Šakal obecný v České republice
Doc. RNDr. Petr Koubek, CSc., ing. Luboš Novotný, doc. ing. Jaroslav Červený, CSc.
Nálezem uhynulého samce šakala obecného (Canis aureus) v blízkosti obce Podolí (okr. Uherské Hradiště) byl potvrzen výskyt tohoto druhu psovité šelmy také na území ČR. Naše fauna je tím obohacena o nový druh savce.
Těžištěm výskytu šakala obecného je Indický poloostrov s přiléhajícími státy. Africko-asijský areál rozšíření této šelmy zasahuje v Evropě na Balkán, jižní hranice výskytu prochází Tureckem na sever Afriky. Z historických pramenů víme, že ještě na začátku 20. století se šakal vyskytoval v podunajské nížině až po Neziderské jezero (území Rakouska a Maďarska). V té době byla vedena vážná diskuse o tom, zda nejde o malý poddruh vlka, který byl dokonce vědecky popsán jako (Canis lupus minor).
Šakal se vyskytuje především v nížinách, kde vyhledává otevřenou krajinu stepního charakteru. Přednost dává biotopům v okolí řek, břehům jezer, mokřinám, ale osídluje také okraje pouští. Podmínkou výskytu jsou husté keřovité porosty s možnostmi krytu.
POPIS A BIOLOGIE ŠAKALA OBECNÉHO
Šakal má tělo dlouhé až 80 cm, výšku v kohoutku 45–50 cm a ocas v délce maximálně 30 cm. Základní zbarvení je zlatožluté, na hřbetě přechází v tmavý pruh, hlava a krk mohou být rezavě červené a hrdlo s břichem až bílé. Dospělý jedinec má hmotnost 10–15 kg. V porovnání s liškou se šakal jeví jako kratší, na vyšších bězích a s krátkým ocasem (obr. 1). Popsané znaky by měly stačit k rozlišení lišky a šakala v přírodě i průměrně zkušenému pozorovateli. Spolehlivé rozlišovací znaky najdeme na lebce dospělých jedinců (obr. 2). Na rozdíl od liščí lebky je lebka šakala masivnější a širší s kratší nosní částí. Zadní okraj nadočnicových výběžků (processus postorbitalis) tvoří u lišky pravý úhel s podélnou osou lebky, zatímco u šakala (ale také u psa a vlka) směřují nadočnicové výběžky šikmo dopředu. Meziočnicové (interorbitální) zúžení lebky u šakala je mnohem výraznější než u lišky. Porovnáním chrupu dospělých jedinců lišky a šakala zjistíme, že šakal má mohutnější zuby. Špičáky má sice kratší, ale na bázi širší než liška (více než 8 mm). Rozdílná je také dolní čelist obou druhů. Nejspodnější zadní výběžek čelisti – úhlový výběžek (processus angularis), je u šakala mohutnější, vyšší a sahá nejméně po konec horního výběžku – kloubního výběžku (processus articularis), nebo ho dokonce přesahuje (obr. 3). U lišky je tomu naopak.
Zaměnit lebku šakala s lebkou vlka není vzhledem k velikosti obou druhů možné, a to ani v případě, že bychom porovnávali lebku dospělého šakala a mladého vlka. Vždy budou patrné rozdíly ve velikosti lebky nebo stupně zkostnatění (osifikace) lebečních švů, popř. v přítomnosti mléčného chrupu.
Velmi snadná však může být záměna lebky šakala s lebkou psa, a to především díky významné velikostní a tvarové rozmanitosti psích lebek, především kříženců různých plemen. Psí lebka má na rozdíl od lebky šakala zpravidla výrazný přechod mezi částí nosní a mozkovou. Při pohledu z profilu je mozková část klenutá, na šakalí lebce je však klenutí minimální a liška má téměř rovnou linii nosní a mozkové části lebky. Spolehlivým znakem pro rozlišení šakalí a psí lebky je výrazný nepřerušovaný prstenec zuboviny na poslední stoličce, který je u psa vždy přerušovaný a méně výrazný než u šakala (obr. 4). Další rozdílné znaky můžeme hledat ve tvaru lebečních švů nebo tvaru hrotů nosních kostí. Naprosto jedinečným a pro určení šakala typickým znakem jsou srostlá bříška dvou prostředních prstů na předních bězích (obr. 5; na zadních není tento znak tak zřetelný), která jsou dobře patrná i ve stopách. Jiné psovité šelmy tento znak nemají.
