Kontaktní výcvik loveckých psů – názory a postřehy z praxe
Lovecká kynologie nemá rozhodně na růžích ustláno. Důkazem je osud novely zákona na ochranu zvířat proti týrání, která by umožňovala k výcviku loveckých psů přímý kontakt se zvěří. Diskuse kolem ní rozproudila krev nejen myslivcům, ale hlavně odpůrcům návratu této důležité součásti praktické přípravy loveckých psů. Kvůli nepřehlasování prezidentova veta Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR přišli zkrátka zejména ti, kteří své psy používají k lovu lišek a černé zvěře. Rád bych svými názory a postřehy podpořil všechny, jimž není současný stav lhostejný. Věřím, že jich není málo.
NOVELA NEPROŠLA, KDO ZA TO MŮŽE?
Novela zákona č. 246/1992 Sb., obsahující mimo jiné návrh na výcvik loveckých psů v kontaktu se zvěří, byla 11. března t. r. zamítnuta. Zásluhu na tom má především Strana zelených v čele s poslancem Přemyslem Rabasem, Ústřední komise na ochranu zvířat, ale také orgány veterinární správy, čeští a moravští spisovatelé sdružení v Českém centru PEN klubu a mnoho dalších. Všichni tito „znalci“ přírody a myslivosti dokázali svým přístupem a zaujatostí strhnout veřejné mínění, které zpravidla nebývá myslivcům příliš nakloněno, na svoji stranu. Většina odpůrců kontaktního norování – zejména zástupci mladší generace, již vyrostli „v betonu“ velkoměst – toho o každodenním dění v přírodě ví pramálo. Cesta k formování jejich názoru na diskutovanou problematiku je různá. Často jsou odkázáni na rady druhých a jsou také pod velkým mediálním tlakem. Projev poslance Rabase při projednávání předmětné novely v Poslanecké sněmovně dne 5. února t. r. je toho velmi dobrým příkladem. Přiznám se, že po jeho přečtení na internetu jsem si řekl, že něco tak hloupého jsem již dlouho nečetl. Ať si každý vytvoří sám názor na to, na jaké úrovni jsou diskutovány odborné věci v řadách našich zákonodárců. Určitě jsou mezi nimi také lidé rozumní, uvážliví a znalí problematiky. Jejich hlasy, jak vidno, však nestačí.
Z projevů některých nejradikálnějších ochranářů mám dojem, že by nejraději zakázali nejen lov, ale myslivost vůbec. Jejich pojetí ochrany zvířat je třeba co nejdůrazněji odmítnout. S napětím očekávám, kdy budou cílem ochranářských aktivit sokolníci nebo rybáři. Druzí jmenovaní sice neštvou zvíře proti zvířeti, ale ryba vláčená na háčku ve vodě za tlamu či útroby také zřejmě trpí stresem a fyzickou bolestí. K tomu podotýkám, že nemám nic proti sokolníkům a rybářům, ani proti jejich způsobu lovu. Lov chápu jako nutnou součást hospodaření v přírodě, nikoli jako samoúčelnou zábavu.
Myslím si, že významnou část viny nese i laická veřejnost. Její názor je dlouhodobě a účelově formován neustálým poukazováním na to, jak myslivci střílejí např. chráněné rysy, vlky a medvědy, jak se střílejí mezi sebou apod. Postoj veřejnosti je poměrně lehce ovlivnitelný, vždyť předhodit nezasvěcenému problém vytržený ze souvislostí a zahrát přitom na citlivou strunu je velmi snadné a bohužel zpravidla úspěšné. Tak tomu bylo i v případě projednávání předmětné novely zákona v obou komorách parlamentu.
Vystupňovaná kampaň zaměřená na zákaz kontaktního výcviku psů na zvěři, vedená jak na úrovni zmíněných institucí, tak na úrovni parlamentní, vykonala své. Způsob, jakým bylo norování v umělé noře a norování obecně během několika okamžiků prezentováno (např. v televizním zpravodajství), mne jen utvrdil v tom, že všichni, kteří prostřednictvím zákonů nařizují myslivcům, jak mají myslivost provádět, jsou od myslivosti na hony vzdáleni.
