Nové plemeno honičů v ČR: norský losí pes šedý

Pavel Štangl 

Norský losí pes patří do početné V. skupiny FCI, kam řadíme špice a plemena původní. Často je nazýván „perlou severských loveckých plemen“. Jeho rozšíření ve Skandinávii lze přirovnat k početnosti jezevčíků u nás. Elghund (elg = los, hund = pes) se vyskytuje ve dvou barevných formách – šedé a černé. Rozšířenějšího šedého losího psa si představíme podrobněji.

PŮVOD PLEMENE
Jak vyplývá z názvu plemene, losí pes pochází z Norského království. Norové jej prohlašují za jedno z nejstarších plemen psů a uvádějí, že kořeny jeho původu sahají až do časů starých Vikingů. Dnes bychom jej označili za „multifunkčního“ psa. V tehdejší době byl totiž norský losí pes šedý používán jako pes tažný saňový, hlídací a samozřejmě také jako pes lovecký. Využití pro lov a hlídání postupem času převážilo nad ostatním uplatněním. V současnosti je ve své domovině používán především k lovu losů, ale i medvědů a vlků. Na rozšíření a propagaci tohoto plemene ve světě má zásluhu především jeho mateřská organizace – Norský kynologický klub (NKK).

SOUČASNÉ ROZŠÍŘENÍ
Norsko má něco přes čtyři milióny obyvatel, z nichž je téměř 400 tisíc organizováno v loveckém svazu a 100 tisíc v kynologickém klubu. NKK zastřešuje 83 klubů chovatelů loveckých plemen (z toho 23 klubů chovatelů loveckých honičů a slídičů) a 127 klubů chovatelů ostatních plemen psů. Norský losí pes šedý je „vlajkovým plemenem“ NKK.
Po první světové válce začal NKK navazovat vztahy s partnerskými zahraničními kluby. Losí pes se tak v r. 1928 dostal poprvé z Norska do Anglie a ve 30. letech minulého století byl importován do dalších států západní Evropy. Američtí vojáci, původním povoláním profesionální lovci, si po druhé světové válce dovezli norského losího psa do USA, kde bylo plemeno v r. 1948 přijato do United Kennel Clubu. K nám byla první fena – Tara I. av Praha – dovezena v září 2003.
V r. 2006 registroval NKK celkem 413 822 psů a fen všech plemen. Norských losích psů šedých bylo v tom roce zapsáno 21 753. Roční přírůstky štěňat elghundů se pohybují okolo jednoho tisíce. Přibližně 700 jedinců bývá ročně vystavováno a asi 300 se zúčastní loveckých pracovních zkoušek.

PRAVÝ SEVEŘAN SE NEZAPŘE
Norský losí pes šedý je mohutně stavěný honič. Norové požadují, aby typický představitel národního plemene byl bystrý, rychlý a odvážný. Všechna tato kritéria elghund splňuje. Jako správný honič má silný hlas, který při lovu nebo zjištění vetřelce ochotně využívá. Vyniká inteligencí, sílou a samostatností. Přitom má přátelskou povahu a je příjemným domácím společníkem.
Tělo elghunda je kvadratického rámce, úměrně silné, souměrné a kompaktní, pokryté středně dlouhou, přiléhavou, nezkadeřenou srstí. Ta je silná a bohatá, nesmí být však zježená nebo „píchající“. Oháňka musí být vysoko nasazená a pevně stočená nad hřbetem.
Hlava je mezi slechy široká, čelo a týl hlavy mírně klenuté, nepříliš výrazný stop. Čenich středně dlouhý a rovný. V silné mordě s pevně sevřenými pysky je uložen úplný chrup s nůžkovým skusem.
Slechy jsou pevné, tuhé, zpříma vztyčené. Na koncích jsou zašpičatělé a velmi pohyblivé. Inteligentní, ale nevystupující tmavě hnědá světla by měla mít přátelský výraz. Sluch stejně jako zrak má losí pes vynikající.
Hlavu s trupem spojuje pevný, silný, oválný krk bez volné kůže. Bohaté osrstění na něm tvoří límec.
Trup je silný s rovným hřbetem, krátkými bedry a širokou zádí. Na prostorný a hluboký hrudník s dobře klenutými žebry navazuje téměř rovné břicho.
Hrudní i pánevní končetiny jsou silné, pevné, přiměřeně osvalené, tlapy poměrně malé, kompaktní s prsty směřujícími dopředu.
Srst losího psa je uzpůsobená severskému podnebí. Podsada je bílá, hustá, nepropouštějící chlad a vodu. Pesíky jsou drsnější a tmavé, až černé. Na krku a přední části hrudi vytvářejí proužky. Zbarvení je šedé různých odstínů s tmavou maskou na obličeji a tmavými slechy.
Pohyb elghunda je lehký a vytrvalý, při pohledu zpředu i zezadu paralelní.
Ideální výška v kohoutku: psi 52 cm, feny 49 cm.