Podobně jako liška je šakal všežravý (omnivorní). Srovnání potravy šakala a lišky žijících na stejném území ukázalo, že na rozdíl od lišky u šakala mírně převažuje živočišná potrava. U šakala byli v potravě zastoupeni drobní zemní savci (hraboši a myši) v 55 %, u lišky tvořila tato složka 35 %. Zbytky různých druhů zvěře (jelenovití, prase divoké, zajíc) představovaly v objemu potravy šakala 40 %, u lišky 45 %. Výraznější rozdíl byl zjištěn u ptáků, kdy u šakala tvoří tato skupina 2 % potravy, zatímco u lišky 13 %. Naopak velmi podobné je zastoupení rostlinné potravy – 1 % u šakala a 2 % u lišky. Na rozdíl od lišky nebyly v potravě šakala zjištěny zbytky domácích zvířat (u lišky 8 %).
Šakali jsou teritoriální, svá území si značkují jako psi rzí a trusem. Jsou monogamní. Samice jsou plné devět týdnů, poté v dubnu a květnu vrhají mláďata, o něž se starají oba rodiče. Šakali pohlavně dospívají v 11 měsících. V oblastech trvalého výskytu se v zimě mohou shlukovat do větších smeček, z nichž se v lednu oddělují jednotlivé páry.
ROZŠIŘOVÁNÍ AREÁLU VÝSKYTU
Šakal obecný patří k nemnoha evropským druhům savců, u nichž jsme v posledních desetiletích zaznamenali významnou pozitivní změnu ve velikosti areálu rozšíření. Jedním z hlavních důvodů jeho šíření do střední Evropy je růst početnosti ve státech Balkánského poloostrova. Tomu však předcházel dramatický pokles početnosti způsobený velmi intenzivním lovem. Ještě na konci první poloviny minulého století se jen v Bulharsku ročně ulovilo více než 5000 šakalů. Téměř identické roční úlovky byly také v Rumunsku, bývalé Jugoslávii a Řecku. V některých státech zvyšovalo atraktivitu lovu vyplácení zástřelného. Je pochopitelné, že nepříznivý vývoj populační dynamiky šakala, pokles jeho početnosti a vymizení z rozsáhlých, dříve obývaných území, bylo důvodem k zahájení kroků vedoucích k jeho ochraně. Důsledné dodržování ochranářských opatření (úplný zákaz lovu, omezení doby lovu atd.) umožnilo vytvořit podmínky pro návrat druhu nejen do původních oblastí, kde se dříve vyskytoval, ale také jeho rozšíření mimo původní areál výskytu. Stoupající početnost a nárůst škod působených na hospodářských zvířatech a zvěři si dokonce v některých státech vynutil i regulaci šakala.
V současné době žije na Balkánském poloostrově minimálně 11 500 šakalů (Bulharsko 10 000, Řecko 1000, Rumunsko 200; informace ze států bývalé Jugoslávie chybí) a v Maďarsku je jejich počet odhadován na 1000 jedinců.
První zmínky o šíření tohoto druhu mimo oblasti trvalého výskytu máme z r. 1984, kdy byl uloven šakal v Itálii. V r. 1985 byl šakal uloven ve Slovinsku, v r. 1987 v Rakousku, ze Slovenska pochází první zpráva o jeho úlovku z r. 1989 (ze Slovenska jsou známy čtyři zástřely a desítka pozorování) a z Německa v r. 1998. Kromě zástřelů a nálezů uhynulých jedinců existuje řada pozorování, z nichž dvě jsou i z území ČR. První neověřené pozorování dvou šakalů pochází z r. 1998 z okolí Kropáčovy Vrutice (okr. Mladá Boleslav), další z r. 2007 z lokality Horní Ureš na hranici ČR s Rakouskem (okr. Český Krumlov). Nálezem samce šakala (11,5 kg) u Podolí (19. 3. 2006) byl konečně doložen výskyt tohoto druhu psovité šelmy také na území ČR. Co to pro nás znamená? Z pohledu odborného jde o zajímavou zoologickou informaci potvrzující expanzi šakala obecného na nová území a obohacení fauny ČR o nový druh savce. Z pohledu mysliveckého musíme mít na zřeteli, že tento druh savce sice není uveden v žádném seznamu chráněných druhů, ale ani v seznamu druhů vyjmenovaných v mysliveckých zákonech a vyhláškách.
ŠAKAL V NAŠICH HONITBÁCH?
