Jak dál v lovecké kynologii?
Redakce
Tato otázka se nabízí nejen v souvislosti s diskusí o novele zákona na ochranu zvířat proti týrání, ale také s ohledem na novelizované zkušební řády (ZŘ) pro zkoušky loveckých psů, které platí od 1. 1. 2008. Zajímal nás názor odborníků na loveckou kynologii.
1. Kontaktní norování – ano, či ne?
2. Jak hodnotíte změny v novelizovaných ZŘ pro zkoušky loveckých psů?
3. V čem vidíte příčiny opakovaných neúspěchů ohařů na vrcholných kynologických akcích (Memoriál R. Knolla, K. Podhajského apod.) v posledních letech?
Ing. Jaromír Dostál, DrSc., hlavní poradce chovu Klubu chovatelů českého fouska
1. Jistě ano. Kontaktní norování prověří připravenost psa pro práci pod zemí při přímém střetu s liškou nebo jezevcem. Bezkontaktní norování jen ověří vlohy psa pro práci pod zemí. Pes, který nemá zkušenost s tím, že mu může liška ublížit, nemluvě o jezevci, který je větší a ostřejší než liška, je ve velké nevýhodě! Nejsem však zastáncem divokých soutěží! Zkoušku by měl absolvovat každý pes jen jednou v životě. Nejde však jen o norování. Např. příprava psů na kontakt s černou zvěří či slídění za živou kachnou jsou neméně důležité disciplíny, které prověří připravenost psů pro práci v honitbě. Při lovu černé má i zkušený pes malou šanci, pokud se sám postaví tlupě. Mám s tím zkušenosti – přišel jsem o vynikající fenu slovenského kopova, která se snažila zastavit postřelené sele o hmotnosti asi 30 kg. Tlupa ji roztrhala a mimo hlavy celou spořádala. A neschopnost psa dohledat postřelenou kachnu působí této zvěři příliš mnoho utrpení do doby, než uhyne nebo se stane kořistí nějakého predátora.
2. Velmi kladně. Podobná opatření jsem navrhoval před několika lety již dřívější komisi, jejímž předsedou byl Josef Němec. Tehdy to vyřešeno nebylo. Nynější novelizovaná úprava dovoluje hodnotit výkon psa na zkouškách podle toho, co skutečně předvede. Rozhodčí již nemusí rozdávat známky, např. z vystavování či postupování v honitbách, kde není drobná zvěř, a jen tušit, že pes asi nějakou vlohu má. Místo neprokázaného klidu před zvěří pernatou či srstnatou již není nutné automaticky zapisovat „trojky“, protože to pes kvůli nedostatku zvěře nemohl prokázat na žádnou známku a trojka byla oficiálně „dovolena“. Nynější znění ZŘ je naprosto v souladu s požadavkem zákona o myslivosti a pro loveckou upotřebitelnost pes již nemusí na zkouškách uspět ve všech disciplinách mimo těch, které zákon pro praxi vyžaduje.
3. Nejsem pravidelný návštěvník každoročních vrcholných akcí ohařů. Příčin neúspěchu je jistě více a každý vůdce si je uvědomí až s odstupem času. Může to být únava psa výcvikem do poslední chvíle před startem a nervozita a nezkušenost některých vůdců. Příčiny však vězely často i v posuzování podle dřívějších ZŘ s možností nejrůznějších výjimek (např. použití bažanta z krotkého chovu pro posouzení vystavování, postupování, přinášení teplé zvěře a přinášení zvěře na dálku; použití králíka z králíkárny jakéhokoliv zbarvení apod.). Pro některé psy to představovalo problém i na těchto vrcholných soutěžích. Navíc ani pes nemusí mít vždy pohodovou náladu, chuť do práce a loveckou vášeň. Pokud se to přihodí na všestranných zkouškách, „nic“ se nestane. Jde se na jiné s cílem získat co nejvíce bodů pro kvalifikaci na memoriál. Jestliže se to ale stane na takových soutěžích, jako jsou Memoriál Richarda Knolla nebo Memoriál Karla Podhajského, pes další pokus nemá. Tyto vrcholné soutěže jsou spíš ukazatelem umění špičkového výcviku a přípravy ohaře než úrovní jeho loveckých vloh. I když je třeba přiznat, že se psem průměrných vloh se dají takové soutěže vyhrát jen velmi těžko. V neposlední řadě patří k úspěchu i štěstí, resp. s neúspěchem bývá spojena smůla.
Vladimíra Tichá, hlavní poradkyně chovu Klubu chovatelů teriérů
1. Pokud jde o přípravu psa, který bude pracovat v přírodních norách, má kontaktní norování opodstatnění.
2. Zatím nijak. Jedna věc je si něco přečíst a druhá vidět, jak to funguje v praxi.
3. Určitě by se dalo diskutovat o tom, co je a co není úspěch. Asi není možné očekávat, že poměrně těžké memoriály zvládnou všichni startující psi a že všichni poběží v I. ceně. Pravdou je, že se kritické hlasy ozývají, a to zvláště tam, kde panují rozdílné názory na to, co se očekává od všestranného psa. Myslím si však, že nás problémy teprve čekají. Podmínky pro výcvik ohařů jsou stále těžší, a to zvláště kvůli nízkým stavům drobné zvěře. Znamená to menší zkušenost, nebo chcete-li „vychoděnost“ psů a v budoucnu to může přinést problémy také v otázce posuzování. I rozhodčí potřebuje praxi a potřebuje vidět rozdílné reakce rozdílných psů v rozdílných situacích.
