Staré zlaté časy

Pařížští labužníci

S prvými dny jarními počínají pařížští labužníci a požitkáři svoje pouti do Fresnes. Z elegantních vill a nádherné třídy Saint Germain hučí, funí, hekají a smrdí různé vehikle přes Montparnasse, dále přes Fort Montrouge a Fontenay k malému městečku poblíž údolí lièvretského, kde si každoročně záhy na jaře dávají dostaveníčko veškeří mlsní zahaleči a požitkáři francouzské metropole. U Fifsise Baulimer a v malém restaurantu Diard se oslavuje vítězství luzné Vesny nad mrzutou a nenáviděnou Moranou, zde vítán slavnostně její příchod, neboť přináší sebou sezonu – žabích stehýnek. Tento vítězný vjezd bohyně Vesny trvá tak 3–4 neděle, pokud neskončí putování Pařížanů do osady celkem nepatrné, která ale v tuto dobu je proslulým střediskem gourmandského světa pařížského.

Žabí stehýnka fresnesská mají svoji pověst jako čeští bažanti a jiné lahůdky mezinárodní. Žádný labužník, který jen trochu sebe dbá, nesmí si dáti ujíti příležitost, aby v prvých dnech jarních si nezajel do žabího eldorada – Fresnes. Oba restauranty toho městečka slaví pravé triumfy, a v době sezony (3-4 neděle) jistě na 50 000 stehýnek připraví tamní dovedné kuchařky pro mlsné návštěvníky velkoměstské. Věru, že se Pařížanům nedostalo darmo posměšně čestného příjmí „žabojedů“, jež jim v ohledu tom se mnoho nelišící Angličané uštědřili. V „Lectures pur Tours“ se vypracuje, že v pařížských tržnicích se denně víc než 4000 liber žabích stehýnek prodá. Sem je posílají ze Sologne a hlavně z Vendèe, z onoho celkem málo známého území francouzského, jež se prostírá mezi La Roche – sur-Yon a Niortem, a kterému tam říkají „Malé Hollandsko“. V bažinaté rovině, jíž protíná hustá síť kanálů, žije na milliony žab (skokanů zelených). Tamní lid provozuje žabí lov s velikou horlivostí. Náčiním loveckým jest dlouhý prut jako na udici, a na niti je uvázán červený kloucek; barva jeho neodolatelně k sobě vábí žáby. Avšak ani v noci žabolov neustává. Na prknech přes strouhy položených svítí malá světla luceren, a pronikajíce temnou jarní nocí svědčí, že jsou lovci venku. Právě tak jako za dne červená barva, tak za tmy láká světlo žáby a žabáky mocí velikou velmi, vynořují se z hlubin a spěchají blíž a blíže ku světlu, kde pak hravě se jich žabaři zmocňují a do pytle ukládají. Touhu po světle musí žáby draho zaplatiti; u dlouhých stolů stojí v práci zabrané ženy, třímajíce v pravici břitké nože. Lezoucí a hrabající se žáby vyndavají z pytlů, kladou na stůl a krátkým řezem napříč těla oddělují hlavu s hrudí, stranou ji odhazujíce, kdežto zadečky (stehýnka) obratně stahují (naše kuchařky „hajtlují“) a pečlivě ukládají a balí, aby ihned mohly putovati do Paříže. Rozumí se, že o hnusné trápení to se nikdo nestará.
V zálibě Pařížanů mají však žabí stehýnka vážného soupeře – burgundské hlemýždě (šneky). Ve Francii, jak se čte, snědí ročně 60–80 mill. šneků a „statistikové“ vypočítali a snad i vyměřili, že by ulitami ročního konsumu šneků se mohla vydlážditi silnice z Paříže do Petrohradu! V Burgundsku a území Jurském jsou celé hlemýždí parky, v nichž tito měkkýši se pěstují a takřka vykrmují. V ohrazených zahradách jich žije na tisíce, pokud po 3–4 letech – nedosáhnou náležité velikosti, aby poskytly blahého požitku a potěšili srdce lačných labužníků. Na ploše 2 arů (200 m2) lze pěstovati 10 000 šneků, a protože se živočichové tito pilně rozplozují – každý daruje světu ročně 60 nových potomků – je pěstování jich výnosným zaměstnáním. Jistý hoteliér z Dannemoine prodal za rok neméně než 8 mill. hlemýžďů a získal při tom tisíce peněz. V zimě, když se ukryjí ku zimnímu spánku a zavíčkují se, nastává doba žní. Protože pak ulity stvrdlým sekretem vápenatým jsou neprodyšně uzavřeny, dají se spící šnekové snadno uchovávati. Před přípravou k jídlu vloží se do hrnce vařící slané vody, kde za dvacet minut všichni svůj domek opustí. Na to je vyberou z ulit, vhodí do řezacího stroje a ostatní pak je už věcí dovedného kuchaře nebo kuchařky.
Kňk, Lovecký obzor, roč. XII, č. 9, 1909

Pozoruhodný případ

Uvádím skutečný příběh, jsa přesvědčen, že většinou pánů čtenářů bude jako pravdivý přijat, že některý čtenář sám podobné příhody stal se svědkem. Jda z obchůzky v poledne 14. června t. r. uslyšel jsem žalostné vřeštění „mladíčka“ v houštince při polní cestě. Přišed v ta místa, spatřil jsem něco, o čem jsem v prvé chvíli myslil, že to lasice rdousí mladíčka asi týden starého. Mávnuv však po ni holí, přesvědčil jsem se, že to lasice není, nýbrž křeček, kterého můj úder nezastihl, a který vběhl do svoji dva kroky vzdálené nory. Přivolav blízko pracujícího dělníka, vykopal jsem křečka motykou. Byl to statný sameček. Mladíček byl zakousnutý nad pravým slechem. Uvádím také, že ve zdejší úrodné krajině (na velkostatku v gubernii Podolské v Rusku) se platí od hospodářské správy za křečka „zástřelné“.

Kučera, Lovecký obzor, roč. XII, č. 9, 1909