Chřadnutí jelenovitých nebylo v ČR prokázáno
Prof. RNDr. J. Lamka, CSc., a MVDr. P. Barták, Ph.D.
Čeští chovatelé jelenovitých byli v průběhu r. 2007 vyzváni Státní veterinární správou ČR (SVS) ke spolupráci při sledování nákazy, která v evropských podmínkách nebyla doposud prokázána, ale ani systematičtěji vyšetřována. Touto nákazou je tzv. chronické chřadnutí jelenovitých (CWD). Z výsledků sledování vyplývá, že naší republice se tato choroba dosud vyhýbá.
CO JE CWD?
Chronické chřadnutí jelenovitých (Chronic Wasting Disease – CWD) je infekční onemocnění pocházející ze Severní Ameriky (bylo prokázáno ve více než 12 státech USA a Kanady), nálezy z jiných kontinentů souvisejí s exporty nakažených zvířat z místa jejich původu. V Americe nákaza postihuje jelenovité tamních běžných rodů (jelen, jelenec, los) chovaných ve volnosti i na farmách. Příčinou onemocnění jsou priony, způsobující u dalších druhů zvířat obdobné choroby („nemoc šílených krav“ – BSE u skotu, klusavku ovcí, encefalopatii norků, koček a exotických přežvýkavců). Choroby jsou díky shodné příčině i podobnému postižení zvířat souhrnně označovány jako transmisivní spongiformní encefalopatie (TSE). Spongiformní jsou nazývány proto, že změny centrálního nervového systému připomínají pod mikroskopem houbovitou strukturu.
Existuje důvodné podezření, že „nemoc šílených krav“ je odpovědná za onemocnění člověka, tzv. variantní Creutzfeldt-Jakobovu chorobu (vCJD), která byla prokázána u pacientů především ve Velké Británii, Francii, Irsku a Hong Kongu. Možnost infekce člověka jinými původci TSE (mimo BSE) nebyla prozatím doložena, je předmětem dalších šetření. Z historie je však známa choroba označovaná jako kuru, která byla popsána u domorodého obyvatelstva kmene Fore z Papui-Nové Guineje, jenž praktikoval rituální kanibalismus pojídáním mozku zemřelých rodinných příslušníků. Všechny prionové choroby jsou neléčitelné.
PROJEVY CWD U JELENOVITÝCH
Zjevnými příznaky onemocnění jsou postupná ztráta tělesné hmotnosti a projevy malátnosti, které postihují nakažené zvíře v průběhu několika týdnů až měsíců. Výsledkem je vychrtlost zvířete a posléze i jeho úhyn. Zvířata nosí skloněnou hlavu, mají strnulý pohled, malátnost může být střídána projevy normálního chování a čilosti. U losů je běžné silné slinění a skřípání zubů. Nervové projevy jako vzrušení a nervozita nejsou u jelenovitých běžné. Míra rozšíření nákazy v populacích citlivých druhů přežvýkavců (státy Colorado, Wyoming, Wisconsin) může dosáhnout až 2,5 %. Způsoby, jimiž je umožněno šíření prionů mezi volně žijícími zvířaty, nebyly doposud jednoznačně zdokumentovány. Vzhledem k vysoké promořenosti některých oblastí se však předpokládá, že k šíření nákazy dochází přímou cestou (slinami, trusem, močí). Nelze ale vyloučit i nepřímé šíření (z matky na plod). Priony se mohou kumulovat v půdě, kde přežívají i více než dva roky. Z některých experimentálních prací vyplývá, že k přenosu na další zvíře může dojít i při pastvě prostřednictvím kontaminované zeminy a bylin (ke kontaminaci došlo vlivem rozkladu dříve postiženého a uhynulého zvířete). Vzestup nákazy v chovech některých států Kanady si vyžádal radikální snižování stavů jelenovitých na postiženém území jako prevence dalšího šíření (více www.ekolist.cz, 5. 2. 2008).
ŠETŘENÍ CWD JELENOVITÝCH V PODMÍNKÁCH EVROPY
V r. 2004 vydal Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) doporučení týkající se CWD, na něž navazuje nařízení EU ze dne 19. 3. 2007. Toto nařízení specifikuje podmínky, za kterých má v jednotlivých státech EU proběhnout šetření na CWD u volně žijících jelenovitých i v jejich hospodářských chovech, jeho metodiku a rozsah.
Šetření v ČR se týká jelena lesního a jelence běloocasého. Naše republika měla povinně vyšetřit 598 vzorků získaných od volně žijících populací a 576 vzorků od hospodářsky chovaných jelenovitých (farmy, zájmové chovy). Biologický materiál (přesně určená část centrální nervové soustavy, tzv. obex – obr. 1) měl být přednostně získáván z uhynulých a postižených zvířat, klinicky nemocných, usmrcených či poraněných zvířat (např. sražených dopravními prostředky aj.). Sběru vzorků i laboratornímu vyhodnocení nálezů byl vyhrazen rok 2007.
JAK VYŠETŘENÍ CWD PROBĚHLO V ČR?
