Příběhy loveckých obrazů – Jaroslav Prouza
Petr Šeplavý
V novém seriálu nazvaném Příběhy loveckých obrazů se pokusím čtenářům Světa myslivosti přiblížit osudy a tvorbu několika současných malířů, grafiků a sochařů, jež jsem při své práci potkal a kteří svým dílem přispěli k obohacení mysliveckého výtvarného umění. Prvním je Jaroslav Prouza, myslivcům známý především díky obrazům s motivy loveckých zátiší.
Je mnoho lidí, kteří přírodu milují. O mnoho méně z nich přírodě rozumí a mezi ně můžeme počítat i myslivce. Avšak jen několik vyvolených v ní umí najít inspiraci pro své umělecké vyjádření, které nás ostatní dokáže povznést nad starosti běžného dne, potěšit a probudit touhu být lepším, slušnějším a pokornějším vůči přírodě i ostatním lidem. Ještě se mi nestalo, aby na vernisáži výstavy někdo někoho předbíhal, vrážel do okolostojících návštěvníků nebo někomu spílal jmény ze světa domácích zvířat. Přitom při jízdě v autě, v obchodních centrech, ale dokonce na půdě Parlamentu se s vulgaritou a zlobou setkáváme velmi často. Možná stačí jen málo – vypnout televizi a podívat se pořádně kolem sebe. Dobří lidé ještě žijí a je jich mnoho. Pokusme se několik z nich poznat o něco blíže.MALÍŘ S NELEHKÝM OSUDEM
Stejně jako lovecké trofeje, schopnost k nám promlouvat mají i lovecké obrazy. Samozřejmě nejvíce sdílné jsou k lidem, kteří k nim mají osobní vztah. Zátiší s bažanty je první obraz malíře Jaroslava Prouzy, který jsem si od tohoto autora koupil. Když jsem jel s manželkou na jaře r. 1996 z chaty v Horšovském Týně na návštěvu k malíři do Klatov, zdaleka jsem netušil, co mi setkání s Jaroslavem Prouzou přinese. Schůzku jsme domlouvali telefonicky a poněkud komplikovaně, protože malíř se krátce předtím vrátil z rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde se léčil z vážného poranění páteře a hledal další smysl života i tvorby. V r. 1995 si svépomocí postavil rogalo a při zkušebním letu spadl z výše 120 m do pole. Ačkoliv se po úrazu dlouho stranil veřejnosti, k návštěvě za účelem koupě obrazu jsem jej nakonec přemluvil. Snad i proto, že jsme spolu od r. 1986 uspořádali několik úspěšných výstav. Počasí bylo cestou pošmourné a smutné, jako by chtělo zdůraznit očekávání neveselého setkání.
Tříposchoďová vila v Klatovech odrážela malířovu úspěšnou kariéru. Na zakázku vyráběný italský nábytek v historizujícím slohu, vysoké stojací hodiny a benátská zrcadla s motivy draka a iniciálami JP navozovaly vpravdě renesanční atmosféru, s níž postava i duše malíře Jaroslava Prouzy plně korespondovala. Po první návštěvě následovala řada celodenních setkání a mnoho hodin společných rozhovorů o umění, myslivosti a životě vůbec. Při jedné návštěvě mi Jaroslav radostně sdělil novinku. Udělal výhodný obchod, když za pouhých tisíc korun koupil místo na hřbitově s krásným výhledem, a to na sto let dopředu! Jen jej trochu trápilo, že ono místo je vzhledem k jeho vysoké postavě malé. Uklidnil jsem ho, že pokud je tam nádherný výhled, je lepší dívat se do krajiny v sedě, nikoliv v leže, takže malé místo bude stačit ...
Ve zvlášť krutých chvílích, sužován nemocí a bolestmi, Jaroslav často přemýšlel, jak ukončit svůj osud. Vždy však v sobě našel novou sílu a důvody proč žít a dál malovat. Jeho vůle prošla po úrazu bolestnou zkouškou, ale dovedla ho k prvním samostatným krokům, byť za pomocí berlí. Po všech rehabilitacích a za stálého přísunu léků se Jaroslav opět pustil do tvůrčí práce. Barvy ztvárněných krajin dostaly novou, dříve nebývalou svěžest, byly plné optimismu a tepla a přinesly nejen další dimenzi autorovy malby, ale i jeho nový vztah k životu. Začal znovu vystavovat a prodávat obrazy.
