Srnci parukáči, aneb jak vzniká paruka
Pavel Scherer
V příspěvku zveřejněném na stránkách Světa myslivosti č. 12/2007 jsem se pokusil objasnit některé z důvodů vedoucích k tvorbě abnormálních parůžků. Co ale víme o paruce u srnce? Jaké příčiny vedou k jejímu vzniku a jak se vyvíjí? Troufnu si tvrdit, že o detailech týkajících se vývoje tohoto nesmírně citlivého hormonálně řízeného útvaru se mezi mysliveckou veřejností ví velice málo.
Parukáči si právem vysloužili pomyslné nejvyšší příčky mezi abnormálními trofejemi, o čemž svědčí skutečnost, že téměř každý úspěšný lovec parukáče si dá trofej zpracovat do podoby dermoplastického preparátu. Pokud se takový srnec objeví na přehlídce trofejí, vždy vzbudí pozornost laické i odborné veřejnosti a stane se předmětem diskuse, obdivu a zájmu. Jak by také ne, vždyť šance ulovit parukáče je výrazně menší než ulovit srnce se zlatou trofejí. Věřím, že můj příspěvek včetně ucelené fotodokumentace obohatí znalosti čtenářů o fenomenálním útvaru, jímž srnčí paruka bezesporu je.CO VÍME O PARUKÁCH A PARUKÁČÍCH
V minulosti provedené výzkumy se srnci chovanými v pokusných zařízeních ozřejmily nejasnosti spojené s tvorbou paruk. Je však škoda, že výsledky těchto experimentů jsou publikovány velmi zřídka a veřejnost k nim má omezený přístup. U většiny článků na toto téma navíc téměř chybí podrobná fotodokumentace.
Pokusy s kastrací srnců v různém biologickém věku a různém stupni vývinu parůžků poskytly následující informace:
1. Je-li vykastrován srneček v době před vývinem pučnic, nikdy nenasadí parůžky. Tvorba pučnic však může být u takového srnce uměle vyvolána aplikací pohlavního hormonu testosteronu.
2. Je-li vykastrován dospělý srnec s parůžky v jakékoliv růstové fázi, parůžky pokračují v růstu, avšak bez jeho ukončení, a vzniká paruka, tedy parožní útvar překrytý lýčím a dorůstající často velkých rozměrů.
3. Je-li vykastrován srnec se „zralými“ a vytlučenými parůžky, vlivem růstového hormonu, který přestane být „brzděn“, dojde zpravidla v krátké době ke shození parůžků (podle mého pozorování za 12–17 dnů). Po shození se pučnice velice rychle regeneruje a další parůžky vyrůstají již v podobě paruky.
4. Je-li parukáči aplikován testosteron, růst paruky se zastaví, srnec ji „vytluče“ a „shodí“. Po krátké regenerační době začíná ronit další parůžky, v pořadí již druhou paruku.
Paruka jsou parůžky, které rostou, dokud nedojde k úhynu srnce (často právě kvůli paruce, resp. problémům, které svému nositeli způsobuje). Na paruce se pod lýčím dotvářejí převážně povrchové částice parůžků, jako jsou perly. Růst paruky také podléhá ročnímu období a částečně změnám počasí. Paruka nejintenzivněji roste v době zvýšeného vyměšování růstového hormonu hypofýzy, tedy přibližně v období, kdy u srnců obecně narůstají parůžky (prosinec - únor). V té době mají vrcholky paruky chrupavčitý charakter. V létě a na podzim se může růst paruky mírně zvolňovat, přičemž narostlé perly se dotvoří a zmineralizují. Tímto způsobem paruka postupně dorůstá do různých tvarů a velikostí.
Tvar paruky je také výrazně ovlivněn architektonikou parůžků, která může být u každého srnce jiná. Zpočátku paruka roste rychle do výšky, později se začne zvětšovat obvod lodyh a růží a dochází k tvorbě bohatého a velmi členitého perlení. Zejména v dolních částech paruky, kde jsou parůžky obecně nejvíce perleny, se mohou vytvářet lalokovité útvary, které mohou postupně zakrýt i srncova světla. Takto postižený srnec ztrácí orientaci a jeho úhyn je jen otázkou času. V pokročilém růstu tyto kožovité útvary, často dosahující značných rozměrů, odpadávají nebo dojde k jejich náhodnému utržení. Do otevřených ran v měkké tkáni se dostane infekce, což může urychlit úhyn parukáče.