Na místě je otázka, co bude dál? Máme očekávat další invazi? Jak početnou? Jaká opatření je třeba připravit? Myslíme si, že na všechny podobné otázky lze poměrně snadno odpovědět jen s použitím znalostí o dosavadním průběhu šíření šakala obecného střední Evropou. Vše nasvědčuje tomu, že i v příštích desetiletích bude výskyt tohoto druhu v ČR sporadický. Jistou zárukou je, že od r. 1995 je šakal obecný lovnou zvěří v Maďarsku (roční úlovek se pohybuje kolem 100 ks) a loví se také v Bulharsku (přibližně 5000 ks), v Řecku a též v některých státech bývalé Jugoslávie. Dlouhodobě je početnost šakala udržována na úrovni, která odpovídá kapacitě prostředí, a to téměř vylučuje jakoukoliv masivnější migraci.
Pokud by přece jen došlo k tomu, že by se šakal obecný měl stát trvalým obyvatelem našich honiteb, musíme počítat s tím, že může významně zasáhnout do populací drobné i spárkaté zvěře. Je také velmi úspěšným konkurentem lišky z hlediska potravy a prostředí a spolu s ní i významným rezervoárem vztekliny a trichinelózy. V tomto ohledu je na místě jednoznačně definovat, zda je šíření šakala obecného na území ČR žádoucí, nebo jestli bude nutné jeho šíření přiměřeně omezovat podobně, jako je tomu v Maďarsku. Odpověď na tuto otázku najdeme, budeme-li sledovat vývoj početnosti šakala v Maďarsku a na Slovensku, odkud především bychom mohli očekávat případné migranty.
Současné poznatky o výskytu šakala obecného v ČR jsou, jak jste si určitě po přečtení článku uvědomili, minimální. Kdo jiný než myslivec, trávící mnoho času pozorováním a lovem, by mohl tyto nedostatečné znalosti doplnit. Stačí bedlivě posuzovat liščí lebky předložené na chovatelské přehlídky, svěřit se s neobvyklým pozorováním a také nezatajovat podezřele vypadající ulovené lišky. Za jakoukoliv informaci týkající se výskytu šakala obecného v ČR budeme vděčni. Stačí zaslat zprávu na: Ústav biologie obratlovců, v. v. i., AV ČR, Květná 8, 603 65 Brno.
Nálezem uhynulého samce šakala obecného (Canis aureus) v blízkosti obce Podolí (okr. Uherské Hradiště) byl potvrzen výskyt tohoto druhu psovité šelmy také na území ČR. Naše fauna je tím obohacena o nový druh savce.
Těžištěm výskytu šakala obecného je Indický poloostrov s přiléhajícími státy. Africko-asijský areál rozšíření této šelmy zasahuje v Evropě na Balkán, jižní hranice výskytu prochází Tureckem na sever Afriky. Z historických pramenů víme, že ještě na začátku 20. století se šakal vyskytoval v podunajské nížině až po Neziderské jezero (území Rakouska a Maďarska). V té době byla vedena vážná diskuse o tom, zda nejde o malý poddruh vlka, který byl dokonce vědecky popsán jako (Canis lupus minor).
Šakal se vyskytuje především v nížinách, kde vyhledává otevřenou krajinu stepního charakteru. Přednost dává biotopům v okolí řek, břehům jezer, mokřinám, ale osídluje také okraje pouští. Podmínkou výskytu jsou husté keřovité porosty s možnostmi krytu.
POPIS A BIOLOGIE ŠAKALA OBECNÉHO
Šakal má tělo dlouhé až 80 cm, výšku v kohoutku 45–50 cm a ocas v délce maximálně 30 cm. Základní zbarvení je zlatožluté, na hřbetě přechází v tmavý pruh, hlava a krk mohou být rezavě červené a hrdlo s břichem až bílé. Dospělý jedinec má hmotnost 10–15 kg. V porovnání s liškou se šakal jeví jako kratší, na vyšších bězích a s krátkým ocasem (obr. 1). Popsané znaky by měly stačit k rozlišení lišky a šakala v přírodě i průměrně zkušenému pozorovateli. Spolehlivé rozlišovací znaky najdeme na lebce dospělých jedinců (obr. 2). Na rozdíl od liščí lebky je lebka šakala masivnější a širší s kratší nosní částí. Zadní okraj nadočnicových výběžků (processus postorbitalis) tvoří u lišky pravý úhel s podélnou osou lebky, zatímco u šakala (ale také u psa a vlka) směřují nadočnicové výběžky šikmo dopředu. Meziočnicové (interorbitální) zúžení lebky u šakala je mnohem výraznější než u lišky. Porovnáním chrupu dospělých jedinců lišky a šakala zjistíme, že šakal má mohutnější zuby. Špičáky má sice kratší, ale na bázi širší než liška (více než 8 mm). Rozdílná je také dolní čelist obou druhů. Nejspodnější zadní výběžek čelisti – úhlový výběžek (processus angularis), je u šakala mohutnější, vyšší a sahá nejméně po konec horního výběžku – kloubního výběžku (processus articularis), nebo ho dokonce přesahuje (obr. 3). U lišky je tomu naopak.
