Několik pokynů ohledně obuvi
Lesník a lovec jsou někdy celý den nebo alespoň větší jeho část venku, nemohou vždy voliti vyšlapanou pěšinu pro svoji chůzi, naopak musí choditi, jak se říká „maninou“, t.j. nemohou se vyhýbati blátu, loužím, vlhké trávě, a tím trpí jejich nohy vlhkem v létě a v zimě nebo už na podzim vysazeny jsou nebezpečí omrznutí nebo alespoň oznobení. Nenastane-li to neb ono, může se dostaviti nastuzení, které má pak za následek katarrh plic nebo alespoň v příznivém případě rýmu. Zajisté mnohý z čtenářů trpí na stará léta rheumatismem a nemůže si vzpomenouti, kde si tuto bolestivou nemoc ulovil. Kdyby se chtěl obírati vzpomínkami na své mládí, jistě by se také rozpomenul, že jako jinoch sedával za chladného počasí s promočenou obuví na čekání, a že tenkrát takové maličkosti nedbal u vědomí své síly a svého skálopevného zdraví. Lesník a lovec musí tedy své obuvi věnovati pozornost větší než svému oděvu, neboť nedostatečně oděné tělo zahřeje pohybem, chůzí; nedostatečně oděné nohy však nikoliv. Soudím tedy, že nebude na škodu, napíši-li několik pokynů na základě svých zkušeností. Naskytuje se v první řadě otázka, jaký druh obuvi hodí se pro myslivce nejlépe? Odpověď vyzněla by asi v tom smyslu, že to závisí od okolností. Soudím však, že nikdo nemá zásobu různého druhu „obutí“, zejména ne dnes při stálé dosud drahotě kůží, žádný myslivec pak není s to několikrát denně se přezouvati „podle okolností“, nýbrž obuje se ráno na obchůzku, do služby nebo na lov a musí v téže obuvi setrvati celý den. Nejlépe by se tedy zamlouvaly boty holeňové, ale ty mají mimo velikou cenu ještě velmi mnoho nevýhod. Nehledě ani k tomu, že taková bota je těžká, záhyby v ohbí kotníku obyčejně ztvrdnou, působí pak na kotnících oděrky a natlačeniny. Jsou-li holeně nízké, tlačí hořejší jejich okraj do lýtka; jsou-li vysoké, ztěžují chůzi, a celkem je s obouváním mnoho práce.
Pro myslivce hodí se nejlépe šněrovací střevíce z teletiny, nepříliš lehké, ani příliš těžké, jak se jich také nejvíce užívá. Vytýká se jim však, že do střevíců teče mezi šněrováním. Tomu lze snadno odpomoci, dáme-li si do nových střevíců všíti široké kožené jazyky tím způsobem, aby jazyk po obou stranách celou svou délkou byl přišit uvnitř střevíce, takže voda pak tudy nemůže dovnitř vniknouti.
Jinak ovšem žádná bota není nepromokavou; i nejlepší juchtovka promočí se dříve nebo později. Má-li býti obuv skutečně nepromokavou, musí míti gumovou nebo měchýřovou vložku, ale taková obuv nedovoluje pak přístupu vzduchu k noze a naopak zase nemůže se z takové obuvi odpařovati výpar o nohy a následkem toho noha v takové nepromokavé obovu nejdříve omrzne.
Obuv má býti také dosti volnou. Těsná obuv, zvláště je-li noha do ní vtlačena násilně a spolu s tlustou punčochou, znesnadňuje oběh krve a zjednává tak nejlepší podmínky k omrznutí nohy, kdežto člověk právě tlustou punčochou měl v úmyslu chrániti se proti omrznutí.
Lékařskými pokusy bylo dokázáno, že omrzne noha v botě z husté kůže dříve než v botě z kůže řídké. Vysvětluje se to tím, že řídká kůže se sice dříve promočí a noha je v takové obuvi tedy dříve mokrá, ale řídkou kůží se voda z nohy může opět odpařiti, kdežto v obuvi z husté kůže nemůže se voda dosti rychle odpařovati a následkem toho noha oznobí.
Ostatně musí se obuv přizpůsobiti počasí. Na mysli mám vždy jen počasí zimní, kdy obuv může noze ublížiti; promočí-li se obuv v létě, neznamená to mnoho, protože za chvíli oschne všechno, bota, ponožka i noha. Jdeme-li v zimě do sněhu nebo na podzim a na jaře do bláta, do mokré trávy atd., nutno obuv namazati mastnotou. Pory v kůži se mastnotou ucpou, a poněvadž voda k mastnotě nelne, vzdoruje obuv dlouho pronikání vody dovnitř. Za delší dobu ovšem voda i mastnotu z porů vypláchne a obuv se promočí. Mrzne-li však v zimě na sucho, bylo by chybou obuv mazati. Za mrazu vždycky v namazané obuvi hned zebe, protože mastnota v porech kůže zmrzne a teplota nohy jimi rychle uniká do mrazivého vzduchu. Je-li sucho a mráz, nutno střevíce vyleštiti leštidlem, jímž se póry kůže ucpou tak, že teploty z nohy na venek nepropouštějí.
