Věková struktura populace zajíce v letech 2003-2006 – co z ní lze vyčíst?
RNDr. Jakub Hruška, CSc.
K hlavním příčinám trvale nízkých stavů zajíce polního v našich honitbách se řadí nízký meziroční přírůstek jeho populace. Jednou z mála možností, jak alespoň částečně zjistit věkovou strukturu populace zajíců, je určování věku ulovené zvěře na výřadech podzimních honů. Jak to bylo se zastoupením mladých zajíců v celkovém odstřelu zaječí zvěře v ČR v letech 2003-2006 a co z toho vyplývá?
STROHŮV ZNAK
Věk zaječí zvěře byl zjišťován v letech 2003-2006 v honitbách, které lze rozdělit na středočeské a moravské. Ke středočeským honitbám patřily Svrkyně-Velké Přílepy (1100 ha, okres Praha-západ), Jestřáb Černuc (2250 ha, okr. Kladno) a Měšice-Veleň (1600 ha, Praha-východ), k moravským Újezd u Brna (1200 ha, Brno-venkov), Hostěrádky-Rešov (520 ha, okr. Vyškov) a Němčice nad Hanou (1000 ha, okr. Prostějov). V r. 2003 byl věk posouzen u 101 zajíců, v r. 2004 u 144 zajíců, v r. 2005 u 231 zajíců a konečně v r. 2006 u 448 zajíců. Ne každý rok proběhlo šetření ve všech uvedených honitbách. Výsledky však vykazují podobné trendy ve všech honitbách.
Stáří zajíců jsme zjišťovali pomocí tzv. Strohova znaku. Mladí zajíci do sedmi měsíců věku (někdy se udává do osmi měsíců – Semizorová a Švarc, 1987) mají na vnější straně loketní kosti předního běhu hmatatelný výrůstek (distální epifýzu loketní kosti). Výrůstek tvořený vrstvou chrupavky, která umožňuje mladé kosti růst do délky, mizí při dokončení růstu kosti. Podrobnosti o tom, jak určit věk zajíce podle Strohova znaku, obsahuje každá monografie zabývající se biologií zaječí zvěře (např. Semizorová a Švarc, 1987, Hell a Slamečka, 1999) Při troše cviku je možné výrůstek poměrně dobře nahmatat a rychle prohlédnout celý výřad (pohříchu často dost chudý). Prohlídka dnes vzácného stokusového výřadu trvá asi 10-15 minut a lze při ní relativně spolehlivě poznat zajíce do věku 7-8 měsíců. Všechny ostatní zajíce musíme považovat za „staré“. Jaká úskalí však toto rozdělení skrývá, postupně popíši.
STÁŘÍ ZAJÍCŮ A ÚLOVKY
Nejméně mladých zajíců bylo zjištěno na výřadech v r. 2003 – průměrně to bylo pouze 15 % jedinců (graf 1). Výsledky z jednotlivých honiteb se téměř nelišily, což dokládá velmi malá směrodatná odchylka tohoto průměru. Jaro i léto r. 2003 byly extrémně suché a horké a ve většině honiteb uživatelé výrazně omezili odstřel zajíců. V tomto roce se ve sledovaných honitbách ulovilo průměrně pouze 5 ks/100 ha (graf 2). Lov byl nejvíce omezen v honitbě Němčice nad Hanou (1 ks/100 ha), nejméně v honitbě Měšice-Veleň (11 ks/100 ha). V druhé jmenované honitbě odstřel oproti předchozím letům příliš nepoklesl. Tato honitba měla štěstí na přísun vody z několika vydatných lijáků v době, kdy jinde panovala tropická vedra a sucha.
Mnohem lepší byl rok 2004, kdy se zastoupení mladých zajíců v odstřelu ve sledovaných honitbách zvýšilo na průměr 38 % při průměrném úlovku 13 ks/100 ha. Z tohoto roku pochází také vůbec nejvyšší zastoupení mladých zajíců z jednoho honu (11. 12. 2004, Černuc, 46 % mladých).
Výsledky z roku 2005 se velmi podobaly výsledkům z roku 2004: průměrné zastoupení mladých zajíců bylo 35 %; úlovky však byly v tomto roce nejvyšší, průměrně 23 zajíců/100 ha. Tento rok byl i z celostátního hlediska nejlepším rokem z pohledu úlovku zajíců za posledních deset let (92 000 ks). Nutno dodat, že roky 2004 a 2005 byly poměrně bohaté na srážky, a to i v červnu a červenci.