Zaměnit lebku šakala s lebkou vlka není vzhledem k velikosti obou druhů možné, a to ani v případě, že bychom porovnávali lebku dospělého šakala a mladého vlka. Vždy budou patrné rozdíly ve velikosti lebky nebo stupně zkostnatění (osifikace) lebečních švů, popř. v přítomnosti mléčného chrupu.
Velmi snadná však může být záměna lebky šakala s lebkou psa, a to především díky významné velikostní a tvarové rozmanitosti psích lebek, především kříženců různých plemen. Psí lebka má na rozdíl od lebky šakala zpravidla výrazný přechod mezi částí nosní a mozkovou. Při pohledu z profilu je mozková část klenutá, na šakalí lebce je však klenutí minimální a liška má téměř rovnou linii nosní a mozkové části lebky. Spolehlivým znakem pro rozlišení šakalí a psí lebky je výrazný nepřerušovaný prstenec zuboviny na poslední stoličce, který je u psa vždy přerušovaný a méně výrazný než u šakala (obr. 4). Další rozdílné znaky můžeme hledat ve tvaru lebečních švů nebo tvaru hrotů nosních kostí. Naprosto jedinečným a pro určení šakala typickým znakem jsou srostlá bříška dvou prostředních prstů na předních bězích (obr. 5; na zadních není tento znak tak zřetelný), která jsou dobře patrná i ve stopách. Jiné psovité šelmy tento znak nemají.
Podobně jako liška je šakal všežravý (omnivorní). Srovnání potravy šakala a lišky žijících na stejném území ukázalo, že na rozdíl od lišky u šakala mírně převažuje živočišná potrava. U šakala byli v potravě zastoupeni drobní zemní savci (hraboši a myši) v 55 %, u lišky tvořila tato složka 35 %. Zbytky různých druhů zvěře (jelenovití, prase divoké, zajíc) představovaly v objemu potravy šakala 40 %, u lišky 45 %. Výraznější rozdíl byl zjištěn u ptáků, kdy u šakala tvoří tato skupina 2 % potravy, zatímco u lišky 13 %. Naopak velmi podobné je zastoupení rostlinné potravy – 1 % u šakala a 2 % u lišky. Na rozdíl od lišky nebyly v potravě šakala zjištěny zbytky domácích zvířat (u lišky 8 %).
Šakali jsou teritoriální, svá území si značkují jako psi rzí a trusem. Jsou monogamní. Samice jsou plné devět týdnů, poté v dubnu a květnu vrhají mláďata, o něž se starají oba rodiče. Šakali pohlavně dospívají v 11 měsících. V oblastech trvalého výskytu se v zimě mohou shlukovat do větších smeček, z nichž se v lednu oddělují jednotlivé páry.
ROZŠIŘOVÁNÍ AREÁLU VÝSKYTU
Šakal obecný patří k nemnoha evropským druhům savců, u nichž jsme v posledních desetiletích zaznamenali významnou pozitivní změnu ve velikosti areálu rozšíření. Jedním z hlavních důvodů jeho šíření do střední Evropy je růst početnosti ve státech Balkánského poloostrova. Tomu však předcházel dramatický pokles početnosti způsobený velmi intenzivním lovem. Ještě na konci první poloviny minulého století se jen v Bulharsku ročně ulovilo více než 5000 šakalů. Téměř identické roční úlovky byly také v Rumunsku, bývalé Jugoslávii a Řecku. V některých státech zvyšovalo atraktivitu lovu vyplácení zástřelného. Je pochopitelné, že nepříznivý vývoj populační dynamiky šakala, pokles jeho početnosti a vymizení z rozsáhlých, dříve obývaných území, bylo důvodem k zahájení kroků vedoucích k jeho ochraně. Důsledné dodržování ochranářských opatření (úplný zákaz lovu, omezení doby lovu atd.) umožnilo vytvořit podmínky pro návrat druhu nejen do původních oblastí, kde se dříve vyskytoval, ale také jeho rozšíření mimo původní areál výskytu. Stoupající početnost a nárůst škod působených na hospodářských zvířatech a zvěři si dokonce v některých státech vynutil i regulaci šakala.
