Můj rok s liškami
Mladá liška mezitím již značně vyrostla a ztratila svou štěněčí nemotornost. Změna byla tak velká, že jsem nemohl s jistotou říci, zda jde o lišáka, nebo o jeho sestru. Podle poměrně štíhlého těla a úzké hlavy jsem se však domníval, že by to mohla být fena. Dal jsem jí jméno Felina.
Pokud jsem mohl, zařídil jsem si to tak, že jsem lišce ve stejnou denní dobu podával potravu. Moje mladá přítelkyně si na to brzy zvykla, takže často již krátce poté, co jsem opustil místo „předávání“ potravy, začala konzumovat svou svačinu. Od té chvíle jsem se denně vydával do lesa na „liščí sraz“.
Jednoho dne, asi uprostřed července, jsem Felině rozděloval její denní dávku potravy a bezděky si všiml, že liška stojí na okraji houštiny, vzdálena ode mě jen asi šest až sedm metrů a se zájmem přihlíží mému počínání. V tom okamžiku jsem byl překvapeným nepochybně já: Felina se zdála být značně důvěřivá. Zůstala však velmi opatrná a stále připravená k útěku. Zvědavě pozorovala každý můj pohyb a zdálo se, že vyčkává. Vyvaroval jsem se náhlých pohybů, konejšivě jsem k ní mluvil a vybízel ji, aby zůstala. Jakmile jsem se vzdaloval, ihned přišla blíž a začala požírat svůj příděl potravy.
Bylo mi jasné, že Felina mě v podobných situacích musela již delší dobu pozorovat – z houštiny, nebo zpod skládky. Souvislost mezi nabídkou potravy a mojí osobou již dávno poznala. Jen já jsem tuto její kontrolu dosud nepostřehl.
Vzrušovala mě myšlenka pokusit se zjistit, jak daleko sahá její důvěra ke mně a jak je pevná. Náš vztah, založený na této mimořádné důvěře, se neustále upevňoval. Považoval jsem za velmi důležité stále s ní hovořit. To jsem také dělal vždy, když jsem přicházel k místu „setkání“, ačkoliv Felinu ještě nebylo vidět. Většinou se však již za několik okamžiků dostavila. Častěji jsem však byl již netrpělivě očekáván, pokud jsem se neobjevil ve „smluveném“ čase.
Felina dospívala a v parném létě již byla statnou mladou liškou. Zpočátku, když mě ještě nedůvěřivě pozorovala, vyvaroval jsem se vzájemného přímého kontaktu zrakem. Později vydržela můj pohled – takřka z očí do očí – na nejkratší vzdálenost.
S přibývajícím časem se Felinin akční rádius zvětšoval a mnohdy trvalo 10 až 15 minut, než se přiloudala z houštiny. Pokud byli poblíž ptáci, upozorňovali mě chvíli před tím na brzký příchod mé přítelkyně. Při procházení houštinou ji ptáci spatřili a vytrvalým varováním ohlašovali. Často ji i celou dobu provázeli, takže jsem mohl sledovat dráhu a rychlost jejího přibližování.
Vždy se mi zdálo, že Felina nebrala ptáky na vědomí. Ti se k ní však nikdy příliš nepřibližovali. Převážně šlo o drozdy a červenky, řidčeji o sýkory. Zvláště pozorný a bdělý byl párek ťuhýků, který v této oblasti vychoval mláďata. Varovali a nadávali často velmi vytrvale. Když však Felina byla na cestě nebo mimo les dobře viditelná, brzy se uklidnili a pokračovali ve shánění potravy. Křivky oproti tomu věnovaly Felině stejně tak málo pozornosti jako ona jim. Vysoko na vrcholcích starých smrků jim byla liška chodící dole na zemi asi příliš vzdálena, než aby se jí obávaly. Jen když šišky, jejichž semena křivozobky požíraly, s hlasitým úderem dopadly na zem, liška se tím směrem s krajní nedůvěrou ohlédla.
Má pozorování vyústila v jednoznačný poznatek: když jsem s liškou mluvil, vždy s důvěrou zůstala v mé blízkosti a cítila se v bezpečí. Porůznu jsem mohl na Felinině chování postřehnout, že něco pro mě nevnímatelného vzbudilo její pozornost nebo dokonce nelibost (např. v houštině). Byla potom neklidná, stále jistila směrem k houští a načas přerušila i přijímání potravy. Pokud byla v houštině její matka, příp. jiná liška, začala někdy dokonce vrnět – patrně kvůli starosti o večeři.