Sběr biologického materiálu organizovala SVS ČR, laboratorní vyšetření proběhla ve specializovaných laboratořích státních veterinárních ústavů (Jihlava, Praha, Olomouc). Souhrnné výsledky byly zpracovány v Národní referenční laboratoři Jihlava (MVDr. P. Barták, Ph.D., a kol.) a Informačním centru SVS ČR. Základní přehled o počtu vyšetřených vzorků a o nálezech je uveden v tab. 1 a 2. Podrobnější informace (počty vzorků z jednotlivých typů chovů – oborní, volné; původ vzorků podle krajů, stáří a pohlaví zvířat) nejsou k dispozici.
VÝSLEDKY ŠETŘENÍ A JEJICH ZHODNOCENÍ PRO ČR
Veškerá šetření uskutečněná v r. 2007 v ČR byla provedena pouze u jelena lesního. Ze směrného čísla vzorků volně žijící zvěře jich bylo vyšetřeno 91,6 %, ze směrného čísla pro hospodářské chovy bylo vyšetřeno 7,8 %. Žádný ze vzorků nebyl pozitivní na šetřenou nákazu.
Výsledky šetření CWD pro ČR splnily očekávané předpoklady. Odpovídají našim dosavadním zkušenostem a poznatkům, vyplývajícím z toho, že se tato nákaza na našem území – stejně jako ve většině států EU – neobjevila, resp. nebyla prokázána. Pro potvrzení celoevropských předpokladů však budou směrodatnější výsledky z ostatních států EU. K datu zpracovávání tohoto příspěvku sice nejsou k dispozici počty provedených vyšetření a jejich výsledky z jednotlivých států, ale odbornou veřejností zatím neproběhla zpráva o případném pozitivním nálezu. Za nedostatek šetření v ČR lze považovat nízký počet vyšetřených zvířat původem z hospodářských chovů s ohledem na importy jelenovitých do našich farem v posledních přibližně 15 letech (Skotsko, Rakousko, Německo). Jestli byla do těchto států dříve dovážena zvířata z oblastí s výskytem CWD, lze při reexportu již těžko zjistit. Živá zvířata není možné podrobit vyšetření na CWD, takže teoreticky nelze zavlečení nákazy do našich chovů zcela vyloučit. S ohledem na dosavadní znalosti o způsobech přenosu nákazy mezi zvířaty (s vyšší koncentrací zvířat stoupá riziko nákazy) však lze předpokládat, že ve farmových chovech by se onemocnění projevilo nejprve klinicky a neuniklo by pozornosti spíše než u volně žijící zvěře.
Čeští chovatelé jelenovitých byli v průběhu r. 2007 vyzváni Státní veterinární správou ČR (SVS) ke spolupráci při sledování nákazy, která v evropských podmínkách nebyla doposud prokázána, ale ani systematičtěji vyšetřována. Touto nákazou je tzv. chronické chřadnutí jelenovitých (CWD). Z výsledků sledování vyplývá, že naší republice se tato choroba dosud vyhýbá.
CO JE CWD?
Chronické chřadnutí jelenovitých (Chronic Wasting Disease – CWD) je infekční onemocnění pocházející ze Severní Ameriky (bylo prokázáno ve více než 12 státech USA a Kanady), nálezy z jiných kontinentů souvisejí s exporty nakažených zvířat z místa jejich původu. V Americe nákaza postihuje jelenovité tamních běžných rodů (jelen, jelenec, los) chovaných ve volnosti i na farmách. Příčinou onemocnění jsou priony, způsobující u dalších druhů zvířat obdobné choroby („nemoc šílených krav“ – BSE u skotu, klusavku ovcí, encefalopatii norků, koček a exotických přežvýkavců). Choroby jsou díky shodné příčině i podobnému postižení zvířat souhrnně označovány jako transmisivní spongiformní encefalopatie (TSE). Spongiformní jsou nazývány proto, že změny centrálního nervového systému připomínají pod mikroskopem houbovitou strukturu.
Existuje důvodné podezření, že „nemoc šílených krav“ je odpovědná za onemocnění člověka, tzv. variantní Creutzfeldt-Jakobovu chorobu (vCJD), která byla prokázána u pacientů především ve Velké Británii, Francii, Irsku a Hong Kongu. Možnost infekce člověka jinými původci TSE (mimo BSE) nebyla prozatím doložena, je předmětem dalších šetření. Z historie je však známa choroba označovaná jako kuru, která byla popsána u domorodého obyvatelstva kmene Fore z Papui-Nové Guineje, jenž praktikoval rituální kanibalismus pojídáním mozku zemřelých rodinných příslušníků. Všechny prionové choroby jsou neléčitelné.