V r. 2006 bohužel došlo k obratu od příznivého trendu z let 2004 a 2005. Zima byla tuhá a dlouhá, sníh ležel až do března, a to i v nížinách. V Polabí i na jižní Moravě šlo o nejdéle trvající sněhovou pokrývku od 2. světové války. Jak se však ukázalo, zima zajícům příliš neublížila, protože nebyla mrazivá. Jarní stavy byly na dnešní poměry velmi dobré. Přišel však horký a suchý červen a posléze i červenec, po němž následoval extrémně mokrý srpen. Zastoupení mladých zajíců na podzimních výřadech kleslo na 25 %, průměrný úlovek se snížil na úroveň roku 2004 (15 ks/100 ha; grafy 1 a 2).
CO LZE VYČÍST ZE ZJIŠTĚNÉHO VĚKU?
Interpretovat získaná data je poněkud ošidné. Je jasné, že v letech s dobrým přírůstkem se uloví více zvěře, to nemusíme nijak složitě dokazovat. Zajímavé však je pokusit se vysvětlit, proč je zastoupení mladých zajíců relativně stále nízké i v „dobrých letech“ (v porovnání s minulostí) a proč zajíců přesto dramaticky neubývá, naopak ve většině sledovaných honiteb dlouhodobě spíše mírně přibývá.
Relativně nízké procento mladých zajíců zjištěné pomocí Strohova znaku lze vysvětlit několika důvody. Pokud Strohův znak mizí skutečně po uplynutí sedmého měsíce života zajíce, tak při honech, které se konaly obvykle v prosinci, nelze již rozpoznat zajíce vržené přibližně do poloviny až konce května. Přitom pro reprodukci jsou nejdůležitější měsíce duben, květen, červen a červenec. V březnu, který byl tradičně považován za nejvýznamnější měsíc vrhání zajíčat, přichází na svět relativně málo mláďat. Přesvědčivě to dokázali Semizorová a Švarc (1987) ve své vynikající monografii Zajíc. Množství zárodků v pitvaných zaječkách bylo v březnu menší než v následujících měsících. Autoři uvádějí v únoru průměrně 1,3 zárodku na zaječku, v březnu 2,4 a pro duben až červenec 3,3-3,4 zárodků. V srpnu klesl počet na dva zárodky. Podobné výsledky uvádějí Kučera a Kučerová (2002) v monografii Zajíc v přírodě a chov v zajetí i pro umělé chovy. Důležitost březňáků je tedy přeceňována. Snad je to dáno tím, že v březnu lze mladé zajíčky v přírodě najít lépe než v pozdějších měsících, kdy už vzrostlá vegetace znesnadňuje jejich hledání. Pokud bychom tedy připustili, že na prosincových honech rozpoznáme jen zajíce vržené v období od druhé poloviny května, zjištěná procenta (graf 1) by ve skutečnosti neodpovídala tohoročnímu přírůstu, ale jen jeho části, a to přibližně dvěma třetinám, jestliže bychom počítali se začátkem vrhání mláďat od kraje března. Zaječky vrhají mláďata již v únoru, ale počet těchto mláďat je nízký (v lednu jeden zárodek na samici, v únoru 1,3) a také jejich přežívání je pravděpodobně mizivé, zvláště ve studených letech. Zvýšíme-li počet mladých o tento teoretický předpoklad, dostaneme se k podílu mladých zajíců v celkovém odstřelu v nejlepším roce (2004) na 51 % (graf 1, zelené body). V nejhorším roce (2003) se však stejně přiblížíme jen k podílu mladých na úrovni 20 %. Tato spekulace ale nemusí být pravdivá, protože nemáme metodu, jak ji ověřit. Situace totiž může být i zcela jiná.