RNDr. Petr Dvořák, šéfredaktor měsíčníku Svět psů
1. Rovnou říkám ne! Chápu sice argument, že norníka je třeba na práci v přírodní noře připravit s ohledem na značná rizika poranění či úhynu, ale takový „trénink“ psů v praxi skutečně využívaných by se zvrhl v požadovanou podmínku pro zařazení do chovu či upřednostnění v chovu jedinců těch plemen, která jsou již většinou spíše rodinnými psy. O riziku oficiálních či pokoutných soutěžích ani nehovořím. Právní výklad národních i evropských předpisů na ochranu zvířat hovoří jasně. Jakékoliv důvody pro obhajobu týrání (záměrného, opakovaného, a to nejen při norování, ale i při držení lišek pro potřeby výcviku) jsou z pohledu dnešní doby pro veřejnost nepřijatelné. Ve svém důsledku se to obrátí proti současnému pojetí myslivosti a dojde k posílení již tak silné evropské (i české) „antimyslivecké“ propagandy.
Neměl bych však jako kynolog spíše obhajovat psy – norníky? Ano, ale zamýšlím se spíše nad tím, zda je norování správným a potřebným způsobem lovu. Většina jedinců plemen norníků je dnes v rukou „nemyslivců“ či příležitostných myslivců (záměrně se vyhýbám termínu lovci). Ti psa do přírodní nory nepustí, a do umělé jen tehdy, když jim to „přikáží“ podmínky pro zařazení jejich psa do chovu. Pokud někdo norníka pracovně používá, musí počítat s rizikem. Pes však může získat praxi i v desetiletími osvědčených a pro lišku i psa bezpečných umělých norách v honitbě.
Argumentuje-li někdo tím, že lišek přibývá, kritizuje jen sám sebe. Norování není jediným způsobem snižování početnosti lišek. Lov na čekané či při pochůzce honitbou je však časově náročnější. Pro psa i lišku je ale humánnější a z mého pohledu pro lovce atraktivnější. Jakýkoliv způsob lovu v době vyvádění mláďat je naopak neospravedlnitelným barbarstvím, vrhajícím jeho provozovatele ne o desítky, ale stovky let zpět.
2. Za období, kdy jsem se aktivně věnoval myslivosti a lovecké kynologii, jsem zažil řadu novelizací ZŘ. Na některých jsem se i podílel. Je obtížné shrnout připomínky ke ZŘ pro všechny skupiny loveckých psů, se všemi současnými nejsem ani podrobně seznámen. Proto se vyjádřím jen obecně. Mám pocit, že stále dochází jen ke kosmetickým úpravám, tu ke zpřísňování, tu k mírnému uvolnění, ale zejména k akcentování precizního provedení výcvikových disciplín (objektivně posouditelných). Jako by tvůrci těchto „novel“ byli zahleděni do vzpomínek na minulost více, než aby akceptovali přítomnost a předpovídali budoucnost využití dané skupiny loveckých psů. Určitě to souvisí i s pomalou generační obměnou skupiny „kynologických zákonodárců“. Vlastně mi v tomto případě chybí to, čemu říkám vize.
3. Důkladnou analýzu mají jistě kompetentní kynologické a myslivecké orgány, byť si nevzpomínám, že bych ji někde četl. Jádro problému vidím v tom, že tyto akce se stávají sportovními soutěžemi. Dříve to byly jednoznačné přehlídky nejlépe vycvičených psů pro praxi (a psů vynikajících vloh). Nyní se na vrcholných akcích čím dál tím více opakují jména známých zkušených vůdců (téměř profesionálů v tomto oboru). Profesionální je pak nejen kvalita výcviku, ale i jeho rychlost, profesionální je i cíl tohoto výcviku. I nastavení ZŘ a průběh akcí dávají možnost vítězit nikoli psům s největšími přednostmi, ale těm, kteří se dopustí nejméně chyb. Svou roli hraje podle mého i to, co jsem naznačil výše o ZŘ, ale i podmínky pro výcvik psů a podmínky pro regulérní průběh těchto vrcholných soutěží. Jsem však stále přesvědčen o tom, že naše lovecká kynologie má v kontextu středoevropské kynologie vysokou úroveň. Jen nesmíme ztratit kontakt s tím, co se děje jinde ve světě a nesmíme naši loveckou kynologii neuváženými činy zdiskreditovat v očích široké veřejnosti.
MVDr. Josef Jansa, hlavní poradce chovu Klubu chovatelů jezevčíků ČR
1. Kontaktní norování – říkám ano, ale za určitých podmínek.
U jezevčíků bych se přikláněl k tomu, aby zkoušky pro „chovnost“ psů i fen zůstaly nadále beze změn, to znamená norování bezkontaktní.