V současné době žije na Balkánském poloostrově minimálně 11 500 šakalů (Bulharsko 10 000, Řecko 1000, Rumunsko 200; informace ze států bývalé Jugoslávie chybí) a v Maďarsku je jejich počet odhadován na 1000 jedinců.
První zmínky o šíření tohoto druhu mimo oblasti trvalého výskytu máme z r. 1984, kdy byl uloven šakal v Itálii. V r. 1985 byl šakal uloven ve Slovinsku, v r. 1987 v Rakousku, ze Slovenska pochází první zpráva o jeho úlovku z r. 1989 (ze Slovenska jsou známy čtyři zástřely a desítka pozorování) a z Německa v r. 1998. Kromě zástřelů a nálezů uhynulých jedinců existuje řada pozorování, z nichž dvě jsou i z území ČR. První neověřené pozorování dvou šakalů pochází z r. 1998 z okolí Kropáčovy Vrutice (okr. Mladá Boleslav), další z r. 2007 z lokality Horní Ureš na hranici ČR s Rakouskem (okr. Český Krumlov). Nálezem samce šakala (11,5 kg) u Podolí (19. 3. 2006) byl konečně doložen výskyt tohoto druhu psovité šelmy také na území ČR. Co to pro nás znamená? Z pohledu odborného jde o zajímavou zoologickou informaci potvrzující expanzi šakala obecného na nová území a obohacení fauny ČR o nový druh savce. Z pohledu mysliveckého musíme mít na zřeteli, že tento druh savce sice není uveden v žádném seznamu chráněných druhů, ale ani v seznamu druhů vyjmenovaných v mysliveckých zákonech a vyhláškách.
ŠAKAL V NAŠICH HONITBÁCH?
Na místě je otázka, co bude dál? Máme očekávat další invazi? Jak početnou? Jaká opatření je třeba připravit? Myslíme si, že na všechny podobné otázky lze poměrně snadno odpovědět jen s použitím znalostí o dosavadním průběhu šíření šakala obecného střední Evropou. Vše nasvědčuje tomu, že i v příštích desetiletích bude výskyt tohoto druhu v ČR sporadický. Jistou zárukou je, že od r. 1995 je šakal obecný lovnou zvěří v Maďarsku (roční úlovek se pohybuje kolem 100 ks) a loví se také v Bulharsku (přibližně 5000 ks), v Řecku a též v některých státech bývalé Jugoslávie. Dlouhodobě je početnost šakala udržována na úrovni, která odpovídá kapacitě prostředí, a to téměř vylučuje jakoukoliv masivnější migraci.
Pokud by přece jen došlo k tomu, že by se šakal obecný měl stát trvalým obyvatelem našich honiteb, musíme počítat s tím, že může významně zasáhnout do populací drobné i spárkaté zvěře. Je také velmi úspěšným konkurentem lišky z hlediska potravy a prostředí a spolu s ní i významným rezervoárem vztekliny a trichinelózy. V tomto ohledu je na místě jednoznačně definovat, zda je šíření šakala obecného na území ČR žádoucí, nebo jestli bude nutné jeho šíření přiměřeně omezovat podobně, jako je tomu v Maďarsku. Odpověď na tuto otázku najdeme, budeme-li sledovat vývoj početnosti šakala v Maďarsku a na Slovensku, odkud především bychom mohli očekávat případné migranty.
Současné poznatky o výskytu šakala obecného v ČR jsou, jak jste si určitě po přečtení článku uvědomili, minimální. Kdo jiný než myslivec, trávící mnoho času pozorováním a lovem, by mohl tyto nedostatečné znalosti doplnit. Stačí bedlivě posuzovat liščí lebky předložené na chovatelské přehlídky, svěřit se s neobvyklým pozorováním a také nezatajovat podezřele vypadající ulovené lišky. Za jakoukoliv informaci týkající se výskytu šakala obecného v ČR budeme vděčni. Stačí zaslat zprávu na: Ústav biologie obratlovců, v. v. i., AV ČR, Květná 8, 603 65 Brno.