Mladí parukáči mají paruku většinou menších rozměrů, zatímco dospělí srnci, kteří by za normálních okolností nasadili silné, perlené a vysoké parůžky, mívají paruky největší.
Paruky bývají, stejně jako je tomu u „normálních“ parůžků, velice variabilní z pohledu tvaru i objemu. Pokud má srnec např. pučnice s malou rozlohou, lodyhy srůstají a paruka má tvar kuželovitého útvaru.
Růst paruky bývá někdy pozvolný, jindy velice rychlý. Parukáči se zpravidla nedožívají vysokého věku, k úhynu dochází většinou do dvou až tří let od začátku tvorby paruky. Přesto jsou známy případy, kdy srnec nosil paruku pět i více let. Tělesná hmotnost parukáčů v době, kdy hypertrofie paruky výrazně neovlivňuje základní životní funkce, je poměrně dobrá.
Parukáči mívají často velké potíže s její hmotností, která může dosahovat i několika kilogramů. Např. v Německu byl v r. 1981 uloven čtyřletý srnec, jehož paruka měla hmotnost 5,5 kg. Největší paruka může dosáhnout až kolem výšky 30 cm.
Nejčastější příčinou tvorby paruky bývá hormonální porucha ovlivňující produkci testosteronu, který vzniká v rážích. Parukáči ráže buď chybí, nebo jsou poraněné, zakrslé či jednostranně vyvinuté. Může se také stát, že ráže zůstanou v tříselných partiích a nesestoupí do šourku. Byly popsány i případy, kdy na pohled normálně vyvinuté ráže neprodukovaly pohlavní hormon, což vedlo k růstu paruky. Jsou také známy případy růstu paruky jen na jedné pučnici, zatímco na druhé srnci narůstal pravidelně shazovaný parůžek. Ztráta jedné ráže nemusí vždy vést ke vzniku paruky, nebo jak se přímo nabízí – paruky rostoucí pouze z jedné pučnice. Množství testosteronu produkovaného jednou ráží může stačit k tomu, aby se vytvořily normální parůžky, které by byly včas mineralizovány, vytlučeny a také shozeny. Vzhledem ke složitosti hormonálního řízení „normálního“ růstu parůžků a zvláště výše popsaných příčin vedoucích k tvorbě paruky se mohou vyskytovat případy v různém směru odchylné od případů běžně známých a popsaných.
PŘÍBĚHY DVOU PARUKÁČŮ
V následující části článku se pokusím popsat poznatky o dvou parukáčích, u nichž byla tvorba paruk vyvolána uměle – kastrací. Jde o srnce, které dlouhodobě sleduji, takže mohu předložit ucelený fotografický materiál vývoje jejich paruk. V žádném případě však nechci propagovat tento zásah do života srnce, ani předkládat návod, jak zbavit srnce chovaného v zajetí jeho agresivity.
Nejprve se zmíním o mladším srnci (obr. 1–10). Jde o „nalezence“, jehož matka uhynula po srážce s motorovým vozidlem. Srneček byl odchováván doma. Kvůli počínající agresivitě byl ve věku 11 měsíců vykastrován. Zákrok přečkal výborně bez jakýchkoliv komplikací, za 12 dnů shodil parůžky paličkáče a po krátké regeneraci pučnic se u něj začala tvořit paruka. Intenzivně rostoucí paruka se zvětšovala spíše do šířky, přičemž měla tvar lalokovitých útvarů, které byly od báze měkké, rosolovité konzistence. V zimním období dosáhla hypertrofie paruky takového rozsahu, že v prvních jarních měsících začala srnci působit potíže při zrakové orientaci. Kožovité přívěsky postupně zakrývaly světla a tlakem do stran omezovaly také přirozené postavení slechů. Srnec se stával čím dál tím více apatický, jen neustále pohazoval hlavou ve snaze paruku setřást. Považuji za důležité sdělit čtenářům, že celá paruka byla od báze směrem k vrcholu stále měkká, bez jakýchkoliv náznaků mineralizace. Dala se podzvednout a vsunutými prsty bylo možné nahmatat pučnice. Po dlouhých úvahách bylo rozhodnuto o záchraně života srnce. Srnci byla aplikována dávka synteticky vyráběného testosteronu v přípravku agovirin v množství 2 ml. Vše, co se vzápětí událo, bylo nečekané.