Psi, kteří v praxi norují v přírodních podmínkách, často doplácejí na svoji nezkušenost při prvním přímém kontaktu s liškou. Takoví psi by měli mít možnost při nácviku norovat „kontaktně“. Není normální, aby byl pes při nácviku maten tím, že vždy přiběhne k mřížce, která ho odděluje od lišky, zatímco v přírodě mřížka najednou chybí! Je to na psa podvod! Tato situace může způsobit, resp. způsobuje velké komplikace při norování v přírodě.
Dalším problémem, který způsobil zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, je používání nepřipravených psů (jezevčíků, teriérů, slídičů, honičů) při nadháňkách na černou zvěř. S ní se dnes kvůli jejímu výskytu může pes setkat téměř kdykoliv a ve všech honitbách. Příprava psů dříve nebyla problémem: pes měl možnost výcviku ve cvičné obůrce na pečlivě vybraném divočákovi, který začátečníky „nezlikvidoval“, ale naučil je poznat, čeho se mohou dočkat v praxi. A vůdce, který vše sledoval, mohl odhadnout způsob práce svého psa stejně jako při kontaktním norování. Pro vůdce to byla cenná zkušenost, protože práce psa v terénu se většinou příliš neliší od práce při výcviku.
Vinou špatného zákona je příliš častým jevem „likvidace psů“ při kontaktu s liškami nebo divočáky. Troufám si říci, že každé plemeno loveckých psů, které přijde o práci, k níž bylo vyšlechtěno, je dříve či později odsouzeno k „zániku po pracovní stránce“. Podobný osud čeká i jezevčíky – norníky, zástupce IV. skupiny FCI. Tím, že jsme jim zákazem kontaktního norování vzali možnost odpovídající přípravy pro práci v přírodě, udělali jsme podstatný krok k jejich přeřazení mezi společenská plemena.
2. Do r. 2005 jsem byl v kynologické komisi Českomoravské myslivecké jednoty garantem tvorby nových ZŘ za jezevčíky a teriéry. Vycházel jsem z názoru, že ZŘ jsou dobré a potřebují jen drobně upravit. Vyslyšel jsem např. volání chovatelů teriérů po tom, aby známka z hlasitosti neměla vliv na umístění v ceně. Objevil se také odpor k použití barvářského řemenu při odložení s uvázáním; barvářský řemen se tenkrát „zrušil“. Tolik ohlédnutí do minulosti.
Nedávno jsem si koupil poslední vydání ZŘ a po jejich přečtení jsem nabyl přesvědčení, že to skutečně poslední vydání rozhodně nebude. Nabízí se otázka: kdo ZŘ měnil a upravoval a proč? Pro vůdce psů by měly být veškeré změny ve ZŘ logické. Jinak jim při výcviku pomůže spíše jejich rozum a zkušenosti, než „kostrbatá“ ustanovení ZŘ.
3. Jako chovatel a cvičitel jezevčíků nemohu hodnotit příčiny neúspěchu ohařů na vrcholných kynologických akcích, ale mohu odpovědět, jak bychom to řešili u jezevčíků. Přimlouval bych se za změnu nominačních kritérií pro vůdce a psy a zejména za kvalitní výběr rozhodčích, např. podle jejich hodnocení za minulá období kynologickými komisemi jednotlivých okresních mysliveckých spolků.
František Zahradníček, výcvikář Moravskoslezského klubu chovatelů anglických ohařů se sídlem v Brně
1. Mezi norníky patří teriéři a jezevčíci, což jsou v rodině milí a přítulní psi, ale při kontaktu s predátory bojovníci s přirozenou ostrostí a houževnatostí. Tyto jejich vlastnosti je třeba udržovat kvalitní přípravou, přičemž bezkontaktní norování se ukázalo jako naprosto nedostatečná příprava psa na styk s liškami či jezevci v přírodních podmínkách. Pes v umělé noře bez kontaktu brzy pochopí, že mu útok od protivníka nehrozí a často ztrácí o takový způsob práce zájem. Při norování v přírodní noře je v nevýhodě, protože neví, co na něj čeká. Liška nebo jezevec se navíc v přírodní noře pohybují s daleko větší jistotou a rychleji než pes. Pes se neumí bránit a nezná útočné a obrané chvaty obyvatelů nor. Zkušenosti může získat jen při cvičném kontaktním norování. Často dochází k těžkému poranění psa, který bývá navíc zrazen a později odmítá v přírodní noře pracovat. V horším případě dojde k „zazdění“ psa jezevcem, přičemž ne vždy se psa podaří zachránit.
Při cvičném kontaktním norování sice dochází ke chvatům mezi psem a liškou, ale díky zásahu zkušených normistrů většinou bez větších následků. Při norování v přírodní noře je na tom pes daleko hůř, musí si poradit sám. Chov a používání lišek ke cvičnému norování podléhají přísnému veterinárnímu dohledu a nemyslím si, že by při tom lišky trpěly stresem více než při norování v přírodě. Paradoxní je skutečnost, že v okolních státech, i ve státech EU, je kontaktní norování povoleno. Mnoho majitelů a cvičitelů norníků tam jezdí na nácviky a zkoušky i za cenu velkých finančních nákladů. Má význam zakazovat u nás kontaktní norování? Nikoli, podle mě jde o nesmyslné pojetí ochrany zvířat. Proto po svých zkušenostech z praxe říkám: kontaktní norování – ano.