Do střevíců hodí se nejlépe obyčejné bavlněné ponožky, prostředně silné, a je dobře navykati na ně nohu v zimě i v létě. Na lýtka hodí se vlněná punčocha, naholenice, totiž punčocha bez chodidla. Soukenné nebo pletené ovinky, jak jsou teď zavedeny u vojska a jichž nosení se hojně mezi obecenstvem ujímá, jsou docela nepraktické. Nejen že ovinování jich kolem lýtka vyžaduje velmi mnoho času, utahují také příliš lýtko, a stálé jich užívání mělo by za následek strhané žíly na lýtku čili městky. Není dobře punčochu pod kolenem utahovati podvazkem pryžovým, nebo jak se teď v nedostatku gumy takové podvazky hotoví ze stočeného drátu. Podvazek takový zaškrcuje tepny na nohou a ztěžuje oběh krve. K upevnění punčochy hodí se nejlépe kožený pásek s přestičkou. Pásek takový možno dle potřeby utáhnouti nebo povoliti, na tolik, aby jen punčochu držel a podkolení nezaškrcoval.
Někomu potí se v létě nohy, spařuje se mu kůže mezi prsty, noha taková je bílá jako mrtvá, páchne odporně a je velice náchylná k oděrkům. Úkaz tento není zvláštní chorobou a je způsoben jenom obuví z velmi husté a silné kůže, hlavně obuví, která má uvnitř vlepenou plátěnou podšívku, pod níž švec nalepil silnou vrstvu mazu, tak že výpar z nohy nemůže se dostati ze střevíce ven a nohu rozpařuje. Pocení nohou může pak zůstati vleklým a trápiti člověka mnoho let. Komu se nohy potí, je špatným chodcem. Pocení nohou lze se snadno zbaviti, vložíme-li do obuvi suchý mech, který denně obnovujeme. Rozličné vychvalované lektvary a vodičky nepomáhají.
Jiným trapičem myslivce jsou kuří oka. Kuří oko není nic jiného než mozol otlačený botou, zase kde švec nalepil pucek mazu pod podšívku. Rozličné vychvalované a nabízené prostředky zpravidla nepomáhají buď nic, nebo se uloupne z kuřího oka jenom několik vrstev, a kuří oko vyrůstá opět znovu. Jediným radikálním prostředkem zbaviti se kuřího oka na vždy, je nechati je vyrůsti, až samo vypadne. K tomu cíli musí se nositi volná obuv, v zimě pokud možno doma bačkory nebo měkké přezůvky, a když je kuří oko už tak veliké, že se ho kůže obuvi dotýká a kuří oko bolí, olepí se kuří oko známým kroužkem, který se koupí v lékárně. Jednoho dne potom najdeme kuří oko vypadlé v ponožce a dírka po něm záhy zaroste.
Přineseme-li mokrou obuv domů, nesmíme ji hoditi pod kamna, aby tu oschla; okorala by a zítra by nohu tlačila. Do mokré obuvi nasype se oves, který nabobtná a všecku vlhkost z kůže vysaje, takže kůže zůstane vláčná a boty nepozbudou svého tvaru; potom se obuv namaže a postaví na suché místo.
Vojta Čepela, Háj č. 3/1919, roč. XXXXVIII.
Pro myslivce hodí se nejlépe šněrovací střevíce z teletiny, nepříliš lehké, ani příliš těžké, jak se jich také nejvíce užívá. Vytýká se jim však, že do střevíců teče mezi šněrováním. Tomu lze snadno odpomoci, dáme-li si do nových střevíců všíti široké kožené jazyky tím způsobem, aby jazyk po obou stranách celou svou délkou byl přišit uvnitř střevíce, takže voda pak tudy nemůže dovnitř vniknouti.
Jinak ovšem žádná bota není nepromokavou; i nejlepší juchtovka promočí se dříve nebo později. Má-li býti obuv skutečně nepromokavou, musí míti gumovou nebo měchýřovou vložku, ale taková obuv nedovoluje pak přístupu vzduchu k noze a naopak zase nemůže se z takové obuvi odpařovati výpar o nohy a následkem toho noha v takové nepromokavé obovu nejdříve omrzne.
Obuv má býti také dosti volnou. Těsná obuv, zvláště je-li noha do ní vtlačena násilně a spolu s tlustou punčochou, znesnadňuje oběh krve a zjednává tak nejlepší podmínky k omrznutí nohy, kdežto člověk právě tlustou punčochou měl v úmyslu chrániti se proti omrznutí.