Teoreticky je možné, že málo úspěšná je vlastně pouze reprodukce v letním období (což lze dobře určit podle Strohova znaku). Třeba je jarní reprodukce mnohem úspěšnější, ale pouze ji nejsme schopni odhalit, protože „jarní“ zajíce nelze na výřadu odlišit od starších. V dnešní zemědělské krajině by to bylo logické vysvětlení. Je pravděpodobné, že období s optimálními životními podmínkami pro zajíce trvá od skončení hlavních jarních prací (konec osevu jařin) do mléčné zralosti obilí. Tehdy je obvykle v polích klid, stále ještě nějaká vláha, terén není zcela neprůchodný a zvěř má relativní dostatek čerstvé potravy. Problém přichází po žních, kdy se pole rychle změní v nepřátelské pouště bez vody a potravy. Možná to někomu bude znít paradoxně, ale pro zaječí zvěř je v současnosti nejlepší, když prší během žní. Práce postupují pomaleji, pole se tak rychle nemění a podmítka, která dnes vždy následuje po sklizni, rychleji podroste. Naopak rychlá sklizeň v suchém počasí dokoná dílo zkázy poměrně jednoznačně. Výsledky ze sledovaného období to potvrzují – roky 2003 a 2006 byly v červnu a červenci suché a horké, roky 2004 a 2005 naopak spíše vlhké a chladnější.
Ve starších pracích Sýkory (např. Myslivost č. 11/1994) se uvádí, že v pardubickém okrese bylo v 70. letech 20. století zastoupení mladých zajíců na výřadech 60 a více procent. Věk zvěře byl určován podle Strohova znaku, stejně jako v této studii. Z těchto údajů lze odvodit, že „letní“ zajíci tvořili v populaci výrazně vyšší procento, než je tomu dnes.
IDEÁL VERSUS SKUTEČNOST
Na problém se podívejme ještě z jiné strany: jaká je věková struktura zaječí populace v ideálních podmínkách? Naštěstí na to máme odpověď. Na dánském ostrově Ilumno byla kompletně označena celá zaječí populace čítající přibližně 1300 jedinců. Na ostrově nežili predátoři a nebyl provozován lov. Věkové struktuře populace (graf 3) dominovali mladí zajíci do věku jednoho roku. Jejich zastoupení však bylo 40-45 %, tedy podstatně méně, než bylo zaznamenáno v dobách hojnosti u nás. Dvouletí zajíci tvořili na ostrově přibližně 25 %, tříletí 15 %, čtyřletí 10 % a zbytek, asi 5 %, byla starší zvěř. Na ostrově žil i osmiletý jedinec. Protože metoda sčítání aplikovaná v Dánsku (populace byla každý rok téměř kompletně odchytána) byla pro určení věku zvěře přesnější než naše Strohova metoda, zahrnovaly výsledky z Dánska i „jarní“ zajíce, které jsme u nás na výřadech nebyli schopni identifikovat. Pokud bychom v dánském experimentu odečetli tento jarní přírůstek, dostali bychom se i v ideálních podmínkách na přibližně 30-35 % „letních“ zajíců. Toto číslo však nekoresponduje s poznatky z dob, kdy u nás bylo zajíců dostatek, a mladých jedinců v populaci běžně nad 60 %. Naopak, relativně nízké údaje z poměrně dobrých let 2004 a 2005 z našich honiteb by vycházely vlastně v pořádku, protože se pohybovaly mezi 30-40 %, tedy obdobně jako v popsaném ideálním případě dánského ostrova. Ale i v tomto ohledu je vysvětlení možné: dánská populace byla dlouhodobě stabilní, nesnižovala se lovem ani predací a pravděpodobně zcela zaplnila svou niku (kapacitu prostředí), kterou mohla použít. Zajíci zcela využívali svůj věkový potenciál, a populace ani nerostla, ani neklesala. V takovém případě funguje značná vnitrodruhová soutěž: nerodí se mnoho mláďat, a ta, která přijdou na svět, musí soupeřit o potravu s dospělými jedinci, které kromě prostředí nic nelimituje. Ve středoevropské krajině naopak vždy působily faktory lovu, predace a ztráty způsobené zemědělskou činností, takže každoročně docházelo v dobrých podmínkách prostředí k uvolnění životního prostoru, který úspěšně obsazovali mladí zajíci. Proto bylo jejich zastoupení v populaci vyšší než v ideálním případě.
MŮŽEME NĚCO DĚLAT?