2. Předchozí ZŘ obsahovaly mnoho nedostatků a jejich novelizace byla tedy nutná. Je však otázkou, zda nebyla příliš uspěchaná. Obecným předpokladem úspěšné novelizace předpisů a řádů je dobrá komunikace v daném oboru. Jen tehdy může dojít k odstranění nedostatků. Jsem přesvědčen o tom, že v případě novelizace ZŘ tato základní podmínka nebyla splněna. Sledoval jsem vývoj úprav od prvních kroků až po vydání ZŘ, a proto vím, že diskuse o nich nebyla odborné veřejnosti plně umožněna. Kynologická komise ČMMJ o širší diskusi neměla zřejmě ani zájem. Vyplývá to z reakcí mnohých OMS a jejich kynologických komisí. Měly být využity např. i připomínky jednotlivých klubů chovatelů loveckých psů. Některé změny nebyly předloženy k diskusi, a přesto na poslední chvíli došlo k jejich zařazení do tisku.
V březnovém čísle Světa myslivosti popisuje Karel Pfeifer některé nedostatky novely ZŘ. S jeho názory se plně ztotožňuji. Vadí mi např. zařazení „limitních disciplín“. ZŘ to rozhodně nezkvalitňuje, ale spíše posouvá někam na začátek lovecké kynologie. Co se týká rozhodčích, jsou nově sestavené ZŘ určeny především těm schopným a zkušeným, kteří mají vůli jim porozumět a používat je v praxi. Úroveň rozhodčích však není stejná a mám obavu, že složitost novelizovaných ZŘ bude mnohdy nad možnosti některých. Z tohoto pohledu by neměla kynologická komise ČMMJ zanedbat a podcenit osvětu rozhodčích.
ZŘ mají být výstižné, srozumitelné a hlavně jednoduché. To se o jejich poslední podobě říci nedá, čímž klesá jejich kvalita. Přes uvedené připomínky hodnotím celkovou změnu ZŘ kladně především proto, že vůbec nastala. Ideální stav to není a zřejmě nebude ani v budoucnu. I tak je třeba novelizované ZŘ podpořit. Na výsledky, které přinese praxe, musíme ještě počkat.
3. Příčiny neúspěchu ohařů bych rozdělil do čtyř kategorií.
- Rozdílné klimatické podmínky při absolvování VZ a memoriálů. Je rozdíl, jestli ohař pracuje v srpnu za teplot kolem 25–30 oC ve stínu, což je pro jeho organismus mimořádná zátěž, nebo za ideálních klimatických podmínek koncem září a začátkem října. Tehdy probíhá většina VZ. Proto navrhuji posunout termín konání MRK na konec září a MKP na první polovinu října, jak tomu bylo dříve.
- Věk předváděných psů a jejich „nervová soustava“. Vůdci předvádějí na memoriálech stále mladší ohaře, kteří jsou po absolvování soutěže často prodáni do zahraničí. Zájem o staršího psa je totiž nepatrný, o „starého“ téměř žádný. Mladým ohařům se podaří „nabodovat“ za příznivých podmínek na VZ. Oproti starším, zkušenějším ohařům s vyrovnanější povahou jsou však na memoriálech ve značné nevýhodě. Obzvláště když se přidruží nepříznivé klimatické a terénní podmínky a další vlivy. Starší ohař to „ustojí“ ve II. nebo III. ceně, mladý se většinou dopustí vylučující chyby.
- Komerce. Tento bod úzce souvisí s předešlým. Jak již bylo uvedeno, část mladých ohařů je připravována k maximálním výkonům za účelem výhodného prodeje.
- Lidský faktor. Zaměřím se na rozhodčí. Je pozoruhodné, co vše dokážou někteří z nich vymyslet, aby vůdce a psa co nejvíce potrápili ztížením plnění jednotlivých disciplín nad rámec ZŘ. Troufám si tvrdit, že na memoriálech se objevují rozhodčí, jimž chybí nejen potřebné zkušenosti, ale i znalosti, což se projevuje např. tím, že neumí včas a správně reagovat na situace „v terénu“. Přehled a zkušenost nemohou mít, pokud sami několik let ohaře nepředvádějí. Obávám se toho, že když se nezmění systém výběru rozhodčích nejen na tyto vrcholné akce, budou se „křivdy na ohařích“ dít nadále. Chci připomenout, že rozhodně neschvaluji již slovně prezentovanou „výhradní delegaci“ současných členů kynologické komise ČMMJ na tyto akce. Výkonů ohařů odpovídajících našim představám se dočkáme teprve poté, co dojde ke změně přístupu k ohařům a jejich vůdcům od těch, kteří je posuzují, a podaří se odstranit nedostatky ve ZŘ a v posuzování samém. Příčiny neúspěchu ohařů tvoří nejméně z poloviny lidé kolem nich. Mnohdy je na vině i závist a zášť. Bohužel. Přeji všem hodně trpělivosti při snaze změnit věci k lepšímu.
