Hybridizace siky japonského a jelena lesního (I.)
Prof. Ing. Luděk Bartoš, DrSc.
NENÍ SIKA JAKO SIKA, ALE KDO SE V TOM MÁ VYZNAT ...
V počátcích importu siky do Evropy nebyla rozlišována poddruhová příslušnost. Není se co divit – kromě toho, že první dovozy spadaly do doby, kdy byly poddruhy siků teprve objevovány, i současné taxonomické rozdělení siků nemá pevné základy.
V r. 1992 se mi poštěstilo navštívit sympozium „Deer in China“ (Jelenovití v Číně), pořádané v Šanghaji. Moc jsem se na něj těšil, protože Čína je kolébkou značné části druhů jelenovitých a jen na jejím území se podle literatury rozeznává řada poddruhů siků. Zatímco nám se v té době již otevíraly dveře do světa, čínští kolegové byli stále v naprosté izolaci. Proto mne velmi potěšilo, když jsem se v Šanghaji mohl osobně setkat s čínským profesorem Ma, uznávanou veličinou v oblasti jelenovitých. Předsedal jsem tam velmi bouřlivé diskusi o hybridizaci. Při té příležitosti přišla na přetřes otázka taxonomie siků. Pravě prof. Ma plamenně obhajoval existenci různých poddruhů siků. Měli jsme sice trošku jazykové problémy, ale přesto jsem se snažil nechat se maximálně poučit.
Součástí programu symposia byla návštěva zoologické zahrady v Šanghaji. Chovali tam řadu pro nás úžasných druhů jelenů a také tam měli výběh s asi 15 kusy siky, podle cedulky u výběhu dokonce pěti různých poddruhů. Vyhledal jsem prof. Ma a dotázal se ho, zda by mi mohl ve výběhu ukázat, ke kterému poddruhu konkrétní kus patří a proč. Prof. Ma ochotně souhlasil, ale když jsme za chvilku stanuli před zvěří, nastalo nečekané ticho. Prof. Ma si jeleny prohlížel, z jedné strany, z druhé strany, ale neřekl vůbec nic a posléze se pod nějakou záminkou dokonce vytratil z mé blízkosti ... Před koncem symposia mi přesto slíbil, že mi pošle popisy poddruhů, ale již nebyl tak horlivý jako při diskusi o hybridizaci. Do dnešní doby mi od něj nic nepřišlo a asi již ani nepřijde. Nelze samozřejmě vyloučit, že mi prof. Ma něco poslal a cenzura na čínské straně to nepustila přes hranice. Mé pochybnosti o oprávněnosti tradovaného taxonomického dělení siků však návštěvou Číny velmi zesílily, protože ani tam jsem se nedozvěděl více o důvěryhodných rozlišovacích znacích ...
HYBRIDIZACE – POZNATKY Z HISTORIE
Vraťme se však k dávnější historii. Začneme popisem případů hybridizace u zvěře chované v zajetí. Do Evropy dovezená zvěř sika byla v zoologických zahradách a oborách vypouštěna do společných výběhů s ostatními jelenovitými. Díky tomu docházelo příležitostně ke křížení s jinými druhy, jako jsou jelen lesní (Cervus elaphus), jelen vepří (Axis porcinus, syn. Cervus porcinus, Hyelaphus porcinus) a axis indický (A. axis). Vůbec první případ narození křížence siky s jelenem lesním v Evropě byl zaznamenán téměř ihned po prvním importu siků již v r. 1860. Vikomt Powerscourt, který siky dovezl do Irska, napsal o téměř 20 let později (1884) v dodnes vycházejícím, a již tehdy prestižním časopise Proceedings of the Zoological Society London, že „Japonští jeleni se zde bezpochyby kříží s jelenem evropským. Jsou zde v oboře tři až čtyři kusy, kteří jsou určitě kříženci, kdy ve všech případech byla matkou křížence laň jelena evropského“. Tehdy, stejně jako několik následujících desetiletí, byly případy hybridizace siků s jelenem lesním považovány za kuriozitu a jako o takové o tom bylo psáno.