Lékařskými pokusy bylo dokázáno, že omrzne noha v botě z husté kůže dříve než v botě z kůže řídké. Vysvětluje se to tím, že řídká kůže se sice dříve promočí a noha je v takové obuvi tedy dříve mokrá, ale řídkou kůží se voda z nohy může opět odpařiti, kdežto v obuvi z husté kůže nemůže se voda dosti rychle odpařovati a následkem toho noha oznobí.
Ostatně musí se obuv přizpůsobiti počasí. Na mysli mám vždy jen počasí zimní, kdy obuv může noze ublížiti; promočí-li se obuv v létě, neznamená to mnoho, protože za chvíli oschne všechno, bota, ponožka i noha. Jdeme-li v zimě do sněhu nebo na podzim a na jaře do bláta, do mokré trávy atd., nutno obuv namazati mastnotou. Pory v kůži se mastnotou ucpou, a poněvadž voda k mastnotě nelne, vzdoruje obuv dlouho pronikání vody dovnitř. Za delší dobu ovšem voda i mastnotu z porů vypláchne a obuv se promočí. Mrzne-li však v zimě na sucho, bylo by chybou obuv mazati. Za mrazu vždycky v namazané obuvi hned zebe, protože mastnota v porech kůže zmrzne a teplota nohy jimi rychle uniká do mrazivého vzduchu. Je-li sucho a mráz, nutno střevíce vyleštiti leštidlem, jímž se póry kůže ucpou tak, že teploty z nohy na venek nepropouštějí.
Do střevíců hodí se nejlépe obyčejné bavlněné ponožky, prostředně silné, a je dobře navykati na ně nohu v zimě i v létě. Na lýtka hodí se vlněná punčocha, naholenice, totiž punčocha bez chodidla. Soukenné nebo pletené ovinky, jak jsou teď zavedeny u vojska a jichž nosení se hojně mezi obecenstvem ujímá, jsou docela nepraktické. Nejen že ovinování jich kolem lýtka vyžaduje velmi mnoho času, utahují také příliš lýtko, a stálé jich užívání mělo by za následek strhané žíly na lýtku čili městky. Není dobře punčochu pod kolenem utahovati podvazkem pryžovým, nebo jak se teď v nedostatku gumy takové podvazky hotoví ze stočeného drátu. Podvazek takový zaškrcuje tepny na nohou a ztěžuje oběh krve. K upevnění punčochy hodí se nejlépe kožený pásek s přestičkou. Pásek takový možno dle potřeby utáhnouti nebo povoliti, na tolik, aby jen punčochu držel a podkolení nezaškrcoval.
Někomu potí se v létě nohy, spařuje se mu kůže mezi prsty, noha taková je bílá jako mrtvá, páchne odporně a je velice náchylná k oděrkům. Úkaz tento není zvláštní chorobou a je způsoben jenom obuví z velmi husté a silné kůže, hlavně obuví, která má uvnitř vlepenou plátěnou podšívku, pod níž švec nalepil silnou vrstvu mazu, tak že výpar z nohy nemůže se dostati ze střevíce ven a nohu rozpařuje. Pocení nohou může pak zůstati vleklým a trápiti člověka mnoho let. Komu se nohy potí, je špatným chodcem. Pocení nohou lze se snadno zbaviti, vložíme-li do obuvi suchý mech, který denně obnovujeme. Rozličné vychvalované lektvary a vodičky nepomáhají.
Jiným trapičem myslivce jsou kuří oka. Kuří oko není nic jiného než mozol otlačený botou, zase kde švec nalepil pucek mazu pod podšívku. Rozličné vychvalované a nabízené prostředky zpravidla nepomáhají buď nic, nebo se uloupne z kuřího oka jenom několik vrstev, a kuří oko vyrůstá opět znovu. Jediným radikálním prostředkem zbaviti se kuřího oka na vždy, je nechati je vyrůsti, až samo vypadne. K tomu cíli musí se nositi volná obuv, v zimě pokud možno doma bačkory nebo měkké přezůvky, a když je kuří oko už tak veliké, že se ho kůže obuvi dotýká a kuří oko bolí, olepí se kuří oko známým kroužkem, který se koupí v lékárně. Jednoho dne potom najdeme kuří oko vypadlé v ponožce a dírka po něm záhy zaroste.
Přineseme-li mokrou obuv domů, nesmíme ji hoditi pod kamna, aby tu oschla; okorala by a zítra by nohu tlačila. Do mokré obuvi nasype se oves, který nabobtná a všecku vlhkost z kůže vysaje, takže kůže zůstane vláčná a boty nepozbudou svého tvaru; potom se obuv namaže a postaví na suché místo.
Vojta Čepela, Háj č. 3/1919, roč. XXXXVIII.