V čem tedy vězí problém toho, že naše populace zaječí zvěře neroste? Traduje se (seriózní údaje chybějí), že se zajíc dožije v našich podmínkách maximálně tří let. Průměrný přírůstek 30-40 % by tak měl stačit k zachování, či dokonce k mírnému růstu populace. Často je však z prosincového výřadu okolo 100 kusů jen 10-20 % „letních“ zajíců. Pokud by to reprezentovalo skutečný přírůstek, populace by při maximálním věku, jehož se zvěř dožije (tři roky), musela během několika let téměř vyhynout. To se však neděje, populace sice vykazují velké meziroční výkyvy, jsou často málo početné, ale stabilní. Mimo jiné z toho vyplývá, že starších zajíců (od tří let výše) zřejmě nebude zcela zanedbatelně. To potvrzuje i znatelná setrvačnost ve výši úlovků při poklesu zastoupení mladých zajíců mezi lety 2004-2006. Problém je však v tom, že podmínky nejsou nepříznivé jen pro mláďata, ale i pro dospělé jedince. Celková kapacita prostředí je nízká, mnohem menší než dříve. Dietetické pouště, nedostatek vody, krytu a relativní pestrosti zemědělské krajiny musí stresovat i dospělou zaječí zvěř. I ona se svými reflexy neuteče před zemědělskými stroji, řítícími se vysokou rychlostí po poli, padne žízní či v důsledku dietetické nouze.
Vracíme se tedy ke kardinálnímu problému: zajíc není ohrožen nízkou reprodukční schopností, ani myslivci či predátory. I kdybychom zajíce vůbec nelovili, a naopak ulovili všechny predátory, zajícům to příliš nepomůže. Zajíc je ohrožen současným způsobem zemědělství a využívání zemědělské krajiny. Pokud si tento prostý fakt neuvědomíme a budeme hledat zástupné problémy, zajíců nepřibude. Jedině cílevědomá práce a péče o krajinu může vést k často překvapivě dobrým výsledkům.
Souhrnné informace o zaječí zvěři, její biologii, etologii, potravních nárocích, vývoji stavů a odstřelu v ČR, vlivech na populaci zajíců atd. najdete v nedávno vydané knize Zajíc – včera, dnes a zítra (Oldřich Kučera, Josefa Kučerová, František Havránek). Knihu lze objednat na dobírku v naší redakci. Prodejní cena 130 Kč.
K hlavním příčinám trvale nízkých stavů zajíce polního v našich honitbách se řadí nízký meziroční přírůstek jeho populace. Jednou z mála možností, jak alespoň částečně zjistit věkovou strukturu populace zajíců, je určování věku ulovené zvěře na výřadech podzimních honů. Jak to bylo se zastoupením mladých zajíců v celkovém odstřelu zaječí zvěře v ČR v letech 2003-2006 a co z toho vyplývá?
STROHŮV ZNAK
Věk zaječí zvěře byl zjišťován v letech 2003-2006 v honitbách, které lze rozdělit na středočeské a moravské. Ke středočeským honitbám patřily Svrkyně-Velké Přílepy (1100 ha, okres Praha-západ), Jestřáb Černuc (2250 ha, okr. Kladno) a Měšice-Veleň (1600 ha, Praha-východ), k moravským Újezd u Brna (1200 ha, Brno-venkov), Hostěrádky-Rešov (520 ha, okr. Vyškov) a Němčice nad Hanou (1000 ha, okr. Prostějov). V r. 2003 byl věk posouzen u 101 zajíců, v r. 2004 u 144 zajíců, v r. 2005 u 231 zajíců a konečně v r. 2006 u 448 zajíců. Ne každý rok proběhlo šetření ve všech uvedených honitbách. Výsledky však vykazují podobné trendy ve všech honitbách.
Stáří zajíců jsme zjišťovali pomocí tzv. Strohova znaku. Mladí zajíci do sedmi měsíců věku (někdy se udává do osmi měsíců – Semizorová a Švarc, 1987) mají na vnější straně loketní kosti předního běhu hmatatelný výrůstek (distální epifýzu loketní kosti). Výrůstek tvořený vrstvou chrupavky, která umožňuje mladé kosti růst do délky, mizí při dokončení růstu kosti. Podrobnosti o tom, jak určit věk zajíce podle Strohova znaku, obsahuje každá monografie zabývající se biologií zaječí zvěře (např. Semizorová a Švarc, 1987, Hell a Slamečka, 1999) Při troše cviku je možné výrůstek poměrně dobře nahmatat a rychle prohlédnout celý výřad (pohříchu často dost chudý). Prohlídka dnes vzácného stokusového výřadu trvá asi 10-15 minut a lze při ní relativně spolehlivě poznat zajíce do věku 7-8 měsíců. Všechny ostatní zajíce musíme považovat za „staré“. Jaká úskalí však toto rozdělení skrývá, postupně popíši.
