou pernatou zvěří a odjakživa se také těšili mimořádné pozornosti myslivců. Časy, kdy se tyto druhy u nás vyskytovaly zcela běžně, jsou však bohužel asi již nenávratně pryč. Dnes má jen málokterý myslivec příležitost zažít podmanivou atmosféru probouzejícího se dne na tokaništi tetřevů či tetřívků, nebo vábničkou přilákat nazlobeného jeřábčího kohoutka. Lov těchto dnes vzácných a chráněných druhů pamatuje již jen nejstarší generace myslivců.
Drastický úbytek stavů tetřevovitých ptáků (bližší údaje naleznete v článcích uvnitř časopisu) logicky vyvolal zájem o jejich záchranu (zejména v případě tetřeva a tetřívka). Nejprve šlo pouze o umělé chovy a teprve v nedávné době se začal klást důraz i na vhodné úpravy prostředí. Mezitím naše legislativa lov těchto druhů zcela vyloučila. V r. 1998 byl ve spolupráci Ministerstva životního prostředí ČR a Ministerstva zemědělství ČR vyhlášen záchranný program pro tetřeva hlušce založený na úpravách lesních porostů, ochraně biotopů a reintrodukci uměle odchovaných jedinců. V období 1976-2006 bylo do vybraných oblastí vypuštěno hodně přes 1000 jedinců (jen od zahájení záchranného programu v r. 1998 jich bylo 914). Úspěšnost přežití vypuštěných ptáků však byla velmi nízká, přičemž s obdobnými výsledky byli svého času do přírody vysazováni i tetřívci. Veškeré snahy o záchranu populací ve volné přírodě a o zvýšení jejich početnosti se tak stále míjí účinkem. Zatímco pokles populace se sice zastavil u tetřeva (jeho současná početnost se dokonce oproti minimu v r. 1988 zvýšila z odhadovaných 100-150 jedinců na současných asi 300), populace tetřívka se neustále snižuje. Snad jen nenápadný jeřábek není v některých oblastech republiky (např. Šumava či Jeseníky) nijak ohrožen. Nabízí se tedy otázka, zda má záchrana tetřeva a tetřívka smysl a jestli v ní pokračovat.
Odpověď není vůbec jednoduchá. Na jedné straně stojí neuspokojivé výsledky dosavadního snažení a značná finanční náročnost, na straně druhé nesmírné nadšení a spousta vynaloženého úsilí nejen pro tetřevy a tetřívky, ale pro přírodu obecně. V této souvislosti mne snad napadá pouze příměr s jedním českým pořekadlem: Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale také ničeho nedosáhne. Jedno je však jisté, pouhé vypouštění uměle odchovaných jedinců tetřevovitých ptáků do nevhodných biotopů je nejen mrháním penězi a úsilím, ale ve své podstatě odsuzuje vypuštěné jedince k úhynu, ať již k rychlejšímu či pomalejšímu. Problémem také je, že ne vždy dokážeme přesně určit vhodnost prostředí a ovlivnit přírodní podmínky. Příkladem může být situace na mnohých lokalitách Šumavy, kde se postupně zvyšuje početnost tetřeva hlušce bez jakéhokoliv vypouštění, a to přesto, že jde o oblasti v minulosti značně postižené kůrovcovou kalamitou (ke stejnému jevu došlo i po známě kalamitě koncem 19. století, kdy byly na Šumavě vykazovány historicky nejvyšší stavy tetřevů). Navíc výrazně zvýšená četnost pozorování tetřevích slepic s kuřaty v několika posledních letech s teplým a málo deštivým dubnem, květnem a červnem nám potvrzují skandinávské zkušenosti, že příznivé klimatické podmínky jsou pro tetřevy daleko důležitější než nejpropracovanější záchranný program.
Lze si jen přát, aby letošní jaro a nadcházející léto bylo příznivé nejen k nám, ale i k tetřevům, tetřívkům a jeřábkům. Vám, čtenářům Světa myslivosti, přeji alespoň jedno krásně prožité ráno na tokaništi. Vězte, že i kdybyste nic neviděli, ani neslyšeli, určitě na ně dlouho nezapomenete.
Doc. Ing. Jaroslav Červený, CSc.
zima byla letos velice krátká, jaro přišlo neobvykle brzy a prý máme očekávat i velmi teplý duben. To je dobře, budeme se tak moci nejen příjemně kochat jarní přírodou, ale hlavně se s radostnou netrpělivostí těšit na nové myslivecké zážitky.