KONTAKTNÍ NOROVÁNÍ
Tlumení lišek při jejich současných stavech je nutné. Norování za vydatné pomoci schopného norníka je v podmínkách, které tento způsob lovu umožňují, velmi efektivní, ale často též velmi náročné. Úspěšnost lovu závisí do značné míry na norníkovi, kterého však není radno pouštět k této nebezpečné práci, aniž by věděl, co dokáže jeho protivník. Při nácviku v umělé noře mu člověk v případě nouze pomůže, v přírodě je možnost okamžitého zásahu a pomoci velmi omezena a ztížena. Do přírodní nory by měl jít jen pes s velkou dávkou zkušeností.
Vraťme se k výcviku loveckých psů v přímém kontaktu se zvěří. Lov zvěře existoval, existuje a bude existovat, pokud bude existovat zvěř. Že lov samý není pro zvěř zcela bezbolestný, nemusím připomínat. Právě tak bezproblémový není ani výcvik psa, jehož pomoc je při lovu zvěře nezastupitelná. Je třeba podotknout, že při kontaktním norování, a tedy i při výcviku, je vždy upřednostňováno vyhánění lišky, nikoliv chvat. Pokud dojde ke kontaktu psa s liškou, bývá většinou dříve a častěji pokousán pes. V přírodě při souboji se zvěří jsou poranění na běžném pořádku. Při respektování pravidel zacházení s liškami během nácviku norování nevidím tuto věc příliš dramaticky. Situaci dramatizují ti, kteří si totální ochranu predátorů vzali za svůj životní úkol a cíl.
CHOV A VÝCVIK NORNÍKŮ
Nejde o náhodu nebo rozmar chovatelů psů, že pro norování a další způsoby lovu „škodné“ byla po celá desetiletí šlechtěna plemena psů, specializovaná právě k této činnosti. Při současném přístupu k výcviku však vše, co stálo hory práce, peněz, času a odříkání chovatelů, a co bylo dlouhá léta zdokonalováno cvičiteli, vezme za své.
Kam spěje chov psů zásluhou výcviku v norování tzv. bezkontaktním způsobem?
K produkci takových jedinců, kteří ztrácejí nebo již více či méně ztratili nejcennější vlastnost, bez níž lovecký pes není loveckým psem. Tou vlastností je „ostrost na škodnou“. Na této vlastnosti je založen výcvik k lovu veškeré zvěře také u ostatních plemen loveckých psů, nejen u norníků.
Kvalitě psů, co se loveckých vlastností týká, nepřispívá ani další fenomén současnosti. Chov některých plemen je dnes díky komerci bohužel v rukou lidí, kteří nemají s myslivostí nic společného a nic o ní nevědí. Uvedu malý příklad. Hovořil jsem s majitelkou psa, která mi s velkou dávkou hrdosti líčila, že její králičí jezevčík má „myslivecké zkoušky“ (myšleno zkoušky z norování) a že může lovit lišky. Když jsem se jí snažil vysvětlit, že pravda o tom, jak na tom její pes ve skutečnosti s norováním je, se ukáže až po vytažení mřížky, nechápala, o čem mluvím. Jeden případ by sám o sobě nebyl nijak alarmující, nebýt smutné skutečnosti, že několik generací takto „vycvičených“ psů, zejména foxteriérů a velšteriérů, se krutě podepsalo na pracovní kvalitě současné generace těchto plemen tak, že jejich zástupci jsou dnes jen pouhým „odvarem“ špičkových norníků z doby před 30 lety. Dostat psa do chovu? Žádný problém při nízkých nárocích klubů chovatelů na zkoušky z výkonu. Stačí výstava a jakákoliv zkouška. O obecné úrovni zkoušek raději pomlčím. Mířil bych tím „do vlastních řad“ a bylo by to na samostatnou diskusi.