Sikové byli v zajetí kříženi omylem nebo úmyslně, jak mezipoddruhově, tak mezidruhově, a to především pro lovecké účely. Nepochybuji o tom, že tak byla na jedné straně ukájena přirozená touha lidstva po poznání, ale zároveň jsem také silně přesvědčen, že tyto experimenty, mnohdy utajované, měly od začátku spíše pragmatický základní cíl – dosáhnout větší trofeje. Nejlépe tak, aby to jiní nevěděli, což je podezření, které vyjádřilo hned několik autorů dávno přede mnou. Historické uvažování evropské myslivecké komunity takto funguje od nepaměti. S těmito experimenty se jejich původci buď příliš nechlubí, nebo je většinou nijak nezdokumentují, a proto je ani nepublikují. Jako dobrý příklad může posloužit následující historka. Na přelomu 70. a 80. let minulého století, v době našeho výzkumu výskytu hybridizace mezi jelenem lesním a sikou, jsem pátral po různých materiálech. Od přítele Ernsta Eicka, zakladatele a bývalého prezidenta a později čestného prezidenta Mezinárodní společnosti zvěře sika, jsem dostal z Německa fotografie F1 hybridů, kteří vzešli z mezidruhového křížení „v malé obůrce“. Později byl hybridní jelen prodán do jiné obory jako „vynikající trofejový sika“. Tento „nadějný sika“ má dnes nepochybně spoustu neméně nadějného potomstva v jinak „zaručeně čistém chovu siků“ ...
KŘÍŽENÍ V ZÁJMU PRODUKCE PANTŮ
Uskutečnily se ovšem i „legální“ pokusy o zvětšení velikosti paroží prostřednictvím mezidruhového křížení, a to na jeleních farmách zaměřených na produkci pantů. Panty mají coby základní surovina pro lékařské účely dlouhou tradici v medicíně Dálného východu, přičemž v některých oblastech Asie se považuje za nejcennější právě paroží siků. Není proto divu, že se v oblasti farmových chovů uplatnilo dlouhodobé šlechtění na velikost paroží. Součástí toho byly také pokusy založené na hybridizaci. Tyto experimenty byly dobře zdokumentovány a publikovány, byť velmi často jen na národní úrovni.
Ve své kartotéce mám nejstarší citaci, která se týká výše uvedené problematiky, z ruské knihy G. A. Menarda z r. 1930 o „pantovém hospodářství“, v níž jsem se poprvé setkal se zmínkou o cílené hybridizaci na farmách. Nejdůležitější pro mě však byly práce I. I. Miroljubova z let 1936–1949, rovněž z bývalého Sovětského svazu. Tento autor provedl sérii pokusů křížení siky s východním poddruhem jelena lesního, jelenem mandžuským, nebo také izjubrem (C. elaphus xanthopygus) a následně publikoval své zkušenosti a výsledky. V článku v časopise Karakulevodstvo i zvěrovodstvo z r. 1949 např. velmi detailně popsal deset kříženců, kdy ve všech případech byla matkou laň siky. K dosažení hybridizace stačilo umístit do stejného výběhu laně siky s jedním jelenem mandžuským a vše proběhlo naprosto hladce. Narození kolouši vypadali jako sikové. Po prvním přebarvování se to mírně změnilo a v dospělosti u nich došlo v letní srsti k poklesu výraznosti typicky sičí skvrnitosti, v zimním zbarvení naopak převládal celkový dojem izjubra.
Když jsem se dostal k Miroljubovým publikacím, byl jsem svým „objevem“ skutečně nadšen, a to zejména proto, že se v nich hybridizace považovala za něco snadno dosažitelného a zcela běžného. V pracích Miroljubova byly odkazy na ještě starší rusky psané literární prameny, ale ty se mi bohužel již nepodařilo ve většině případů dopátrat. Bylo však jasné, že se hybridizace ke zvětšení parožní hmoty siků na farmách používala dlouho a často. Karakulevodstvo i zvěrovodstvo jistě není kdovíjaký světový časopis, takže bychom se nemuseli příliš divit, že tyto práce zcela unikly pozornosti představitelům našeho mysliveckého výzkumu té doby. Jenže ...