STÁŘÍ ZAJÍCŮ A ÚLOVKY
Nejméně mladých zajíců bylo zjištěno na výřadech v r. 2003 – průměrně to bylo pouze 15 % jedinců (graf 1). Výsledky z jednotlivých honiteb se téměř nelišily, což dokládá velmi malá směrodatná odchylka tohoto průměru. Jaro i léto r. 2003 byly extrémně suché a horké a ve většině honiteb uživatelé výrazně omezili odstřel zajíců. V tomto roce se ve sledovaných honitbách ulovilo průměrně pouze 5 ks/100 ha (graf 2). Lov byl nejvíce omezen v honitbě Němčice nad Hanou (1 ks/100 ha), nejméně v honitbě Měšice-Veleň (11 ks/100 ha). V druhé jmenované honitbě odstřel oproti předchozím letům příliš nepoklesl. Tato honitba měla štěstí na přísun vody z několika vydatných lijáků v době, kdy jinde panovala tropická vedra a sucha.
Mnohem lepší byl rok 2004, kdy se zastoupení mladých zajíců v odstřelu ve sledovaných honitbách zvýšilo na průměr 38 % při průměrném úlovku 13 ks/100 ha. Z tohoto roku pochází také vůbec nejvyšší zastoupení mladých zajíců z jednoho honu (11. 12. 2004, Černuc, 46 % mladých).
Výsledky z roku 2005 se velmi podobaly výsledkům z roku 2004: průměrné zastoupení mladých zajíců bylo 35 %; úlovky však byly v tomto roce nejvyšší, průměrně 23 zajíců/100 ha. Tento rok byl i z celostátního hlediska nejlepším rokem z pohledu úlovku zajíců za posledních deset let (92 000 ks). Nutno dodat, že roky 2004 a 2005 byly poměrně bohaté na srážky, a to i v červnu a červenci.
V r. 2006 bohužel došlo k obratu od příznivého trendu z let 2004 a 2005. Zima byla tuhá a dlouhá, sníh ležel až do března, a to i v nížinách. V Polabí i na jižní Moravě šlo o nejdéle trvající sněhovou pokrývku od 2. světové války. Jak se však ukázalo, zima zajícům příliš neublížila, protože nebyla mrazivá. Jarní stavy byly na dnešní poměry velmi dobré. Přišel však horký a suchý červen a posléze i červenec, po němž následoval extrémně mokrý srpen. Zastoupení mladých zajíců na podzimních výřadech kleslo na 25 %, průměrný úlovek se snížil na úroveň roku 2004 (15 ks/100 ha; grafy 1 a 2).
CO LZE VYČÍST ZE ZJIŠTĚNÉHO VĚKU?
Interpretovat získaná data je poněkud ošidné. Je jasné, že v letech s dobrým přírůstkem se uloví více zvěře, to nemusíme nijak složitě dokazovat. Zajímavé však je pokusit se vysvětlit, proč je zastoupení mladých zajíců relativně stále nízké i v „dobrých letech“ (v porovnání s minulostí) a proč zajíců přesto dramaticky neubývá, naopak ve většině sledovaných honiteb dlouhodobě spíše mírně přibývá.