Řada z nás má začátek myslivecké sezóny z minulosti neodmyslitelně spojen s návštěvou úchvatného divadla, tj. s pozorováním toku tetřevovitých ptáků. Tetřev hlušec, tetřívek obecný i jeřábek lesní byli vždy považováni za jakousi „privilegovanou šlechtu“ mezi veškerou pernatou zvěří a odjakživa se také těšili mimořádné pozornosti myslivců. Časy, kdy se tyto druhy u nás vyskytovaly zcela běžně, jsou však bohužel asi již nenávratně pryč. Dnes má jen málokterý myslivec příležitost zažít podmanivou atmosféru probouzejícího se dne na tokaništi tetřevů či tetřívků, nebo vábničkou přilákat nazlobeného jeřábčího kohoutka. Lov těchto dnes vzácných a chráněných druhů pamatuje již jen nejstarší generace myslivců.
Drastický úbytek stavů tetřevovitých ptáků (bližší údaje naleznete v článcích uvnitř časopisu) logicky vyvolal zájem o jejich záchranu (zejména v případě tetřeva a tetřívka). Nejprve šlo pouze o umělé chovy a teprve v nedávné době se začal klást důraz i na vhodné úpravy prostředí. Mezitím naše legislativa lov těchto druhů zcela vyloučila. V r. 1998 byl ve spolupráci Ministerstva životního prostředí ČR a Ministerstva zemědělství ČR vyhlášen záchranný program pro tetřeva hlušce založený na úpravách lesních porostů, ochraně biotopů a reintrodukci uměle odchovaných jedinců. V období 1976-2006 bylo do vybraných oblastí vypuštěno hodně přes 1000 jedinců (jen od zahájení záchranného programu v r. 1998 jich bylo 914). Úspěšnost přežití vypuštěných ptáků však byla velmi nízká, přičemž s obdobnými výsledky byli svého času do přírody vysazováni i tetřívci. Veškeré snahy o záchranu populací ve volné přírodě a o zvýšení jejich početnosti se tak stále míjí účinkem. Zatímco pokles populace se sice zastavil u tetřeva (jeho současná početnost se dokonce oproti minimu v r. 1988 zvýšila z odhadovaných 100-150 jedinců na současných asi 300), populace tetřívka se neustále snižuje. Snad jen nenápadný jeřábek není v některých oblastech republiky (např. Šumava či Jeseníky) nijak ohrožen. Nabízí se tedy otázka, zda má záchrana tetřeva a tetřívka smysl a jestli v ní pokračovat.
Odpověď není vůbec jednoduchá. Na jedné straně stojí neuspokojivé výsledky dosavadního snažení a značná finanční náročnost, na straně druhé nesmírné nadšení a spousta vynaloženého úsilí nejen pro tetřevy a tetřívky, ale pro přírodu obecně. V této souvislosti mne snad napadá pouze příměr s jedním českým pořekadlem: Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale také ničeho nedosáhne. Jedno je však jisté, pouhé vypouštění uměle odchovaných jedinců tetřevovitých ptáků do nevhodných biotopů je nejen mrháním penězi a úsilím, ale ve své podstatě odsuzuje vypuštěné jedince k úhynu, ať již k rychlejšímu či pomalejšímu. Problémem také je, že ne vždy dokážeme přesně určit vhodnost prostředí a ovlivnit přírodní podmínky. Příkladem může být situace na mnohých lokalitách Šumavy, kde se postupně zvyšuje početnost tetřeva hlušce bez jakéhokoliv vypouštění, a to přesto, že jde o oblasti v minulosti značně postižené kůrovcovou kalamitou (ke stejnému jevu došlo i po známě kalamitě koncem 19. století, kdy byly na Šumavě vykazovány historicky nejvyšší stavy tetřevů). Navíc výrazně zvýšená četnost pozorování tetřevích slepic s kuřaty v několika posledních letech s teplým a málo deštivým dubnem, květnem a červnem nám potvrzují skandinávské zkušenosti, že příznivé klimatické podmínky jsou pro tetřevy daleko důležitější než nejpropracovanější záchranný program.
Lze si jen přát, aby letošní jaro a nadcházející léto bylo příznivé nejen k nám, ale i k tetřevům, tetřívkům a jeřábkům. Vám, čtenářům Světa myslivosti, přeji alespoň jedno krásně prožité ráno na tokaništi. Vězte, že i kdybyste nic neviděli, ani neslyšeli, určitě na ně dlouho nezapomenete.
Doc. Ing. Jaroslav Červený, CSc.