Příběhy loveckých obrazů – Aleša Vaic
Petr Šeplavý
Grafické listy od Aleši Vaice jsou nepostradatelnou součástí výzdoby mnoha hájoven a mysliveckých pokojů nejen v naší zemi, ale i v zahraničí. Také u nás doma, procházím-li chodbou a po schodišti, mne bedlivě sledují světla zajíců, tetřevů, psů, jelenů, srnců a další zvěře z portrétů od tohoto výborného grafika.
V ateliéru
Pražský ateliér Aleši Vaice v domu na rohu Lužické a Kladské ulice u parku nedaleko vinohradské vodárny jsem poprvé navštívil někdy v r. 1986. Tehdy jsme šli s Janem Limou, vedoucím propagace Českého mysliveckého svazu, vybrat grafické listy pro myslivecká vyznamenání. V podkroví prvorepublikového činžovního domu, v bytě „provoněném“ barvami a ředidly, jsme hned v chodbě za dveřmi narazili na mohutný tiskařský lis. Dodnes, vždy když si na něj vzpomenu, si kladu otázku, jak ho tam – do podkroví činžáku – dokázali nastěhovat. Tehdy – stejně jako kdykoli poté – nás přivítala Alešova milá žena Věra, která mu pomáhala s přípravou tisku, paspartováním a balením grafických listů. Pokud nebyl mistr u lisu, jistě seděl za masivním dřevěným stolem a podle předkresleného námětu, který si pomocí zrcadla přenesl na měděnou nebo hliníkovou desku, ryl ostrou ocelovou grafickou jehlou portréty zvěře nebo loveckých psů. Na stole zavoněla káva, Věrka ukazovala hotové grafiky a my jsme mohli vybírat z mnoha námětů. Aleša vše v tichosti a skromně pozoroval, jakoby se loučil s dětmi, které posílá na dlouhou cestu do světa. Přestože je tiskařina černé řemeslo, v ateliéru bylo všude čisto a uklizeno, vše bylo pečlivě srovnáno a zabaleno. Výběrem grafik však naše anabáze s jejich oficiálním získáním nekončila. Grafické listy jsme totiž mohli koupit pouze prostřednictvím oprávněné prodejny Dílo, která dohlížela nad tím, aby každé umělecké dílo mělo požadovanou výtvarnou a ideovou úroveň. Pro naši zakázku musel mít Aleša schválení výtvarné komise, která zpravidla nehodnotila, zda se autorovo dílo líbí a dobře prodává, ale dohlížela na to, aby jeden autor neprodával více než jiný, většinou bez ohledu na uměleckou úroveň. A samozřejmě protěžovala své kamarády. Naše další kroky tedy směřovaly do pasáže Platýz za panem Chobotem, který nám (myšleno myslivcům) byl nakloněn a vždy potřebné kulaté razítko udělil. Grafiky Aleši Vaice s přírodními motivy a myslivostí nevzbuzovaly naštěstí příliš často nepřejícné reakce.
Krátce ze života
Aleša Vaic se narodil 30. prosince 1920 v Praze v rodině grafika Josefa Vaice. V hlavním městě také navštěvoval víceleté gymnázium. Koncem r. 1936 přišel do ateliéru svého otce, kde se začal učit kresbě a grafice. Získání vysokoškolského vzdělání v oboru mu bohužel znemožnila druhá světová válka, kdy byly vysoké školy v ČSR zavřeny. Proto pokračoval ve vzdělávání samostudiem. Koncem r. 1945 se stal plně kvalifikovaným členem Syndikátu českých výtvarníků, což byl základní předpoklad k tomu, aby svá díla mohl prodávat a živit se jako grafik na volné noze.
Tvorba grafika Aleši Vaice
Od r. 1945 do poloviny 50. let se věnoval portrétům spisovatelů a vědců. Tvořil kresby, monotypy a pražské motivy. Kolem r. 1956 se soustředil na portréty hudebníků. Z významnějších prací lze jmenovat grafiky na téma Ludwig van Beethoven, Jean Sibelius, Gustav Mahler a Antonín Dvořák. V r. 1958 Alešu plně zaujal Fryderyk Chopin a jeho hudba. V následujících letech vytvořil na toto téma cyklus grafik. Věnoval se též zátiším, dřevořezbám a drobné grafice. V r. 1980 se zabýval divadelní tématikou z přelomu století. Vytvořil řadu portrétů významných českých herců, např. Jindřicha Mošny. V posledních letech tiskne barevné mezzotinty, kde hrají důležitou úlohu tvary a „vybroušená“ barevnost.