Relativně nízké procento mladých zajíců zjištěné pomocí Strohova znaku lze vysvětlit několika důvody. Pokud Strohův znak mizí skutečně po uplynutí sedmého měsíce života zajíce, tak při honech, které se konaly obvykle v prosinci, nelze již rozpoznat zajíce vržené přibližně do poloviny až konce května. Přitom pro reprodukci jsou nejdůležitější měsíce duben, květen, červen a červenec. V březnu, který byl tradičně považován za nejvýznamnější měsíc vrhání zajíčat, přichází na svět relativně málo mláďat. Přesvědčivě to dokázali Semizorová a Švarc (1987) ve své vynikající monografii Zajíc. Množství zárodků v pitvaných zaječkách bylo v březnu menší než v následujících měsících. Autoři uvádějí v únoru průměrně 1,3 zárodku na zaječku, v březnu 2,4 a pro duben až červenec 3,3-3,4 zárodků. V srpnu klesl počet na dva zárodky. Podobné výsledky uvádějí Kučera a Kučerová (2002) v monografii Zajíc v přírodě a chov v zajetí i pro umělé chovy. Důležitost březňáků je tedy přeceňována. Snad je to dáno tím, že v březnu lze mladé zajíčky v přírodě najít lépe než v pozdějších měsících, kdy už vzrostlá vegetace znesnadňuje jejich hledání. Pokud bychom tedy připustili, že na prosincových honech rozpoznáme jen zajíce vržené v období od druhé poloviny května, zjištěná procenta (graf 1) by ve skutečnosti neodpovídala tohoročnímu přírůstu, ale jen jeho části, a to přibližně dvěma třetinám, jestliže bychom počítali se začátkem vrhání mláďat od kraje března. Zaječky vrhají mláďata již v únoru, ale počet těchto mláďat je nízký (v lednu jeden zárodek na samici, v únoru 1,3) a také jejich přežívání je pravděpodobně mizivé, zvláště ve studených letech. Zvýšíme-li počet mladých o tento teoretický předpoklad, dostaneme se k podílu mladých zajíců v celkovém odstřelu v nejlepším roce (2004) na 51 % (graf 1, zelené body). V nejhorším roce (2003) se však stejně přiblížíme jen k podílu mladých na úrovni 20 %. Tato spekulace ale nemusí být pravdivá, protože nemáme metodu, jak ji ověřit. Situace totiž může být i zcela jiná.
Teoreticky je možné, že málo úspěšná je vlastně pouze reprodukce v letním období (což lze dobře určit podle Strohova znaku). Třeba je jarní reprodukce mnohem úspěšnější, ale pouze ji nejsme schopni odhalit, protože „jarní“ zajíce nelze na výřadu odlišit od starších. V dnešní zemědělské krajině by to bylo logické vysvětlení. Je pravděpodobné, že období s optimálními životními podmínkami pro zajíce trvá od skončení hlavních jarních prací (konec osevu jařin) do mléčné zralosti obilí. Tehdy je obvykle v polích klid, stále ještě nějaká vláha, terén není zcela neprůchodný a zvěř má relativní dostatek čerstvé potravy. Problém přichází po žních, kdy se pole rychle změní v nepřátelské pouště bez vody a potravy. Možná to někomu bude znít paradoxně, ale pro zaječí zvěř je v současnosti nejlepší, když prší během žní. Práce postupují pomaleji, pole se tak rychle nemění a podmítka, která dnes vždy následuje po sklizni, rychleji podroste. Naopak rychlá sklizeň v suchém počasí dokoná dílo zkázy poměrně jednoznačně. Výsledky ze sledovaného období to potvrzují – roky 2003 a 2006 byly v červnu a červenci suché a horké, roky 2004 a 2005 naopak spíše vlhké a chladnější.
Ve starších pracích Sýkory (např. Myslivost č. 11/1994) se uvádí, že v pardubickém okrese bylo v 70. letech 20. století zastoupení mladých zajíců na výřadech 60 a více procent. Věk zvěře byl určován podle Strohova znaku, stejně jako v této studii. Z těchto údajů lze odvodit, že „letní“ zajíci tvořili v populaci výrazně vyšší procento, než je tomu dnes.