Srnec paruku výskoky a nárazy do všech překážek přímo „rozsekal“ na malé kousky (vše se událo v časovém sledu 15 minut po aplikaci). Veterinární lékař konstatoval, že šlo zřejmě o nežádoucí reakci na vpich jehly. Pohled na srnce nebyl příjemný, a proto nebyla ani pořízena fotodokumentace. Srnec se na další dny stáhl do ústraní (kůlny), kde ho chodili navštěvovat pouze jeho čtyřnozí „kamarádi“ (kočky a pes). Za několik dnů se poranění pučnice a světel zahojila a srnec se z traumatizace rychle zotavoval. Bylo vyhráno! Nebýt psa ze sousedství, který srnce pravidelně navštěvoval a jazykem mu čistil otevřenou ránu, těžko domyslet, jak by vše dopadlo. Růst druhé paruky byl již pomalejší. Tato paruka se již od báze dokonale mineralizuje a narůstá do zcela jiné podoby, než byla první.
Druhým sledovaným „objektem“ je mnou chovaný srnec Joklík, který postupuje do sedmého roku života (obr. 11–22). Srnce jsem dal vykastrovat 19. 6. 2007 stejným veterinárním lékařem, který provedl kastraci u mladého srnce. Zákrok opět proběhl bez komplikací, z čehož jsem měl radost, neboť jsem se obával případných potíží způsobených teplým počasím a hmyzem. Přesně 15 dnů po kastraci shodil Joklík své parůžky rovného šesteráka a po velice krátké regeneraci pučnic mu začala růst paruka v podobě normálních parůžků. Zajímavá byla rychlost hojení pučnic. Za sedm dní po shození parůžků byly pučnice zcela uzavřené kožním valem a vzápětí v nich byl „nastartován“ proces ronění paruky. Přitom v zimních měsících v předchozím roce při normální tvorbě parůžků se srnci pučnice hojily dlouhých 47 dnů. V přibližně týdenních intervalech jsem fotoaparátem zaznamenal vývoj paruky.
Vývoj paruky v podobě parůžků rovného šesteráka byl velmi intenzivní. V tomto případě (ale i v předchozím) se nepotvrdila hypotéza, že růst paruky se v letních měsících omezuje či zcela zastavuje. U obou sledovaných srnců tomu tak nebylo. Joklíkova paruka narostla do této podoby šesteráka v letním období za pouhých 73 dnů, což odpovídá přibližně době vývoje parůžků v zimě. Dosud vytvořená paruka tohoto srnce má podobný tvar jako jeho předešlé parůžky (obr. 22 a 23).
Přebarvování z letní do zimní srsti probíhalo u obou srnců zcela fyziologicky. Zajímavostí srnce Joklíka je, že v každém roce je do 25. 9. zcela přebarven do zimní srsti a zcela ignoruje známé pravidlo časového posunu přebarvování v závislosti na zvyšujícím se věku.
Tělesná hmotnost obou srnců je velice dobrá. Nejzajímavější poznatek jsem získal v anatomicko-morfologické oblasti. Joklíkův silný a objemný krk, typický pro šestiletého srnce, se vlivem chybějícího testosteronu v průběhu růstu paruky zcela „ztratil“ (obr. 24, 25, 26).
Srnci vykazují po kastraci rozdílné povahové vlastnosti. Mladší srnec se kastrací zcela zklidnil a jeho agrese jakoby „vymizela“. Joklík však zůstal nadále útočný, kvůli citlivé inervaci a vaskulárnímu systému paruky však útoky pouze simuluje. Prvnímu srnci zůstaly pohlavní „choutky“ (obr. 27), zatímco Joklík naprosto ignoroval pískající a vábící říjnou čiplenku v sousedním výběhu.
Dne 23. 9. 2007 byla Joklíkovi stejně jako předtím mladšímu srnci injekčně aplikována dávka testosteronu v přípravku agovirin (2 ml). Srnec se po aplikaci na rozdíl od prvního parukáče choval zcela klidně. Dne 12. 11. 2007 začal parůžky (paruku) postupně vytloukat, kompletně ji vytloukl až 17. 11. 2007. Za 10 dní po vytlučení (27. 11. 2007) shodil levý parůžek a po dalších 10 dnech také pravý parůžek (7. 12. 2007).
O dalších osudech srnců a růstu paruk budu čtenáře Světa myslivosti dál informovat.
Kontakt na autora: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.