Kromě uvedených motivů je autorovým celoživotním námětem zvěř a myslivost. Grafiky vznikající kombinací technik suché jehly a rulety jsou zpracovány v duchu tradice starých evropských loveckých rytin. Autor věnoval mnoho úsilí studiu detailů živé i neživé přírody. Příroda jej přitahovala již od mládí. Možná proto, že jako obyvateli velkoměsta mu byla vzácnější. Se svým otcem postavil na Sázavě vilku, kam rodina jezdila odpočívat. Tam Aleša choval párek lišek, které mu sloužily jako model pro jeho grafické práce. Na Sázavě se též seznámil s panem Brožem, jehož jezevčíci se stali předlohou mnoha grafik.
K zájmu o mysliveckou tématiku jej přivedl před přibližně 50 lety pracovník střeleckého oddělení ČMS pan Vrba. Myslivec tělem i duší grafika navštěvoval a nosil mu různé srnčí parůžky i jelení parohy. Byl také jeho prvním kritikem a současně zákazníkem v oblasti myslivecké tvorby. Často ho brával s sebou na myslivecké akce, kde Aleša sbíral inspiraci. Grafik sám se však myslivcem nikdy nestal. Přírodní motivy čerpal v civilizací nedotčených částech Krkonošského národního parku. Do svého skicáře zaznamenal bezpočet rostlin, hub, větviček, pařezů a dalších přírodních útvarů. Znalost přírody a grafická zručnost ho přivedly k dokonalému ztvárnění přírodních námětů a právem mu patří přední místo mezi grafiky, kteří se věnují myslivosti.
Dílo Aleši Vaice těšilo a stále těší generace myslivců. Grafik je nositelem nejvyšších mysliveckých vyznamenání i kulturní ceny. Ke svým 85. narozeninám obdržel čestné uznání a medaili Ministerstva zemědělství ČR.
Samostatné výstavy: Praha 1960; Ostrov nad Ohří 1960; Liberec 1960; Praha 1961; Praha 1963; Švédsko –
Mölndal 1968.
Účast na výstavách a jiné veřejné práce: Praha 1959; Rakovník 1959; Mariánské Lázně 1960; Polsko – Duszniky 1961; Polsko – Varšava 1961; Polsko – Jelenia Gora 1961; Hradec u Opavy 1962; Praha 1962; Příbram 1976; Praha 1979; Praha 1980; 1982 – série grafických listů pro IV. sjezd Českého mysliveckého svazu; Praha 1983; 1983 – barevné grafiky pro ČMS; NDR – Berlín 1984 – myslivecká výstava v Českém kulturním středisku; 1985 – Celostátní myslivecká výstava s mezinárodní účastí, Brno; NSR – Norimberk 1986 – mezinárodní myslivecká výstava; 1987 – série grafických listů pro V. sjezd ČMS; Praha 1988; Praha 1989; Slovensko – Nitra 1990 mezinárodní myslivecká výstava; USA – Los Angeles 1990; Praha 1992; Prostějov 1992; Praha 1993; Praha 1993; Křivoklát 1997 – výstava Myslivost v honitbách Křivoklátska.
Zemřel Jaroslav Béza
V minulém čísle se čtenáři Světa myslivosti v seriálu „Příběhy loveckých obrazů“ seznámili s výtvarníkem a grafikem Jaroslavem Bézou. Jaroslav Béza si článek přečetl v nemocnici, kam se dostal po úrazu. Reportáž jej potěšila a i při našem posledním setkání věřil, že se jeho stav zlepší. V pátek 7. března t. r. však jeho veliké a přející srdce dotlouklo. V září bychom společně oslavili jeho 90. narozeniny.
V Jaroslavu Bézovi odešel člověk, který v průběhu celého života rozdával optimismus, energii a víru v dobro. Poslední ranou jeho osudu bylo úmrtí milované ženy Slávinky v minulém roce. Jaroslav Béza neměl vlastní rodinu, a i když ho navštěvovali přátelé, kteří mu pomáhali, zůstal sám. Tak dlouho všem rozdával svým uměním radost, až se jeho energie vyčerpala a on odešel z tohoto světa opuštěn na nemocničním lůžku. Celý život obětoval umění a propagaci myslivosti. Svým dílem se zařadil po bok osobností, jako byli prof. Julius Komárek, prof. Antonín Dyk nebo Stanislav Lolek a Jiří Židlický. Věřím, že myslivci na něj nezapomenou. Přinejmenším upřímnou vzpomínku a poděkování mu dlužíme všichni.
Poslední rozloučení s Jaroslavem Bézou se konalo 17. března v kostele v Mukařově.