Nyní na chvíli přerušíme popis hybridizace v zajetí, k němuž se ještě později vrátíme. Je třeba zmínit se též o případech křížení ve volnosti.
Jestliže se Miroljubov a před ním mnozí další zaměřili na experimenty s křížením siky s jelenem mandžuským, nebyla to náhoda. Jelen mandžuský se totiž vyskytuje společně se sikou ve volné přírodě v oblasti řeky Ussuri v severozápadní Číně. Jak jsem se poprvé dočetl v Miroljubově publikaci, v této oblasti dochází odedávna relativně často ke spontánní hybridizaci. Čínští lovci používají pro hybrida dokonce zvláštní označení – „čin-da-guiza“, a jsou si plně vědomi toho, že jde o křížence. Podle Miroljubova také první evropští cestovatelé, kteří pronikali na Dálný východ (v 60. letech 19. století Maak a o deset let později Przewalski), popsali tyto křížence dokonce jako nový poddruh siky. Tyto informace jsem zjistil v 70. letech, ale trvalo mi 30 let, než jsem se dostal k původním pramenům a získal jako trofej z nejcennějších xerokopii původních publikací Maaka a Przewalského. Miroljubovo tvrzení o Maakovi a Przewalském tudíž mohu v plném rozsahu doložit. Miroljubov však nebyl zdaleka sám, kdo věděl o spontánní hybridizaci na Dálném východě. Všichni velcí zoologové ze Sovětského svazu té doby, jako byli Flerov, Sokolov, Heptner a další, kteří každý zvlášť psali objemné knihy o savcích v 50. a 60. letech minulého století, se zmiňují o hybridizaci siky a jelena mandžuského v oblasti Ussuri. Že i toto ušlo pozornosti některých lidí, je přece jen už na pováženou ...
IRSKÉ EXPERIMENTY
V 70. letech 20. století uskutečnil v Irsku pro vědecké účely dr. Rory Harrington sérii experimentů s hybridizací jelena lesního se sikou, a to včetně zpětného křížení za kontrolovaných podmínek. Své poznatky doplněné dokumentárními fotografiemi zveřejnil v letech 1973, 1974 a 1982. Nutno pochvalně poznamenat, že sám Harrington ve své první práci citoval jednu ze studií Miroljubova, byť až z anglického překladu od izraelské společnosti, zabývající se překlady vědecké literatury!
Rory Harrington se nechal ke svým experimentům inspirovat situací ve Wicklow, oblasti na jihovýchodě Irska. Jde o území volného výskytu jelena lesního, kam byli vypuštěni sikové z chovů vikomta Powerscourta. Ti se velmi rychle začali křížit s místními jeleny lesními. V současnosti slouží Wicklow jako ukázka možných katastrofálních následků mezidruhového křížení, kde lze vidět již téměř jen plynulý přechod od jednoho druhu ke druhému. Téměř s jistotou lze počítat s tím, že v oblasti nezbyl již ani jeden „čistý“ kus jelena lesního. Rory Harrington se proto ve svých experimentech neptal, zda je hybridizace možná (o tom již dávno ani trochu nepochyboval), ale jak v podmínkách průniku siků do populace jelena lesního původně vznikla. Uspořádal proto velkoryse pojaté experimenty, v nichž vyzkoušel různé rodičovské kombinace a popsal 38 hybridních kolouchů. Veškeré poznatky shrnul v r. 1982. Neuškodí, když si je přiblížíme:
1. Některé laně jelena lesního nepřijímaly pokusy samců siků o pokládání a dokonce tyto jeleny agresivně zaháněly.
2. Podobně někteří samci jelena lesního nejevili zájem o laně siků, a to i když je siky aktivně sváděly (olizováním, naskakováním na ně, prezentací sebe sama apod.). Nejméně chuti k mezidruhovému pokládání projevovali jeleni, kteří dosud neměli sexuální zkušenost. Jakmile jí dosáhli, jejich zájem znatelně vzrostl.