Tato otázka se nabízí nejen v souvislosti s diskusí o novele zákona na ochranu zvířat proti týrání, ale také s ohledem na novelizované zkušební řády (ZŘ) pro zkoušky loveckých psů, které platí od 1. 1. 2008. Zajímal nás názor odborníků na loveckou kynologii.
1. Kontaktní norování – ano, či ne?
2. Jak hodnotíte změny v novelizovaných ZŘ pro zkoušky loveckých psů?
3. V čem vidíte příčiny opakovaných neúspěchů ohařů na vrcholných kynologických akcích (Memoriál R. Knolla, K. Podhajského apod.) v posledních letech?
Ing. Jaromír Dostál, DrSc., hlavní poradce chovu Klubu chovatelů českého fouska
1. Jistě ano. Kontaktní norování prověří připravenost psa pro práci pod zemí při přímém střetu s liškou nebo jezevcem. Bezkontaktní norování jen ověří vlohy psa pro práci pod zemí. Pes, který nemá zkušenost s tím, že mu může liška ublížit, nemluvě o jezevci, který je větší a ostřejší než liška, je ve velké nevýhodě! Nejsem však zastáncem divokých soutěží! Zkoušku by měl absolvovat každý pes jen jednou v životě. Nejde však jen o norování. Např. příprava psů na kontakt s černou zvěří či slídění za živou kachnou jsou neméně důležité disciplíny, které prověří připravenost psů pro práci v honitbě. Při lovu černé má i zkušený pes malou šanci, pokud se sám postaví tlupě. Mám s tím zkušenosti – přišel jsem o vynikající fenu slovenského kopova, která se snažila zastavit postřelené sele o hmotnosti asi 30 kg. Tlupa ji roztrhala a mimo hlavy celou spořádala. A neschopnost psa dohledat postřelenou kachnu působí této zvěři příliš mnoho utrpení do doby, než uhyne nebo se stane kořistí nějakého predátora.
2. Velmi kladně. Podobná opatření jsem navrhoval před několika lety již dřívější komisi, jejímž předsedou byl Josef Němec. Tehdy to vyřešeno nebylo. Nynější novelizovaná úprava dovoluje hodnotit výkon psa na zkouškách podle toho, co skutečně předvede. Rozhodčí již nemusí rozdávat známky, např. z vystavování či postupování v honitbách, kde není drobná zvěř, a jen tušit, že pes asi nějakou vlohu má. Místo neprokázaného klidu před zvěří pernatou či srstnatou již není nutné automaticky zapisovat „trojky“, protože to pes kvůli nedostatku zvěře nemohl prokázat na žádnou známku a trojka byla oficiálně „dovolena“. Nynější znění ZŘ je naprosto v souladu s požadavkem zákona o myslivosti a pro loveckou upotřebitelnost pes již nemusí na zkouškách uspět ve všech disciplinách mimo těch, které zákon pro praxi vyžaduje.
3. Nejsem pravidelný návštěvník každoročních vrcholných akcí ohařů. Příčin neúspěchu je jistě více a každý vůdce si je uvědomí až s odstupem času. Může to být únava psa výcvikem do poslední chvíle před startem a nervozita a nezkušenost některých vůdců. Příčiny však vězely často i v posuzování podle dřívějších ZŘ s možností nejrůznějších výjimek (např. použití bažanta z krotkého chovu pro posouzení vystavování, postupování, přinášení teplé zvěře a přinášení zvěře na dálku; použití králíka z králíkárny jakéhokoliv zbarvení apod.). Pro některé psy to představovalo problém i na těchto vrcholných soutěžích. Navíc ani pes nemusí mít vždy pohodovou náladu, chuť do práce a loveckou vášeň. Pokud se to přihodí na všestranných zkouškách, „nic“ se nestane. Jde se na jiné s cílem získat co nejvíce bodů pro kvalifikaci na memoriál. Jestliže se to ale stane na takových soutěžích, jako jsou Memoriál Richarda Knolla nebo Memoriál Karla Podhajského, pes další pokus nemá. Tyto vrcholné soutěže jsou spíš ukazatelem umění špičkového výcviku a přípravy ohaře než úrovní jeho loveckých vloh. I když je třeba přiznat, že se psem průměrných vloh se dají takové soutěže vyhrát jen velmi těžko. V neposlední řadě patří k úspěchu i štěstí, resp. s neúspěchem bývá spojena smůla.
Vladimíra Tichá, hlavní poradkyně chovu Klubu chovatelů teriérů
1. Pokud jde o přípravu psa, který bude pracovat v přírodních norách, má kontaktní norování opodstatnění.
2. Zatím nijak. Jedna věc je si něco přečíst a druhá vidět, jak to funguje v praxi.
3. Určitě by se dalo diskutovat o tom, co je a co není úspěch. Asi není možné očekávat, že poměrně těžké memoriály zvládnou všichni startující psi a že všichni poběží v I. ceně. Pravdou je, že se kritické hlasy ozývají, a to zvláště tam, kde panují rozdílné názory na to, co se očekává od všestranného psa. Myslím si však, že nás problémy teprve čekají. Podmínky pro výcvik ohařů jsou stále těžší, a to zvláště kvůli nízkým stavům drobné zvěře. Znamená to menší zkušenost, nebo chcete-li „vychoděnost“ psů a v budoucnu to může přinést problémy také v otázce posuzování. I rozhodčí potřebuje praxi a potřebuje vidět rozdílné reakce rozdílných psů v rozdílných situacích.