Mezi zájemci o bezkontaktní zkoušky jsou často již zmínění „nemyslivci“, kteří touží po zařazení svého psa do chovu. Myslivci se těchto zkoušek účastní minimálně, a pokud ano, spíše jen proto, aby získáním lovecké upotřebitelnosti svého psa byli osvobozeni od poplatků ze psů obcím. Nechci rozvádět, jak lehce přijde ostrý pes o zub vylomením o mřížku, ani to, kde je myslivecká hrdost vůdce, kterému nezbývá, než na takové rádoby zkoušky se svým psem jít (jiný typ zkoušek není). Psi tak získají loveckou upotřebitelnost, aniž by se cokoli podstatného naučili. Jsou právě tak připravení pro praxi jako řidič, který zná pouze trenažér a v autě na silnici neujel ani metr. Při troše času a vytrvalosti totiž zpravidla není velký problém naučit psa chodit norou a ozvat se u mřížky. Poté ho však již nikdo nezdokonaluje a pro práci v myslivosti nepoužívá. Producenti štěňat mají vystaráno a degradace loveckých vlastností plemene úspěšně pokračuje. Po tvrdých bojovnících ani stopy, stanou se z nich krásní, milí, a někdy i poslušní společníci. A to je pro mysliveckou praxi málo! Takové škody na genetické hodnotě norníků se snad nedají vyčíslit. Kde je někdejší chlouba české či československé lovecké kynologie, nemusím jistě před těmi, kdo ji pamatují, připomínat. Přitom se nepovažuji za starce.
KUDY VEDE CESTA?
Myslím si, že mnoha nejen loveckým kynologům, ale myslivcům obecně, by se mnohem „lépe dýchalo“, kdyby na základě odborných znalostí a praktických zkušeností mohli kromě provozování myslivosti také rozhodovat o tom, co je pro myslivost nejlepší.
V ochraně přírody je třeba obrátit pozornost úplně jiným směrem, než všemožně omezovat myslivce ve výkonu práva myslivosti. Argumenty, že povolení kontaktního výcviku psů na zvěři je krokem zpět v ochraně zvířat, mi připadají stejně slabé jako připomínky, že kontaktní výcvik je v Evropě až na několik výjimek zakázán. Kopírovat názory ze zahraničí se stalo běžnou praxí, ale nemyslím si, že právě v myslivosti je to vždy ku prospěchu věci. Být konzervativní neznamená nemít cit pro přírodu, nerozumět jí a nechránit ji. A naopak – být „evropský“ ještě neznamená mít racionální pohled na věc.
Nezbývá než doufat, že současná nelehká doba pro českou myslivost je jen dobou přechodnou a že po letech zvítězí zdravý rozum. O tom, že vztah lidské společnosti k přírodě a potažmo k myslivosti není vždy korektní, všichni víme, a proto si nejsem zcela jist, zda se dob myslivosti příznivěji nakloněných vůbec dočkáme.
Redakčně zkráceno, mezititulky redakce.
Autor je myslivecký hospodář MS Pometují Nahořany, okr. Náchod.
V Třeboni se konalo první setkání vedoucích skupin honičů
Dne 1. března t. r. se v Třeboni sešli zástupci psovodů z různých částí republiky s cílem dohodnout společný postup při nasazování psů na naháňky. Setkání se uskutečnilo krátce po zveřejnění článku „Naháňky, psovodi a psi“ (Svět myslivosti č. 3/2008, Myslivost č. 3/2008), který vyvolal u psovodů z celé republiky velmi kladnou odezvu. Výsledkem jednání bylo vytvoření prvních čtyř skupin honičů. Na internetových stránkách Světa myslivosti (www.silvarium.cz/svetmyslivosti) lze získat aktuální informace o skupinách honičů a nahlédnout do přehledu skupin. Nové skupiny se zde mohou zaregistrovat.
Ing. Petr Ziegrosser, kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.