3. Mladí samci jelena lesního vykázali obecně největší „pružnost“ v pokládání a byli nejochotnější k mezidruhovému křížení.
4. Když bylo ve výběhu více samců, pohotovost k mezidruhovému pokládání vzrostla.
5. V řadě případů bylo poněkud obtížné dosáhnout prvního křížence. V experimentech vyzněla naprázdno kombinace samec sika x samice laň jelena lesního. Na počátku hybridizace musel být otcem vždy jelen lesní. Jakmile došlo k hybridizaci, kříženec narozený z tohoto spojení byl v dospělosti již velmi ochotný křížit se s oběma druhy.
VÝZKUM HYBRIDIZACE U NÁS
Když jsme u nás začali koncem 70. let zkoumat výskyt hybridizace, vyvolalo to značnou polemiku. Hlavní otázka tehdy zněla: je to vůbec možné? Zprostředkované údaje z literatury přijímala odborná veřejnost s velkou nedůvěrou. Přece jen platí, že český člověk si potřebuje na neznámé sáhnout vlastníma rukama. Tehdy jsem si velmi přál dostat se k živému hybridovi, kterého by bylo možné ukázat jako důkaz. To se mi tenkrát nepodařilo, státní hranice jsme měli ještě uzavřené, takže k Rory Harringtonovi bylo příliš daleko.
V dalších letech jsme se postupně věnovali úplně jiné problematice. Svoji pozornost jsme přesunuli na zvěř chovanou v zajetí a část programu jsme realizovali na jelení farmě v Bohumilicích u Vimperka. Tam jsme před 12 lety systematicky pozorovali mateřské chování jelena lesního. Během pozorování mi v dalekohledu jednou padlo cosi podezřelého do oka a na chvíli se mi zdálo, jakoby sledovaný kolouch nesl znaky hybrida. Pomyslel jsem si, že jsem se hybridizaci věnoval příliš dlouho a že křížence již vidím všude. Zejména když vím, že na této farmě nemohou vzniknout, neboť je přece vše pod kontrolou!
Jakmile však sledovaní kolouši povyrostli, začalo být u několika z nich zřejmé, že mé podezření nebylo šálením zraku. Udeřil jsem na vedoucího farmy, který se mi přiznal: v průběhu předchozí říje padl v bouřce strom na plot ohraničující výběh s laněmi určenými pro sledování mateřského chování a z vedlejšího výběhu se mezi ně dostal jeden sika. Trvalo prý jen dva dny, než se ho podařilo přehnat zpět. Přestože u laní byl jelen jejich vlastního druhu, mnohem větší a silnější než vetřelec sika, bylo za ony dva dny počato pět hybridů ...
Vedoucí farmy čekal z mé strany hromobití. Já jsem byl však nakonec rád a hybridy jsem si převezl do Uhříněvsi na naše experimentální pracoviště v Podlesku. Najednou jsem získal to, oč jsem o 20 let dříve tolik stál. Navíc v kombinaci, která se Rorymu Harringtonovi nedařila. Prokázalo se tak nade vší pochybnost, že k hybridizaci může dojít, když je otec sika i jelen lesní. Pokud má někdo zájem podívat se, jak takový kříženec vypadá, může přijet na naše pracoviště. Jednu hybridní laň tam ještě pořád máme.
V příštím pokračování se budeme zabývat tím, jak se dají hybridi rozeznat a jakými metodami se prokazují.
Autor pracuje v oddělení etologie Výzkumného ústavu živočišné výroby, v. v. i., v Praze-Uhříněvsi.
Literatura, z níž byly čerpány informace pro přípravu tohoto článku, je uložena u autora