Petr Šeplavý
Grafické listy od Aleši Vaice jsou nepostradatelnou součástí výzdoby mnoha hájoven a mysliveckých pokojů nejen v naší zemi, ale i v zahraničí. Také u nás doma, procházím-li chodbou a po schodišti, mne bedlivě sledují světla zajíců, tetřevů, psů, jelenů, srnců a další zvěře z portrétů od tohoto výborného grafika.
V ateliéru
Pražský ateliér Aleši Vaice v domu na rohu Lužické a Kladské ulice u parku nedaleko vinohradské vodárny jsem poprvé navštívil někdy v r. 1986. Tehdy jsme šli s Janem Limou, vedoucím propagace Českého mysliveckého svazu, vybrat grafické listy pro myslivecká vyznamenání. V podkroví prvorepublikového činžovního domu, v bytě „provoněném“ barvami a ředidly, jsme hned v chodbě za dveřmi narazili na mohutný tiskařský lis. Dodnes, vždy když si na něj vzpomenu, si kladu otázku, jak ho tam – do podkroví činžáku – dokázali nastěhovat. Tehdy – stejně jako kdykoli poté – nás přivítala Alešova milá žena Věra, která mu pomáhala s přípravou tisku, paspartováním a balením grafických listů. Pokud nebyl mistr u lisu, jistě seděl za masivním dřevěným stolem a podle předkresleného námětu, který si pomocí zrcadla přenesl na měděnou nebo hliníkovou desku, ryl ostrou ocelovou grafickou jehlou portréty zvěře nebo loveckých psů. Na stole zavoněla káva, Věrka ukazovala hotové grafiky a my jsme mohli vybírat z mnoha námětů. Aleša vše v tichosti a skromně pozoroval, jakoby se loučil s dětmi, které posílá na dlouhou cestu do světa. Přestože je tiskařina černé řemeslo, v ateliéru bylo všude čisto a uklizeno, vše bylo pečlivě srovnáno a zabaleno. Výběrem grafik však naše anabáze s jejich oficiálním získáním nekončila. Grafické listy jsme totiž mohli koupit pouze prostřednictvím oprávněné prodejny Dílo, která dohlížela nad tím, aby každé umělecké dílo mělo požadovanou výtvarnou a ideovou úroveň. Pro naši zakázku musel mít Aleša schválení výtvarné komise, která zpravidla nehodnotila, zda se autorovo dílo líbí a dobře prodává, ale dohlížela na to, aby jeden autor neprodával více než jiný, většinou bez ohledu na uměleckou úroveň. A samozřejmě protěžovala své kamarády. Naše další kroky tedy směřovaly do pasáže Platýz za panem Chobotem, který nám (myšleno myslivcům) byl nakloněn a vždy potřebné kulaté razítko udělil. Grafiky Aleši Vaice s přírodními motivy a myslivostí nevzbuzovaly naštěstí příliš často nepřejícné reakce.
Krátce ze života
Aleša Vaic se narodil 30. prosince 1920 v Praze v rodině grafika Josefa Vaice. V hlavním městě také navštěvoval víceleté gymnázium. Koncem r. 1936 přišel do ateliéru svého otce, kde se začal učit kresbě a grafice. Získání vysokoškolského vzdělání v oboru mu bohužel znemožnila druhá světová válka, kdy byly vysoké školy v ČSR zavřeny. Proto pokračoval ve vzdělávání samostudiem. Koncem r. 1945 se stal plně kvalifikovaným členem Syndikátu českých výtvarníků, což byl základní předpoklad k tomu, aby svá díla mohl prodávat a živit se jako grafik na volné noze.
Tvorba grafika Aleši Vaice
Od r. 1945 do poloviny 50. let se věnoval portrétům spisovatelů a vědců. Tvořil kresby, monotypy a pražské motivy. Kolem r. 1956 se soustředil na portréty hudebníků. Z významnějších prací lze jmenovat grafiky na téma Ludwig van Beethoven, Jean Sibelius, Gustav Mahler a Antonín Dvořák. V r. 1958 Alešu plně zaujal Fryderyk Chopin a jeho hudba. V následujících letech vytvořil na toto téma cyklus grafik. Věnoval se též zátiším, dřevořezbám a drobné grafice. V r. 1980 se zabýval divadelní tématikou z přelomu století. Vytvořil řadu portrétů významných českých herců, např. Jindřicha Mošny. V posledních letech tiskne barevné mezzotinty, kde hrají důležitou úlohu tvary a „vybroušená“ barevnost.