RNDr. Petr Dvořák, šéfredaktor měsíčníku Svět psů
1. Rovnou říkám ne! Chápu sice argument, že norníka je třeba na práci v přírodní noře připravit s ohledem na značná rizika poranění či úhynu, ale takový „trénink“ psů v praxi skutečně využívaných by se zvrhl v požadovanou podmínku pro zařazení do chovu či upřednostnění v chovu jedinců těch plemen, která jsou již většinou spíše rodinnými psy. O riziku oficiálních či pokoutných soutěžích ani nehovořím. Právní výklad národních i evropských předpisů na ochranu zvířat hovoří jasně. Jakékoliv důvody pro obhajobu týrání (záměrného, opakovaného, a to nejen při norování, ale i při držení lišek pro potřeby výcviku) jsou z pohledu dnešní doby pro veřejnost nepřijatelné. Ve svém důsledku se to obrátí proti současnému pojetí myslivosti a dojde k posílení již tak silné evropské (i české) „antimyslivecké“ propagandy.
Neměl bych však jako kynolog spíše obhajovat psy – norníky? Ano, ale zamýšlím se spíše nad tím, zda je norování správným a potřebným způsobem lovu. Většina jedinců plemen norníků je dnes v rukou „nemyslivců“ či příležitostných myslivců (záměrně se vyhýbám termínu lovci). Ti psa do přírodní nory nepustí, a do umělé jen tehdy, když jim to „přikáží“ podmínky pro zařazení jejich psa do chovu. Pokud někdo norníka pracovně používá, musí počítat s rizikem. Pes však může získat praxi i v desetiletími osvědčených a pro lišku i psa bezpečných umělých norách v honitbě.
Argumentuje-li někdo tím, že lišek přibývá, kritizuje jen sám sebe. Norování není jediným způsobem snižování početnosti lišek. Lov na čekané či při pochůzce honitbou je však časově náročnější. Pro psa i lišku je ale humánnější a z mého pohledu pro lovce atraktivnější. Jakýkoliv způsob lovu v době vyvádění mláďat je naopak neospravedlnitelným barbarstvím, vrhajícím jeho provozovatele ne o desítky, ale stovky let zpět.
2. Za období, kdy jsem se aktivně věnoval myslivosti a lovecké kynologii, jsem zažil řadu novelizací ZŘ. Na některých jsem se i podílel. Je obtížné shrnout připomínky ke ZŘ pro všechny skupiny loveckých psů, se všemi současnými nejsem ani podrobně seznámen. Proto se vyjádřím jen obecně. Mám pocit, že stále dochází jen ke kosmetickým úpravám, tu ke zpřísňování, tu k mírnému uvolnění, ale zejména k akcentování precizního provedení výcvikových disciplín (objektivně posouditelných). Jako by tvůrci těchto „novel“ byli zahleděni do vzpomínek na minulost více, než aby akceptovali přítomnost a předpovídali budoucnost využití dané skupiny loveckých psů. Určitě to souvisí i s pomalou generační obměnou skupiny „kynologických zákonodárců“. Vlastně mi v tomto případě chybí to, čemu říkám vize.
3. Důkladnou analýzu mají jistě kompetentní kynologické a myslivecké orgány, byť si nevzpomínám, že bych ji někde četl. Jádro problému vidím v tom, že tyto akce se stávají sportovními soutěžemi. Dříve to byly jednoznačné přehlídky nejlépe vycvičených psů pro praxi (a psů vynikajících vloh). Nyní se na vrcholných akcích čím dál tím více opakují jména známých zkušených vůdců (téměř profesionálů v tomto oboru). Profesionální je pak nejen kvalita výcviku, ale i jeho rychlost, profesionální je i cíl tohoto výcviku. I nastavení ZŘ a průběh akcí dávají možnost vítězit nikoli psům s největšími přednostmi, ale těm, kteří se dopustí nejméně chyb. Svou roli hraje podle mého i to, co jsem naznačil výše o ZŘ, ale i podmínky pro výcvik psů a podmínky pro regulérní průběh těchto vrcholných soutěží. Jsem však stále přesvědčen o tom, že naše lovecká kynologie má v kontextu středoevropské kynologie vysokou úroveň. Jen nesmíme ztratit kontakt s tím, co se děje jinde ve světě a nesmíme naši loveckou kynologii neuváženými činy zdiskreditovat v očích široké veřejnosti.
MVDr. Josef Jansa, hlavní poradce chovu Klubu chovatelů jezevčíků ČR
1. Kontaktní norování – říkám ano, ale za určitých podmínek.
U jezevčíků bych se přikláněl k tomu, aby zkoušky pro „chovnost“ psů i fen zůstaly nadále beze změn, to znamená norování bezkontaktní.