Velmi pozoruhodné, často skutečně až neuvěřitelné, jsou vynikající smyslové schopnosti lišek. Na krmelišti se často stalo, že Felina k mému překvapení zcela náhle a bleskově zmizela obrovským skokem v houštině, ačkoliv předtím seděla poblíž v úplném klidu. Nejprve mě napadla myšlenka, že důvodem je mé chování. Po opatrném ověřování jsem však zjistil, že Felininu reakci vyvolalo buď nějaké vozidlo nebo turisté. Chodce vnímala na vzdálenost přes 100 metrů, i když šlo o osoby jdoucí tiše, které nemohla kvůli nepříznivému větru navětřit. Pokud rušivý podnět zmizel, objevila se většinou již po několika minutách. Také v těchto případech pro mne bylo důležité udržovat s ní kontakt hovorem tak, jak se chlácholivě mluví se psem nebo s jiným domácím zvířetem. Nezasvěcenému návštěvníkovi lesa by tato „samomluva“ připadala – jemně řečeno – velmi podivná. Toho jsem se však kvůli skutečně mimořádným smyslům své přítelkyně neobával.
Jednoho večera mi Felina poskytla další příklad svého vynikajícího smyslového vnímání. Pozorně se dívala stále jedním směrem, přičemž současně hledala sousta potravy a požírala je. Krátce poté, co jsem se daným směrem obrátil, vyšel ze vzdálenosti asi 180 metrů z houštiny jelen, přeskočil příkop a beze spěchu přešel lesní cestu. Zůstalo mi záhadou, jak ho mohla liška zjistit, když vše proběhlo zcela tiše. Vzdálenost jsem později odkrokoval.
Felina mi vždy ukázala svým pozorným chováním pohyb různých druhů zvěře v krytu, dříve než z něj zvěř vyšla. Bylo tomu jak u jednotlivých kusů srnčího, tak v zimě při setkání s tlupou černé ve sněhové vánici, nebo s kňourem v husté mlze. Když v září nedaleko říjeli jeleni, vůbec ji to nevzrušovalo. Asi věděla, že jí od nich nehrozí nebezpečí.
Všechny věci, které jsem s sebou nosil, nebo je někam postavil či odložil, podrobovala Felina zkoušce použitelnosti. Také její sourozenci se stále častěji pokoušeli, jakmile jsem stál jen několik kroků stranou, přiblížit se k mé tašce nebo polštářku, nebo tyto předměty očichávat či dokonce zkoumat zuby. Přitom mě pořád po očku sledovali, jak se zdálo se špatným svědomím, očekávajíce mé „hromobití“. Nakonec se jednoho dne Felině podařilo polštářek zcela zničit, jako by tušila, že mám doma ještě další.
Při jednom setkání jsem si všiml, že Felina zkoumá můj stativ s fotoaparátem. Opřela se předními běhy o nohu stativu a začala přístroj očichávat. Vypadalo to, jako by se chtěla naučit fotografovat. Poněvadž jsem nebyl s druhým fotoaparátem vzhledem k nepříznivému úhlu záběru dostatečně rychlý, postavil jsem stativ na příznivější místo a doufal, že Felina bude inspekci opakovat. Jak jsem čekal, po chvíli to provedla znovu, a tak jsem mohl udělat několik snímků „fotografující lišky“. Vzápětí však jedním trhem rozkousla gumovou sluneční clonu na dva kusy, aniž jsem jí v tom mohl zabránit.
Jednou jsem nastavil uzávěrku kamery na samospoušť. Poté, co jsem udělal snímky s liškami pomocí kabelové spouště, zůstal kabel viset v dosahu lišek ve větvích blízkých smrků. Vypínač se houpal asi půl metru nad zemí. Pro Felinu to byla výzva k jeho otestování. Teprve hluk spouště mě upozornil, co se stalo. Snímek bohužel ukazuje jen koruny stromů – k tomu ještě neostře – protože jsem kameru postavil nedbale stranou. Přes tyto nedostatky to bude asi první fotodokument na světě, který samostatně pořídila v přírodě žijící liška!
Úryvek z knihy Güntera Schumanna Můj rok s liškami, která by měla vyjít v průběhu letošního roku v olomouckém nakladatelství Fontána. Překlad z němčiny ing. Zdeněk Kunert.