Kromě uvedených motivů je autorovým celoživotním námětem zvěř a myslivost. Grafiky vznikající kombinací technik suché jehly a rulety jsou zpracovány v duchu tradice starých evropských loveckých rytin. Autor věnoval mnoho úsilí studiu detailů živé i neživé přírody. Příroda jej přitahovala již od mládí. Možná proto, že jako obyvateli velkoměsta mu byla vzácnější. Se svým otcem postavil na Sázavě vilku, kam rodina jezdila odpočívat. Tam Aleša choval párek lišek, které mu sloužily jako model pro jeho grafické práce. Na Sázavě se též seznámil s panem Brožem, jehož jezevčíci se stali předlohou mnoha grafik.
K zájmu o mysliveckou tématiku jej přivedl před přibližně 50 lety pracovník střeleckého oddělení ČMS pan Vrba. Myslivec tělem i duší grafika navštěvoval a nosil mu různé srnčí parůžky i jelení parohy. Byl také jeho prvním kritikem a současně zákazníkem v oblasti myslivecké tvorby. Často ho brával s sebou na myslivecké akce, kde Aleša sbíral inspiraci. Grafik sám se však myslivcem nikdy nestal. Přírodní motivy čerpal v civilizací nedotčených částech Krkonošského národního parku. Do svého skicáře zaznamenal bezpočet rostlin, hub, větviček, pařezů a dalších přírodních útvarů. Znalost přírody a grafická zručnost ho přivedly k dokonalému ztvárnění přírodních námětů a právem mu patří přední místo mezi grafiky, kteří se věnují myslivosti.
Dílo Aleši Vaice těšilo a stále těší generace myslivců. Grafik je nositelem nejvyšších mysliveckých vyznamenání i kulturní ceny. Ke svým 85. narozeninám obdržel čestné uznání a medaili Ministerstva zemědělství ČR.
Samostatné výstavy: Praha 1960; Ostrov nad Ohří 1960; Liberec 1960; Praha 1961; Praha 1963; Švédsko –
Mölndal 1968.
Účast na výstavách a jiné veřejné práce: Praha 1959; Rakovník 1959; Mariánské Lázně 1960; Polsko – Duszniky 1961; Polsko – Varšava 1961; Polsko – Jelenia Gora 1961; Hradec u Opavy 1962; Praha 1962; Příbram 1976; Praha 1979; Praha 1980; 1982 – série grafických listů pro IV. sjezd Českého mysliveckého svazu; Praha 1983; 1983 – barevné grafiky pro ČMS; NDR – Berlín 1984 – myslivecká výstava v Českém kulturním středisku; 1985 – Celostátní myslivecká výstava s mezinárodní účastí, Brno; NSR – Norimberk 1986 – mezinárodní myslivecká výstava; 1987 – série grafických listů pro V. sjezd ČMS; Praha 1988; Praha 1989; Slovensko – Nitra 1990 mezinárodní myslivecká výstava; USA – Los Angeles 1990; Praha 1992; Prostějov 1992; Praha 1993; Praha 1993; Křivoklát 1997 – výstava Myslivost v honitbách Křivoklátska.
Zemřel Jaroslav Béza
V minulém čísle se čtenáři Světa myslivosti v seriálu „Příběhy loveckých obrazů“ seznámili s výtvarníkem a grafikem Jaroslavem Bézou. Jaroslav Béza si článek přečetl v nemocnici, kam se dostal po úrazu. Reportáž jej potěšila a i při našem posledním setkání věřil, že se jeho stav zlepší. V pátek 7. března t. r. však jeho veliké a přející srdce dotlouklo. V září bychom společně oslavili jeho 90. narozeniny.
V Jaroslavu Bézovi odešel člověk, který v průběhu celého života rozdával optimismus, energii a víru v dobro. Poslední ranou jeho osudu bylo úmrtí milované ženy Slávinky v minulém roce. Jaroslav Béza neměl vlastní rodinu, a i když ho navštěvovali přátelé, kteří mu pomáhali, zůstal sám. Tak dlouho všem rozdával svým uměním radost, až se jeho energie vyčerpala a on odešel z tohoto světa opuštěn na nemocničním lůžku. Celý život obětoval umění a propagaci myslivosti. Svým dílem se zařadil po bok osobností, jako byli prof. Julius Komárek, prof. Antonín Dyk nebo Stanislav Lolek a Jiří Židlický. Věřím, že myslivci na něj nezapomenou. Přinejmenším upřímnou vzpomínku a poděkování mu dlužíme všichni.
Poslední rozloučení s Jaroslavem Bézou se konalo 17. března v kostele v Mukařově.
Petr Šeplavý