Lov na pardála v Indii
Snad dodnes není rozřešen vědecký spor o třech kočkovitých šelmách: levhartovi, pardálovi a pardálovi sundském. V popisu těchto tří zvířat ode dávna přírodozpytci se pletli, teprve Brehm hleděl ve svém „Životě zvířat“ podati podrobný popis. Mezi obyčejným pardálem a pardálem sundským není dnes už mýlka možná, jinak je tomu ovšem s levhartem a pardálem. Lovec se ovšem v těch zvířatech mýliti nemůže, ježto levhart žije v Africe a pardál v Asii. Ale jinak je tomu s přírodozpytcem, který popisuje zvíře buď v zoologické zahradě nebo ve zvěřinci nebo konečně podle vycpaného preparátu. Tu bývají obě zvířata zaměňována, ježto zbarvení srsti přizpůsobuje se podnebí a dle toho se mění. Dle zkušeností Brehmových, který obě zvířata popisoval živá, má pardál skvrny jako levhart, ale postavu docela jinou, upomínající spíše na tygra.
Pardál čili panther (Leopardus Panther L.), jemuž však i lovci v Asii říkají „leopard“, podobá se tygru nejen postavou, nýbrž i lstivostí, krvelačností a vraždychtivostí. Domovem jeho je jižní Asie, hlavně džungle pralesů indických; jak daleko je rozšířen za Himalaja, není dosud zjištěno, protože tam každé kočkovité šelmě říkají tygr, Rusové tygra, a tato okolnost v značné míře ztěžuje pátrání přírodozpytců. V Indii působí pardál mnoho škod na stádech, proto ho tu všemožně pronásledují.
Žádný lov však nemá valného výsledku vyjma nadháňky pomocí honců. Ale jistě žádný honec by se neodvážil do neproniknutelného pralesa a jeho bažinatých houštin „džunglí“, aby natlačil pardála střelcům, a zajisté by také málokterý lovec postavil se pěšky proti natlačovanému pardálovi. S lepším výsledkem lze prováděti hon jenom na slonech, ale to je věc příliš nákladná, a druhdy prováděli tohoto druhu hony bohatí rajahové indičtí.
Dnes takový lov provozuje se ještě v Nepalu. Je k němu zapotřebí velkého množství lidí a zvláště k tomu vycvičených slonů.
Střelci stojí v dřevěných záštitách, umístněných na hřbetech slonů, kdežto vůdce slona sedí na jeho krku. Sloni se střelci rozestaví se obloukem na otevřeném místě, kam honci musí šelmu vytlačiti. Sloni střelců musí býti krotcí, aby nelekali se výstřelů, a zároveň cvičení, aby klidně stáli, a když šelma na ně vyrazí, se neplašili.
Honci sedí na slonech neosedlaných. Vlastní honec sedí na hřbetě a dává povely vůdci slona, který sedí slonu za hlavou. Záštitu nemůže honec na hřbet slonův připevniti, protože sloni honcův musí vniknouti do lesních houštin, a záštita by tu byla překážkou.
Jak viděti, je honec při lovu pardála vystaven mnohem většímu nebezpečí než střelec.
Honci sestaví své slony v rovnou řadu a na dané znamení vniknou do džunglí. Postupování v rovné řadě stává se hnedle nemožností, ale honci hledí zachovati spojení křikem, houkáním, a tímto hlomozem hledí také šelmu vyzvednouti. V mnohých případech pomáhá tu také ostrovtip slonův, který v tomto způsobu lovu zastupuje honícího psa. Chobot slonův dává honci znamení, jako prut nebo oháňka našeho stavěče.
Podařilo-li se pardála vyzvednouti, honci s velkým hlomozem tlačí ho proti řadě střelců. Ovšem jedná se tu o to, tlačiti ho kolik hodin cesty džunglí, a nedopustiti, aby někde leč prolomil.
Tato lovecká nehoda přihodí se ovšem zřídka, neboť šelma vyhýbá se opatrně za ní postupujícím slonům, o nichž ví, že na ně její zuby a drápy nestačí. Na této okolnosti zakládá se také bezpečnost bezbranných honců. Tak konečně je pardál přinucen vyraziti proti linii střelců, kteří plížící se šelmu uvítají salvou výstřelů.
Skolená šelma prostře se na vysokou trávu džunglí a zatáhne se leč druhá. Rozumí se, že před lovem musel býti pardál obeznám, což provedl zkušený lovec a také na slonu.
Podaří-li se po mnohém namáhání, mnohahodinné jízdě na slonech a po mnohých rozčilujících výjevech skoliti párek těchto šelem, je účel lovu dosažen, neboť více pardálů než párek neobývá tutéž krajinu, aby si v loupeživém řemesle nepřekáželi.
Ulovené šelmy naloží se potom na slony, obyčejně nese úlovek ten slon, jehož jezdec šelmu z pelechu vyzvedl, nebo který slon troubením na chobot přítomnost šelmy oznámil. Celá ta malebná kavalkada ubírá se potom k domovu.