Psi, kteří v praxi norují v přírodních podmínkách, často doplácejí na svoji nezkušenost při prvním přímém kontaktu s liškou. Takoví psi by měli mít možnost při nácviku norovat „kontaktně“. Není normální, aby byl pes při nácviku maten tím, že vždy přiběhne k mřížce, která ho odděluje od lišky, zatímco v přírodě mřížka najednou chybí! Je to na psa podvod! Tato situace může způsobit, resp. způsobuje velké komplikace při norování v přírodě.
Dalším problémem, který způsobil zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, je používání nepřipravených psů (jezevčíků, teriérů, slídičů, honičů) při nadháňkách na černou zvěř. S ní se dnes kvůli jejímu výskytu může pes setkat téměř kdykoliv a ve všech honitbách. Příprava psů dříve nebyla problémem: pes měl možnost výcviku ve cvičné obůrce na pečlivě vybraném divočákovi, který začátečníky „nezlikvidoval“, ale naučil je poznat, čeho se mohou dočkat v praxi. A vůdce, který vše sledoval, mohl odhadnout způsob práce svého psa stejně jako při kontaktním norování. Pro vůdce to byla cenná zkušenost, protože práce psa v terénu se většinou příliš neliší od práce při výcviku.
Vinou špatného zákona je příliš častým jevem „likvidace psů“ při kontaktu s liškami nebo divočáky. Troufám si říci, že každé plemeno loveckých psů, které přijde o práci, k níž bylo vyšlechtěno, je dříve či později odsouzeno k „zániku po pracovní stránce“. Podobný osud čeká i jezevčíky – norníky, zástupce IV. skupiny FCI. Tím, že jsme jim zákazem kontaktního norování vzali možnost odpovídající přípravy pro práci v přírodě, udělali jsme podstatný krok k jejich přeřazení mezi společenská plemena.
2. Do r. 2005 jsem byl v kynologické komisi Českomoravské myslivecké jednoty garantem tvorby nových ZŘ za jezevčíky a teriéry. Vycházel jsem z názoru, že ZŘ jsou dobré a potřebují jen drobně upravit. Vyslyšel jsem např. volání chovatelů teriérů po tom, aby známka z hlasitosti neměla vliv na umístění v ceně. Objevil se také odpor k použití barvářského řemenu při odložení s uvázáním; barvářský řemen se tenkrát „zrušil“. Tolik ohlédnutí do minulosti.
Nedávno jsem si koupil poslední vydání ZŘ a po jejich přečtení jsem nabyl přesvědčení, že to skutečně poslední vydání rozhodně nebude. Nabízí se otázka: kdo ZŘ měnil a upravoval a proč? Pro vůdce psů by měly být veškeré změny ve ZŘ logické. Jinak jim při výcviku pomůže spíše jejich rozum a zkušenosti, než „kostrbatá“ ustanovení ZŘ.
3. Jako chovatel a cvičitel jezevčíků nemohu hodnotit příčiny neúspěchu ohařů na vrcholných kynologických akcích, ale mohu odpovědět, jak bychom to řešili u jezevčíků. Přimlouval bych se za změnu nominačních kritérií pro vůdce a psy a zejména za kvalitní výběr rozhodčích, např. podle jejich hodnocení za minulá období kynologickými komisemi jednotlivých okresních mysliveckých spolků.
František Zahradníček, výcvikář Moravskoslezského klubu chovatelů anglických ohařů se sídlem v Brně
1. Mezi norníky patří teriéři a jezevčíci, což jsou v rodině milí a přítulní psi, ale při kontaktu s predátory bojovníci s přirozenou ostrostí a houževnatostí. Tyto jejich vlastnosti je třeba udržovat kvalitní přípravou, přičemž bezkontaktní norování se ukázalo jako naprosto nedostatečná příprava psa na styk s liškami či jezevci v přírodních podmínkách. Pes v umělé noře bez kontaktu brzy pochopí, že mu útok od protivníka nehrozí a často ztrácí o takový způsob práce zájem. Při norování v přírodní noře je v nevýhodě, protože neví, co na něj čeká. Liška nebo jezevec se navíc v přírodní noře pohybují s daleko větší jistotou a rychleji než pes. Pes se neumí bránit a nezná útočné a obrané chvaty obyvatelů nor. Zkušenosti může získat jen při cvičném kontaktním norování. Často dochází k těžkému poranění psa, který bývá navíc zrazen a později odmítá v přírodní noře pracovat. V horším případě dojde k „zazdění“ psa jezevcem, přičemž ne vždy se psa podaří zachránit.
Při cvičném kontaktním norování sice dochází ke chvatům mezi psem a liškou, ale díky zásahu zkušených normistrů většinou bez větších následků. Při norování v přírodní noře je na tom pes daleko hůř, musí si poradit sám. Chov a používání lišek ke cvičnému norování podléhají přísnému veterinárnímu dohledu a nemyslím si, že by při tom lišky trpěly stresem více než při norování v přírodě. Paradoxní je skutečnost, že v okolních státech, i ve státech EU, je kontaktní norování povoleno. Mnoho majitelů a cvičitelů norníků tam jezdí na nácviky a zkoušky i za cenu velkých finančních nákladů. Má význam zakazovat u nás kontaktní norování? Nikoli, podle mě jde o nesmyslné pojetí ochrany zvířat. Proto po svých zkušenostech z praxe říkám: kontaktní norování – ano.