LOVECKÉ ZKOUŠKY V NORSKU
Jak již bylo uvedeno, ve své domovině je dnes elghund využíván k lovu losů a jako pes hlídací. Ve všech skandinávských státech je uznání do chovu podmíněno výstavním oceněním minimálně „velmi dobrý“ a úspěšně složenými pracovními zkouškami.
Jedinec musí nejprve absolvovat „stopovací zkoušku“. Při ní rozhodčí obeznají teplou losí stopu, na niž navedou vůdce se psem. Pes pracuje na barvářském řemeni. Pro úspěšné vykonání zkoušky musí pes o tuto stopu projevit zájem a minimálně 30 minut ji sledovat bez zjevného scházení ze stopy. Zvládnutí této zkoušky je podmínkou nominace k vyšší pracovní zkoušce.
Vyšší zkouška – bandhunden. Tato zkouška je dvoudenní, po oba dny probíhá od 9 do 15 hodin. Provádí se opět na barvářském řemeni. Na povel rozhodčího vychází vůdce se psem do terénu. Úkolem psa je najít teplou losí stopu a dovést po ní vůdce ke zvěři až na dostřel (přibližně 150 m). Stejný postup se opakuje i druhý den s obměnou rozhodčího. Součet přidělených bodů za práci po oba dny zkoušky určuje pořadí psa a zařazuje jej do výsledkové ceny.
Nejvyšší zkouška – loshunden. Tato zkouška je podobná předchozí, pes při ní však pracuje na volno. Zkouška je také dvoudenní, ale práci psa hodnotí dva rozhodčí. Jeden se pohybuje ve vzdálenosti 300 až 400 m od obeznané losí zvěře. Nahlásí druhému rozhodčímu polohu a ten určí místo začátku zkoušky. Podle konfigurace terénu a momentálních klimatických podmínek to bývá ve vzdálenosti 1–5 km od obeznané zvěře. V 9 hodin vypustí vůdce psa. Jeho úkolem je samostatně najít teplou stopu a sledovat ji až do kontaktu se zvěří. Druhý rozhodčí s vůdcem následuje psa. Při kontaktu se zvěří se pes musí snažit udržet zvěř na místě, příp. ji natlačit na lovce. Po celou dobu sledování stopy musí pracovat potichu, hlášení na stopě je chybou. Hlásit musí až při kontaktu se zvěří. Hodnotí se snaha psa udržet zvěř na místě a intenzita, vytrvalost a frekvence hlášení. Druhý rozhodčí zapíná se začátkem hlášení stopky, měří čas a počítá frekvenci hlášení. Kritéria jsou velmi přísná. Na I. cenu musí pes hlásit alespoň 15 minut s maximálně jedním odmlčením do jedné minuty a s frekvencí 45 štěknutí za minutu. Časový limit na zkoušku je šest hodin. Druhý den se zkouška opakuje s jinými rozhodčími, výsledné hodnocení je součtem bodů za oba dny zkoušky. Při tomto typu zkoušky je povoleno použít obojek s vysílačkou. Vůdce ovládá přijímač se směrovou anténou pro snazší orientaci při nalezení psa, který dostihl a hlásí zvěř.
Ještě připomenutí několika zvláštností uvedených zkoušek. Všechny probíhají v oblastech, kde se nevyskytuje srnčí, černá a jelení zvěř. Nehodnotí se na nich poslušnost, vodění na řemeni, odložení a podobné disciplíny jako u nás. Při loshunden není stanoven časový limit pro návrat psa k vůdci. Pokud pes první den obstojí a rozhodčí ukončí zkoušku jako úspěšnou, přichází mnohdy nejtěžší úkol pro vůdce: přivolat svého psa a nastoupit druhý den včas k pokračování zkoušky. Toleruje se pouze zpoždění 15 minut. Pokud pes nenastoupí, je diskvalifikován a nezapočítává se mu ani úspěšný předchozí den.
 
