Konference o lasicovitých šelmách
Ke konci loňského roku se v Třeboni sešlo téměř 100 odborníků z celé Evropy, které spojuje výzkum lasicovitých šelem. Během čtyř dnů měli příležitost vzájemně se seznámit s výsledky své práce, prezentovanými v 73 referátech nebo posterech.
PROBLEMATIKA VÝZKUMU LASICOVITÝCH
Ve srovnání s ostatními skupinami savců jsou lasicovité šelmy pro každého výzkumníka velmi tvrdým oříškem. Studium jejich biologie je totiž velmi komplikované. Vesměs to jsou druhy s noční aktivitou, často vyhledávající úkryt pod zemí a až na výjimky jde o druhy krátkověké. Stavba těla a způsob života lasicovitých limitují možnosti uplatnění obvyklého radiotelemetrického sledování jejich aktivity. Místo jednoduchých obojků s vysílačem, které se běžně používají u velkých šelem nebo kopytníků, musíme vysílače lasicovitým implantovat do břišní dutiny, což s sebou nese komplikace (anestézie, sterilita operačního zákroku a především zajištění bezproblémového pooperačního vývoje). Ani jejich lapání není jednoduché, zvláště lasice jsou málo odolné vůči stresu, takže často hynou velmi rychle po odchytu nebo během manipulace s nimi. To vše jsou důvody, proč dosud neznáme odpovědi na všechny otázky související s biologií a ekologií těchto šelem a proč každá nová informace má velký význam nejen pro vědeckou komunitu, ale v mnoha případech také pro zdárný rozvoj populací ohrožených druhů lasicovitých šelem.
VYDRA ŘÍČNÍ
Jedinou výjimkou, o níž neplatí předešlé řádky (alespoň co se frekvence výzkumu týká), je vydra říční. V Třeboni jsme měli možnost vyslechnout celkem 32 prezentací, pokrývajících širokou škálu výzkumných projektů i použitých metodických postupů. Mohli jsme porovnávat „management plány“ z různých států (Česko, Itálie, Rusko) nebo projekty ochrany ze států, kde je vydra kriticky ohrožená (Portugalsko). Značná pozornost byla věnována také studiu složení potravy vydry, vlivu na rybí obsádku a možnostem její ochrany. Prezentované výsledky svědčily o rozmanitosti potravy vydry. To, že různé druhy ryb jsou její hlavní potravní složkou (až 85 % objemu přijaté potravy), není jistě překvapením. To, že spektrum konzumovaných ryb opisuje nabídku prostředí, v němž vydra žije, je také pochopitelné. Pro mnohé však může být překvapivé, že např. vydry žijící v jižní Skandinávii konzumují velké množství obojživelníků (22 % potravy) a raků (5 %).
Z pohledu rybářů se jako velmi atraktivní jeví výzkum kvantifikace druhotných škod na rybí obsádce, které vydra působí pouhou přítomností vyvolávající u ryb stres, jehož výsledkem jsou poruchy jejich metabolismu (Pacovská).
Škody působené vydrou na rybí obsádce hradí v ČR podle zákona stát. Na semináři nás zaujala informace o celkové výši náhrad vyplacených v letech 2000–2007. Za toto období bylo řešeno celkem 643 případů náhrady škod Českému rybářskému svazu, rybářským podnikům a společnostem a soukromníkům. Celkem byly uhrazeny náhrady ve výši 32,6 mil. Kč (Pacovská).
Velmi zajímavé výsledky přineslo studium potravního chování a lovecké úspěšnosti vydry. Přímým pozorováním bylo zjištěno, že jedna lovecká akce může trvat přibližně 4 až 32 min a že vydra se během lovecké akce potápí na dobu tří až osmi vteřin. Lovecká úspěšnost se pohybuje mezi 92 a 98 % a závisí na pohlaví a věku jedince. Během jedné lovecké akce uloví vydra čtyři až sedm ryb dlouhých max. 15 cm a tři až čtyři ryby délky přes 15 cm (Šimek, Kadlečíková).
Ve snaze maximalizovat ochranu populací vydry říční se stále častěji využívají možnosti, které nám dává analýza DNA, a především neinvazivní metody sběru materiálu (bez nutnosti usmrcení jedince), který lze pro tento typ výzkumu využít. Mohli jsme se tak dozvědět něco více o možnosti využití trusu nebo srsti, získané v tzv. chlupových pastech.
JEZEVEC LESNÍ
Z pěti příspěvků věnovaných jezevci nás zaujal ten s názvem „Dešťovky jako indikátor potravní specializace“. Celoroční sledování složení potravy jezevců v Holandsku ukázalo, že v období března až května představují dešťovky nejvýznamnější součást potravy jezevců. Tu během roku doplňují především další bezobratlí, jako brouci a jejich larvy, a v jarních měsících také obojživelníci.