PROJEVY CWD U JELENOVITÝCH
Zjevnými příznaky onemocnění jsou postupná ztráta tělesné hmotnosti a projevy malátnosti, které postihují nakažené zvíře v průběhu několika týdnů až měsíců. Výsledkem je vychrtlost zvířete a posléze i jeho úhyn. Zvířata nosí skloněnou hlavu, mají strnulý pohled, malátnost může být střídána projevy normálního chování a čilosti. U losů je běžné silné slinění a skřípání zubů. Nervové projevy jako vzrušení a nervozita nejsou u jelenovitých běžné. Míra rozšíření nákazy v populacích citlivých druhů přežvýkavců (státy Colorado, Wyoming, Wisconsin) může dosáhnout až 2,5 %. Způsoby, jimiž je umožněno šíření prionů mezi volně žijícími zvířaty, nebyly doposud jednoznačně zdokumentovány. Vzhledem k vysoké promořenosti některých oblastí se však předpokládá, že k šíření nákazy dochází přímou cestou (slinami, trusem, močí). Nelze ale vyloučit i nepřímé šíření (z matky na plod). Priony se mohou kumulovat v půdě, kde přežívají i více než dva roky. Z některých experimentálních prací vyplývá, že k přenosu na další zvíře může dojít i při pastvě prostřednictvím kontaminované zeminy a bylin (ke kontaminaci došlo vlivem rozkladu dříve postiženého a uhynulého zvířete). Vzestup nákazy v chovech některých států Kanady si vyžádal radikální snižování stavů jelenovitých na postiženém území jako prevence dalšího šíření (více www.ekolist.cz, 5. 2. 2008).
ŠETŘENÍ CWD JELENOVITÝCH V PODMÍNKÁCH EVROPY
V r. 2004 vydal Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) doporučení týkající se CWD, na něž navazuje nařízení EU ze dne 19. 3. 2007. Toto nařízení specifikuje podmínky, za kterých má v jednotlivých státech EU proběhnout šetření na CWD u volně žijících jelenovitých i v jejich hospodářských chovech, jeho metodiku a rozsah.
Šetření v ČR se týká jelena lesního a jelence běloocasého. Naše republika měla povinně vyšetřit 598 vzorků získaných od volně žijících populací a 576 vzorků od hospodářsky chovaných jelenovitých (farmy, zájmové chovy). Biologický materiál (přesně určená část centrální nervové soustavy, tzv. obex – obr. 1) měl být přednostně získáván z uhynulých a postižených zvířat, klinicky nemocných, usmrcených či poraněných zvířat (např. sražených dopravními prostředky aj.). Sběru vzorků i laboratornímu vyhodnocení nálezů byl vyhrazen rok 2007.
JAK VYŠETŘENÍ CWD PROBĚHLO V ČR?
Sběr biologického materiálu organizovala SVS ČR, laboratorní vyšetření proběhla ve specializovaných laboratořích státních veterinárních ústavů (Jihlava, Praha, Olomouc). Souhrnné výsledky byly zpracovány v Národní referenční laboratoři Jihlava (MVDr. P. Barták, Ph.D., a kol.) a Informačním centru SVS ČR. Základní přehled o počtu vyšetřených vzorků a o nálezech je uveden v tab. 1 a 2. Podrobnější informace (počty vzorků z jednotlivých typů chovů – oborní, volné; původ vzorků podle krajů, stáří a pohlaví zvířat) nejsou k dispozici.
VÝSLEDKY ŠETŘENÍ A JEJICH ZHODNOCENÍ PRO ČR
Veškerá šetření uskutečněná v r. 2007 v ČR byla provedena pouze u jelena lesního. Ze směrného čísla vzorků volně žijící zvěře jich bylo vyšetřeno 91,6 %, ze směrného čísla pro hospodářské chovy bylo vyšetřeno 7,8 %. Žádný ze vzorků nebyl pozitivní na šetřenou nákazu.
Výsledky šetření CWD pro ČR splnily očekávané předpoklady. Odpovídají našim dosavadním zkušenostem a poznatkům, vyplývajícím z toho, že se tato nákaza na našem území – stejně jako ve většině států EU – neobjevila, resp. nebyla prokázána. Pro potvrzení celoevropských předpokladů však budou směrodatnější výsledky z ostatních států EU. K datu zpracovávání tohoto příspěvku sice nejsou k dispozici počty provedených vyšetření a jejich výsledky z jednotlivých států, ale odbornou veřejností zatím neproběhla zpráva o případném pozitivním nálezu. Za nedostatek šetření v ČR lze považovat nízký počet vyšetřených zvířat původem z hospodářských chovů s ohledem na importy jelenovitých do našich farem v posledních přibližně 15 letech (Skotsko, Rakousko, Německo). Jestli byla do těchto států dříve dovážena zvířata z oblastí s výskytem CWD, lze při reexportu již těžko zjistit. Živá zvířata není možné podrobit vyšetření na CWD, takže teoreticky nelze zavlečení nákazy do našich chovů zcela vyloučit. S ohledem na dosavadní znalosti o způsobech přenosu nákazy mezi zvířaty (s vyšší koncentrací zvířat stoupá riziko nákazy) však lze předpokládat, že ve farmových chovech by se onemocnění projevilo nejprve klinicky a neuniklo by pozornosti spíše než u volně žijící zvěře.