Obdivoval jsem jeho pedantsky důsledný zájem o každý problém, na nějž při tvorbě narazil. Životní překážky a silná vůle dosáhnout vysněného cíle – stát se malířem – naučily Jaroslava řešit veškeré problémy svými silami a samostudiem. Vždy se snažil velmi podrobně nastudovat veškeré dostupné materiály a teprve poté přistoupil k řešení. Měl velmi hluboké znalosti nejen o barvách, které si sám míchal, o výtvarných materiálech, dějinách malířství, ale také o jiných technických a humanitních oborech. Znal několik světových jazyků. Maloval a restauroval obrazy, fotografoval, stavěl motorová rogala nebo dokázal sestavit nejmodernější HI-FI soupravu pro poslech vážné hudby, zvláště své oblíbené Magdalény Kožené. Když jsme spolu po mnohých peripetiích začali připravovat knihu, která by představila průřez jeho tvorbou, musel jsem ho do nejmenších podrobností seznámit s technologií ofsetového tisku a hlavně s úskalími tiskové reprodukce obrazů. V té době si pořídil ateliérový fotoaparát, vybudoval fotografické studio se stojanem pro uchycení obrazů a kolejnicemi, díky nimž mohl, ochrnutý od pasu dolů, pohodlně přibližovat a vzdalovat fotografovaná plátna podle toho, jak na ně dopadalo denní světlo. Než dosáhl kýženého cíle, vyzkoušel bezpočet druhů filmů a způsobů nasvícení.
Při každé návštěvě připravil jeho otec, Jaroslavem oslovovaný „medvěd“, vynikající palačinky a čaj. Vztah Jaroslava s otcem byl velice důvěrný, i když nepostrádal určité napětí pramenící ze situace dvou osamělých „chlapů v chalupě“. Otec, sám myslivec, přivedl syna k malování loveckých zátiší a poskytoval mu dokonalý servis při shánění zvěře pro malbu a taktéž pro instalaci výstav a jejich propagaci. Po Jaroslavově úrazu se o něj staral, a když byl sám raněn mrtvicí, našel v sobě neuvěřitelnou vnitřní sílu, nemoc překonal a do poslední chvíle synovi pomáhal nejen doma, ale i při pořádání výstav.
KRÁTCE ZE ŽIVOTA A TVORBY MALÍŘE
Jaroslav Prouza se narodil 7. 4. 1955 v Klatovech a v r. 1974 maturoval na gymnáziu v Praze. V Klatovech nebyl z politických důvodů na gymnázium přes velmi úspěšné zkoušky přijat. Jeho otec byl totiž třídně nespolehlivý. Byl odborníkem na výrobu sýrů, kterou studoval ve Švýcarsku, navštívil Kanadu a jeho zahraniční kontakty byly důvodem perzekuce. Syna naštěstí dostal díky přátelům na gymnázium v Praze a když Jaroslav získal ještě jako gymnazista první cenu v mezinárodní soutěži na téma francouzské revoluce a otec přijal místo předsedy SRPŠ a stravovací komise, studiu již nic nebránilo.
Svou první výstavu měl Jaroslav rok po maturitě – v r. 1975 v Praze, v galerii v Jilské ulici. Vernisáže se tehdy zúčastnil i Jan Werich. V letech 1976–1982 studoval pražskou Akademii výtvarných umění, obor malířství. Jeho učiteli byli V. Pospíšil a prof. O. Oplt, grafiku studoval u prof. L. Čepeláka a figurální a krajinářskou malbu u prof. F. Jiroudka. Přesto Jaroslav vždy tvrdil, že malovat uměl již před vstupem na akademii, kde se už nenechal následným působením profesorů „zkazit“.