IDEÁL VERSUS SKUTEČNOST
Na problém se podívejme ještě z jiné strany: jaká je věková struktura zaječí populace v ideálních podmínkách? Naštěstí na to máme odpověď. Na dánském ostrově Ilumno byla kompletně označena celá zaječí populace čítající přibližně 1300 jedinců. Na ostrově nežili predátoři a nebyl provozován lov. Věkové struktuře populace (graf 3) dominovali mladí zajíci do věku jednoho roku. Jejich zastoupení však bylo 40-45 %, tedy podstatně méně, než bylo zaznamenáno v dobách hojnosti u nás. Dvouletí zajíci tvořili na ostrově přibližně 25 %, tříletí 15 %, čtyřletí 10 % a zbytek, asi 5 %, byla starší zvěř. Na ostrově žil i osmiletý jedinec. Protože metoda sčítání aplikovaná v Dánsku (populace byla každý rok téměř kompletně odchytána) byla pro určení věku zvěře přesnější než naše Strohova metoda, zahrnovaly výsledky z Dánska i „jarní“ zajíce, které jsme u nás na výřadech nebyli schopni identifikovat. Pokud bychom v dánském experimentu odečetli tento jarní přírůstek, dostali bychom se i v ideálních podmínkách na přibližně 30-35 % „letních“ zajíců. Toto číslo však nekoresponduje s poznatky z dob, kdy u nás bylo zajíců dostatek, a mladých jedinců v populaci běžně nad 60 %. Naopak, relativně nízké údaje z poměrně dobrých let 2004 a 2005 z našich honiteb by vycházely vlastně v pořádku, protože se pohybovaly mezi 30-40 %, tedy obdobně jako v popsaném ideálním případě dánského ostrova. Ale i v tomto ohledu je vysvětlení možné: dánská populace byla dlouhodobě stabilní, nesnižovala se lovem ani predací a pravděpodobně zcela zaplnila svou niku (kapacitu prostředí), kterou mohla použít. Zajíci zcela využívali svůj věkový potenciál, a populace ani nerostla, ani neklesala. V takovém případě funguje značná vnitrodruhová soutěž: nerodí se mnoho mláďat, a ta, která přijdou na svět, musí soupeřit o potravu s dospělými jedinci, které kromě prostředí nic nelimituje. Ve středoevropské krajině naopak vždy působily faktory lovu, predace a ztráty způsobené zemědělskou činností, takže každoročně docházelo v dobrých podmínkách prostředí k uvolnění životního prostoru, který úspěšně obsazovali mladí zajíci. Proto bylo jejich zastoupení v populaci vyšší než v ideálním případě.
MŮŽEME NĚCO DĚLAT?
V čem tedy vězí problém toho, že naše populace zaječí zvěře neroste? Traduje se (seriózní údaje chybějí), že se zajíc dožije v našich podmínkách maximálně tří let. Průměrný přírůstek 30-40 % by tak měl stačit k zachování, či dokonce k mírnému růstu populace. Často je však z prosincového výřadu okolo 100 kusů jen 10-20 % „letních“ zajíců. Pokud by to reprezentovalo skutečný přírůstek, populace by při maximálním věku, jehož se zvěř dožije (tři roky), musela během několika let téměř vyhynout. To se však neděje, populace sice vykazují velké meziroční výkyvy, jsou často málo početné, ale stabilní. Mimo jiné z toho vyplývá, že starších zajíců (od tří let výše) zřejmě nebude zcela zanedbatelně. To potvrzuje i znatelná setrvačnost ve výši úlovků při poklesu zastoupení mladých zajíců mezi lety 2004-2006. Problém je však v tom, že podmínky nejsou nepříznivé jen pro mláďata, ale i pro dospělé jedince. Celková kapacita prostředí je nízká, mnohem menší než dříve. Dietetické pouště, nedostatek vody, krytu a relativní pestrosti zemědělské krajiny musí stresovat i dospělou zaječí zvěř. I ona se svými reflexy neuteče před zemědělskými stroji, řítícími se vysokou rychlostí po poli, padne žízní či v důsledku dietetické nouze.
Vracíme se tedy ke kardinálnímu problému: zajíc není ohrožen nízkou reprodukční schopností, ani myslivci či predátory. I kdybychom zajíce vůbec nelovili, a naopak ulovili všechny predátory, zajícům to příliš nepomůže. Zajíc je ohrožen současným způsobem zemědělství a využívání zemědělské krajiny. Pokud si tento prostý fakt neuvědomíme a budeme hledat zástupné problémy, zajíců nepřibude. Jedině cílevědomá práce a péče o krajinu může vést k často překvapivě dobrým výsledkům.
Souhrnné informace o zaječí zvěři, její biologii, etologii, potravních nárocích, vývoji stavů a odstřelu v ČR, vlivech na populaci zajíců atd. najdete v nedávno vydané knize Zajíc – včera, dnes a zítra (Oldřich Kučera, Josefa Kučerová, František Havránek). Knihu lze objednat na dobírku v naší redakci. Prodejní cena 130 Kč.