Ani pověstná „poslední leč“ neschází při tomto exotickém lovu. Bohatý rajah vystrojí lovcům hostinu, zvláště, jsou-li mezi střelci evropští hosté, jimž v tomto případě nelze přezdívati „svátečních“. Nezřídka pán lovu daruje kůži pardála některému hostu, kterou se tento pak v Evropě chlubí jako vlastním úlovkem. Myslivecké latiny při této „poslední leči“ však není, neboť lid zdejší je vesměs málo- a pravdomluvný. Latina o lovu pardála zkomponuje se až doma v Evropě.
Lovecký obzor č. 11/1908, roč. XI
Pardál čili panther (Leopardus Panther L.), jemuž však i lovci v Asii říkají „leopard“, podobá se tygru nejen postavou, nýbrž i lstivostí, krvelačností a vraždychtivostí. Domovem jeho je jižní Asie, hlavně džungle pralesů indických; jak daleko je rozšířen za Himalaja, není dosud zjištěno, protože tam každé kočkovité šelmě říkají tygr, Rusové tygra, a tato okolnost v značné míře ztěžuje pátrání přírodozpytců. V Indii působí pardál mnoho škod na stádech, proto ho tu všemožně pronásledují.
Žádný lov však nemá valného výsledku vyjma nadháňky pomocí honců. Ale jistě žádný honec by se neodvážil do neproniknutelného pralesa a jeho bažinatých houštin „džunglí“, aby natlačil pardála střelcům, a zajisté by také málokterý lovec postavil se pěšky proti natlačovanému pardálovi. S lepším výsledkem lze prováděti hon jenom na slonech, ale to je věc příliš nákladná, a druhdy prováděli tohoto druhu hony bohatí rajahové indičtí.
Dnes takový lov provozuje se ještě v Nepalu. Je k němu zapotřebí velkého množství lidí a zvláště k tomu vycvičených slonů.
Střelci stojí v dřevěných záštitách, umístněných na hřbetech slonů, kdežto vůdce slona sedí na jeho krku. Sloni se střelci rozestaví se obloukem na otevřeném místě, kam honci musí šelmu vytlačiti. Sloni střelců musí býti krotcí, aby nelekali se výstřelů, a zároveň cvičení, aby klidně stáli, a když šelma na ně vyrazí, se neplašili.
Honci sedí na slonech neosedlaných. Vlastní honec sedí na hřbetě a dává povely vůdci slona, který sedí slonu za hlavou. Záštitu nemůže honec na hřbet slonův připevniti, protože sloni honcův musí vniknouti do lesních houštin, a záštita by tu byla překážkou.
Jak viděti, je honec při lovu pardála vystaven mnohem většímu nebezpečí než střelec.
Honci sestaví své slony v rovnou řadu a na dané znamení vniknou do džunglí. Postupování v rovné řadě stává se hnedle nemožností, ale honci hledí zachovati spojení křikem, houkáním, a tímto hlomozem hledí také šelmu vyzvednouti. V mnohých případech pomáhá tu také ostrovtip slonův, který v tomto způsobu lovu zastupuje honícího psa. Chobot slonův dává honci znamení, jako prut nebo oháňka našeho stavěče.
Podařilo-li se pardála vyzvednouti, honci s velkým hlomozem tlačí ho proti řadě střelců. Ovšem jedná se tu o to, tlačiti ho kolik hodin cesty džunglí, a nedopustiti, aby někde leč prolomil.
Tato lovecká nehoda přihodí se ovšem zřídka, neboť šelma vyhýbá se opatrně za ní postupujícím slonům, o nichž ví, že na ně její zuby a drápy nestačí. Na této okolnosti zakládá se také bezpečnost bezbranných honců. Tak konečně je pardál přinucen vyraziti proti linii střelců, kteří plížící se šelmu uvítají salvou výstřelů.
Skolená šelma prostře se na vysokou trávu džunglí a zatáhne se leč druhá. Rozumí se, že před lovem musel býti pardál obeznám, což provedl zkušený lovec a také na slonu.
Podaří-li se po mnohém namáhání, mnohahodinné jízdě na slonech a po mnohých rozčilujících výjevech skoliti párek těchto šelem, je účel lovu dosažen, neboť více pardálů než párek neobývá tutéž krajinu, aby si v loupeživém řemesle nepřekáželi.
Ulovené šelmy naloží se potom na slony, obyčejně nese úlovek ten slon, jehož jezdec šelmu z pelechu vyzvedl, nebo který slon troubením na chobot přítomnost šelmy oznámil. Celá ta malebná kavalkada ubírá se potom k domovu.
Ani pověstná „poslední leč“ neschází při tomto exotickém lovu. Bohatý rajah vystrojí lovcům hostinu, zvláště, jsou-li mezi střelci evropští hosté, jimž v tomto případě nelze přezdívati „svátečních“. Nezřídka pán lovu daruje kůži pardála některému hostu, kterou se tento pak v Evropě chlubí jako vlastním úlovkem. Myslivecké latiny při této „poslední leči“ však není, neboť lid zdejší je vesměs málo- a pravdomluvný. Latina o lovu pardála zkomponuje se až doma v Evropě.
Lovecký obzor č. 11/1908, roč. XI