KUNY
Překvapivě malé množství referátů bylo věnováno kuně lesní a skalní (oběma druhům shodně po čtyřech referátech). Pomocí infračervené kamery studovali holandští kolegové chování samice kuny lesní s mláďaty, aby získali první poznatky o mortalitě mláďat během odchovu (celkem sledovali 23 hnízd s 57 mláďaty) a také informace o složení potravy, resp. přinášené kořisti. V případě kuny skalní byla pozornost věnována tzv. městským populacím. Velikost domovských okrsků kun žijících ve dvou různých městech v Lucembursku se pohybovala od 35 do 114 ha, na jednom km2 žilo čtyři až pět kun. O tom, jak úspěšně dokáže kuna skalní využívat různé potravní zdroje, svědčí výsledky studia složení její potravy v Krakově. V centru města představovali ptáci (především holubi) 73 % objemu přijaté potravy, plody a semena 15 %, v okrajové části Krakova tvořily naopak hlavní podíl potravy kuny skalní – 44 % – plody a semena, zatímco ptáci jen 15 %.
NORCI
Poměrně velká pozornost byla věnována norkům. Ten americký (invazní, nepůvodní druh pronásledovaný všude, kde se vyskytuje), šířící se lavinovitě Evropou, představuje pro norka evropského (jeden z nejohroženějších druhů evropských savců) doslova smrtelné nebezpečí. Výzkum se proto soustřeďuje na otázky kontroly populací norka amerického, jeho reprodukčního potenciálu a studia interakcí mezi oběma druhy, event. ostatními původními evropskými druhy lasicovitých šelem. Vzhledem k tomu, že norek evropský žije dosud ve Španělsku, Dunajské deltě, v Pobaltí, Bělorusku, na Ukrajině a v evropské části Ruska, cílem výzkumu je najít cestu k zamezení (omezení) invaze nepůvodního norka amerického na tato území.
Jedna z možností záchrany norka evropského je jeho reintrodukce do míst, kde se kdysi vyskytoval a kde bude mít zajištěnu existenci bez přítomnosti norka amerického. Pozoruhodných výsledků v tomto směru dosáhla německá nezisková organizace EuroNerz e. V., založená v r. 1998. Díky štědrým finančním darům se podařilo za poměrně krátkou dobu vybudovat zázemí sloužící k chovu norků evropských, zajistit rozsáhlé území vhodné k reintrodukci (severní Německo) a postavit vypouštěcí zařízení. Od r. 2006 jsou do volné přírody vypouštěny plné samice spolu se samci (celkem bylo vypuštěno 22 plných samic a sedm samců). Všichni jedinci byli označeni čipy, devíti byly implantovány vysílače pro radiotelemetrické sledování.
TCHOŘI
Ještě o jedné skupině lasicovitých šelem se zmíníme – o tchořích. Oba druhy, jak tchoř tmavý, tak tchoř stepní, vykazují stejnou populační dynamiku a z větší části území svého výskytu mizí. Příčiny tohoto jevu nejsou dosud přesně popsány, a tak každá informace může přispět k objasnění tohoto trendu. Jednou z možností je studium genetické variability různých populací tchořů. V tomto směru se jako zásadní ukázal příspěvek z Česka, v němž byly popsány výsledky získané studiem sekvence mitochondriální DNA tchoře tmavého, tchoře stepního a fretky (Vallo, Martínková, Koubek).
SMRT NA SILNICÍCH
Kromě příspěvků věnovaných konkrétním druhům jsme vyslechli také několik obecně zaměřených referátů, z nichž nás nejvíce zaujala informace o množství lasicovitých šelem usmrcených na našich silnicích. V letech 2006 a 2007 analyzovali kolegové Hlaváč a Anděl soubor savců zabitých na 1282 km silnic různé třídy. Z celkového počtu 2144 jedinců 103 druhů obratlovců bylo 80 kun skalních, 24 lasic, 10 hranostajů, sedm kun lesních, čtyři vydry, tři tchoři tmaví, dva norci američtí a jeden jezevec. Čísla jistě k zamyšlení ...
25. setkání specialistů na výzkum lasicovitých šelem ukázalo rostoucí zájem o tuto skupinu živočichů a také možnosti využití nových výzkumných metod. Jsme přesvědčeni, že v mnoha směrech významně přispělo nejen k řešení aktuálních problémů ochrany některých druhů lasicovitých šelem, ale také k celkové propagaci jejich výzkumu. Je jen škoda, že se konference nezúčastnil zástupce odborné myslivecké veřejnosti.
Autoři působí v Ústavu biologie obratlovců AV ČR v Brně.