2. Předchozí ZŘ obsahovaly mnoho nedostatků a jejich novelizace byla tedy nutná. Je však otázkou, zda nebyla příliš uspěchaná. Obecným předpokladem úspěšné novelizace předpisů a řádů je dobrá komunikace v daném oboru. Jen tehdy může dojít k odstranění nedostatků. Jsem přesvědčen o tom, že v případě novelizace ZŘ tato základní podmínka nebyla splněna. Sledoval jsem vývoj úprav od prvních kroků až po vydání ZŘ, a proto vím, že diskuse o nich nebyla odborné veřejnosti plně umožněna. Kynologická komise ČMMJ o širší diskusi neměla zřejmě ani zájem. Vyplývá to z reakcí mnohých OMS a jejich kynologických komisí. Měly být využity např. i připomínky jednotlivých klubů chovatelů loveckých psů. Některé změny nebyly předloženy k diskusi, a přesto na poslední chvíli došlo k jejich zařazení do tisku.
V březnovém čísle Světa myslivosti popisuje Karel Pfeifer některé nedostatky novely ZŘ. S jeho názory se plně ztotožňuji. Vadí mi např. zařazení „limitních disciplín“. ZŘ to rozhodně nezkvalitňuje, ale spíše posouvá někam na začátek lovecké kynologie. Co se týká rozhodčích, jsou nově sestavené ZŘ určeny především těm schopným a zkušeným, kteří mají vůli jim porozumět a používat je v praxi. Úroveň rozhodčích však není stejná a mám obavu, že složitost novelizovaných ZŘ bude mnohdy nad možnosti některých. Z tohoto pohledu by neměla kynologická komise ČMMJ zanedbat a podcenit osvětu rozhodčích.
ZŘ mají být výstižné, srozumitelné a hlavně jednoduché. To se o jejich poslední podobě říci nedá, čímž klesá jejich kvalita. Přes uvedené připomínky hodnotím celkovou změnu ZŘ kladně především proto, že vůbec nastala. Ideální stav to není a zřejmě nebude ani v budoucnu. I tak je třeba novelizované ZŘ podpořit. Na výsledky, které přinese praxe, musíme ještě počkat.
3. Příčiny neúspěchu ohařů bych rozdělil do čtyř kategorií.
- Rozdílné klimatické podmínky při absolvování VZ a memoriálů. Je rozdíl, jestli ohař pracuje v srpnu za teplot kolem 25–30 oC ve stínu, což je pro jeho organismus mimořádná zátěž, nebo za ideálních klimatických podmínek koncem září a začátkem října. Tehdy probíhá většina VZ. Proto navrhuji posunout termín konání MRK na konec září a MKP na první polovinu října, jak tomu bylo dříve.
- Věk předváděných psů a jejich „nervová soustava“. Vůdci předvádějí na memoriálech stále mladší ohaře, kteří jsou po absolvování soutěže často prodáni do zahraničí. Zájem o staršího psa je totiž nepatrný, o „starého“ téměř žádný. Mladým ohařům se podaří „nabodovat“ za příznivých podmínek na VZ. Oproti starším, zkušenějším ohařům s vyrovnanější povahou jsou však na memoriálech ve značné nevýhodě. Obzvláště když se přidruží nepříznivé klimatické a terénní podmínky a další vlivy. Starší ohař to „ustojí“ ve II. nebo III. ceně, mladý se většinou dopustí vylučující chyby.
- Komerce. Tento bod úzce souvisí s předešlým. Jak již bylo uvedeno, část mladých ohařů je připravována k maximálním výkonům za účelem výhodného prodeje.
- Lidský faktor. Zaměřím se na rozhodčí. Je pozoruhodné, co vše dokážou někteří z nich vymyslet, aby vůdce a psa co nejvíce potrápili ztížením plnění jednotlivých disciplín nad rámec ZŘ. Troufám si tvrdit, že na memoriálech se objevují rozhodčí, jimž chybí nejen potřebné zkušenosti, ale i znalosti, což se projevuje např. tím, že neumí včas a správně reagovat na situace „v terénu“. Přehled a zkušenost nemohou mít, pokud sami několik let ohaře nepředvádějí. Obávám se toho, že když se nezmění systém výběru rozhodčích nejen na tyto vrcholné akce, budou se „křivdy na ohařích“ dít nadále. Chci připomenout, že rozhodně neschvaluji již slovně prezentovanou „výhradní delegaci“ současných členů kynologické komise ČMMJ na tyto akce. Výkonů ohařů odpovídajících našim představám se dočkáme teprve poté, co dojde ke změně přístupu k ohařům a jejich vůdcům od těch, kteří je posuzují, a podaří se odstranit nedostatky ve ZŘ a v posuzování samém. Příčiny neúspěchu ohařů tvoří nejméně z poloviny lidé kolem nich. Mnohdy je na vině i závist a zášť. Bohužel. Přeji všem hodně trpělivosti při snaze změnit věci k lepšímu.