PRVNÍ ZKUŠENOSTI S ELGHUNDY U NÁS
Zisk šampionátů krásy ani zařazení do chovu u nás není podmíněno pracovní zkouškou. Elghundi se mohou zúčastnit např. barvářských zkoušek honičů (BZH) nebo dvoudenních honičských zkoušek (ZH). Ze svých zkušeností mohu potvrdit, že norští losí psi nemají u těchto zkoušek problém uspět.
S úspěchem používám své elghundy k dosledům veškeré postřelené spárkaté zvěře. Poznal jsem, že pobarvenou i nepobarvenou stopu jsou schopni sledovat na obrovské vzdálenosti. Při práci na volno je velkou výhodou jejich silný hlas a spolehlivé, vytrvalé hlášení. Vrozenou mají rovněž další vynikající vlastnost, alespoň z mého pohledu: od živé nebo postřelené zvěře si udržují patřičný odstup. Nesnaží se jít do bezprostředního kontaktu a zvěř strhnout. Stržení mohutného losa v „domácím“ prostředí téměř nepřipadá v úvahu, stejně se však chovají i při kontaktu s menší zvěří. Nehrozí tak nebezpečí vážného poranění psa. Stejně dobře jako u dosledů se mi elghundi osvědčili na nadháňkách a nátlačkách na jelení zvěř a divočáky. Nesmírně vytrvale a houževnatě pracují i v těžko přístupném terénu a neprostupných houštinách. Nejsou konfliktní, nevyhledávají souboje s jinými psy a dokáží výborně spolupracovat ve smečce. Naběhat 50 až 70 km za den není pro elghunda problém.

CHOVATELSKÉ ÚSPĚCHY
První zapsanou fenou u nás je od r. 2003 již zmíněná Tara I. av Praha. Druhý dovezený jedinec – pes Akir I. av Pisek-Tjelderasen’s Cc – byl velmi pečlivě vybírán z 18 štěňat – pejsků ze tří vrhů vytipovaného otce. Správnost výběru se potvrdila v loňském roce na světové výstavě psů v Polsku, kde Akir získal od norské rozhodčí titul Světový vítěz a vítěz plemene. Akir úspěšně složil BZH v I. ceně. Společně s Tarou absolvovali kvalifikační zkoušku v Norsku, a tak je jako historicky první elghundy v majetku chovatele mimo Skandinávii čekají v domovské zemi i zkoušky vyšší. Tara splnila výstavní šampionáty ČR a okolních států, je Interšampiónkou a v r. 2005 byla vyhlášena Šampiónem šampiónů V. skupiny FCI. Loni byla nakryta jedním z nejlepších norských psů z chovatelské stanice Trollelgen’s Rolfa Frostadta, jež chová elghundy více než 50 let. Z tohoto spojení přišla na svět čtyři štěňata; dva pejsci a fenka zůstali u nás. Ve třídě mladých již získali první ocenění a všichni se připravují na podzimní pracovní zkoušky. Akir splnil podmínky chovnosti, letos se ze spojení Tara a Akim narodilo deset štěňat.
Zájemcům o loveckou kynologii a plemena honičů mohu elghundy vřele doporučit. Věřím, že v příštích letech najde tento pracovitý pes pevné místo a uplatnění i v našich honitbách.
Více informací o plemeni na www.elghund.estranky.cz.