V jeho umělecké tvorbě lze vysledovat tři základní oblasti. Těžiště obrazů je v realisticky zobrazené krajině Pošumaví ve všech ročních obdobích. Ve svých otevřených krajinách se malíř zmocňuje tématu s tvůrčí energií jemu vlastní a náměty nenechávají nikoho na pochybách o niterném prožitku a jeho zaujetí pro námět. Zvláště motivy podzimní, sychravé krajiny se zamrzlými kalužemi na nás přesvědčivě dýchají atmosférou přicházející zimy. Však také byly vytvořeny přímo v plenéru a za počasí, v němž by psa nevyhnal. Nejednou bylo možné zastihnout Jaroslava prokřehlého, obaleného šálou u malířského stojanu. Od promrznutí jej chránila termoska horkého čaje a kabina auta, kde se ohříval. Vše si musel osobně prožít, a tak se dostával k podstatě věci a opravdovosti prožitku.
Pohyb a neustálá touha někam se vznést měla konkrétní podoby. Nebylo neobvyklé zahlédnout malíře na kole na cestě mezi Klatovy a Prahou. A pokud nejel na kole, stačilo zvednout hlavu a podívat se za zvukem připomínajícím velkého čmeláka. Určitě se nad vámi vznášel akademický malíř Jaroslav Prouza, zavěšen do rogala poháněného motorem trabanta. Šumavu měl zmapovanou křížem krážem ze země i z ptačí perspektivy. Jeho cestovatelské spády jej zavedly až do San Franciska, kde se věnoval malbě s tématikou městské krajiny, především periferie. V této tvorbě je patrný zvláště vliv Karla Holana, člena meziválečné tvůrčí skupiny Ho – Ho – Ko – Ko. Městským motivům se věnoval i v Praze, zvláště jeho zimní pražská nábřeží působí svojí poetičností. S paletou v ruce navštívil též Itálii, Francii, Holandsko a Pobaltí.
Třetí oblastí jeho tvorby jsou lovecká zátiší. Tomuto tématu se věnoval od raného mládí, protože vyrůstal v myslivecké rodině v Pošumaví a otcova záliba se promítla do jeho života, ačkoliv sám myslivcem nebyl. Vzhledem ke způsobu tvorby, kdy si musel námět „osahat“, aby se ho posléze zmocnil, soustředil se na lovecká zátiší. Zátiší, která maloval, byla instalována v ateliéru. Na plátně tak pod hbitými, ale přesnými tahy štětce vznikly moderně pojaté realistické obrazy, kde je dominantní barva a kompozice. U některých obrazů lze vystopovat inspiraci zátišími starých holandských mistrů. Obrazy bažantů, kachen, koroptví, divokých prasat, husí, lišek, tetřevů, tetřívků, sluk, jezevců apod. jsou nejen realisticky věrným zobrazením námětu, ale rozsáhlým tvůrčím dílem, které má své přední místo v moderním mysliveckém zátiší. Pro tvůrčí vyzrálost bylo Jaroslavovo dílo oceněno v r. 1995 Uměleckou cenou Českomoravské myslivecké jednoty.
POSLEDNÍ VÝSTAVA
Malíři byl nelehkým životním osudem odepřen svobodný pohyb. Člověk, který neuznával autority a nade vše miloval nespoutanou svobodu a volnost, byl najednou svázán svým tělem a odkázán na pomoc druhých. V r. 2004 uspořádal velkou retrospektivní výstavu, která proběhla ve dnech 1. června – 4. července ve Vlastivědném muzeu dr. Hostaše v Klatovech u příležitosti 30 let práce. K této výstavě vyšla i kniha Obrazy, věnovaná celé malířově tvorbě. Poslední výstavu svých obrazů představil Jaroslav Prouza na výstavě Incheba v Praze – Holešovicích dne 14. října 2004. Den po návratu z výstavy malířovo široké a upřímné srdce dotlouklo. Jeho přátelům a příznivcům způsobila nečekaná zpráva hluboký zármutek. Svou tvorbou však zůstává Jaroslav Prouza nadále s námi.
Výstavy:
Praha 1975 a 1987, Písek 1984, Brno 1985, Hradec Králové 1985, Norimberk 1986, Karlovy Vary 1986 a 1991, Pardubice 1987, Plzeň 1988, Kutná Hora 1989, Nitra 1990, Mariánské Lázně 1990, Regensburg 1992, Ohrada 1999, Klatovy 2004 a dále účast na mysliveckých výstavách Incheba v Praze a Natura Viva v Lysé nad Labem.