Povinné členství v myslivecké organizaci?
Ing. Jaroslav Palas, předseda Českomoravské myslivecké jednoty
Když se v r. 2001 schvaloval zákon o myslivosti, byl jsem jedním z těch, kteří navrhovali povinné členství, a také jsem pro ně hlasoval. A to z toho důvodu, že povinné členství existuje v Rakousku a v Polsku a nově bude pravděpodobně přijato i v zákonu o myslivosti na Slovensku.
Samozřejmě, že můžeme mít výhrady k povinnému členství nejen v myslivecké organizaci, ale také v lékařské či stomatologické komoře nebo v advokátní komoře. Protože občané se chtějí sdružovat dobrovolně. Smyslem povinného členství bylo vytvořit silnou profesní organizaci, která bude partnerem státní správě, neboť malé organizace, které mají např. 20 členů a prezentují se jako zástupci myslivců, prostě tuto sílu pro vyjednávání nebudou nikdy mít. Pro mě je podstatné, aby každý myslivec někam patřil, třeba i na principu nepovinného členství, protože myslivec, který není členem žádné organizace, nebývá obvykle myslivcem, ale pouze lovcem.
Ing. Libor Řehák, Ph.D., prezident Asociace profesionálních myslivců ČR
Nelze spojovat rozvoj a nezbytnou modernizaci odvětví myslivosti s problematikou povinného členství v některé z mysliveckých organizací. Je trochu amatérské a neodborné tvrdit, že pokud bude členství povinné, prospěje to rozvoji myslivosti. Fungování odvětví myslivosti nevychází z povinného členství, ale především z kvality myslivecké legislativy, která vymezuje široké spektrum mysliveckých činností. Kvalita myslivecké legislativy je v každém státu dána nejen odborností myslivců a odbornou úrovní realizovaných mysliveckých činností, ale i schopností mysliveckých subjektů prosadit maximum nezbytných pozitivních prvků do legislativy a jejich vůlí hájit zájmy všech myslivců i celého odvětví myslivosti.
Pokud bude odvětví myslivosti v ČR nemoderní, nefunkční a neschopné postarat se o myslivce a myslivost, pokud bude myslivecká legislativa nekvalitní a nefunkční, pokud budou myslivci stále ustupovat sílícímu tlaku a nesmyslné kritice některých subjektů, pokud se neprosadí morální i finanční podpora státu – pak myslivost nezachrání, ani kdyby bylo členství v nějaké z organizací povinné pod pohrůžkou trestu smrti.
Odvětví myslivosti může zachránit jen rychlá transformace a modernizace všech jeho oblastí. Tato reforma myslivosti musí být dnes spojena i s dlouhodobou systematickou spoluprácí mysliveckých subjektů jak v ČR, tak mezi všemi „mysliveckými státy“ Evropy. Proto musí všechny myslivecké subjekty v ČR vytvořit co nejdříve jednotný a pevný blok, který bude důrazně prosazovat oprávněné myslivecké požadavky a také nekompromisně hájit stovky let trvající nezpochybnitelný význam a odbornou úroveň myslivosti. Věřím, že všechny myslivecké subjekty dříve či později poznají, že spolupráce a koordinace řady významných činností je předpokladem zachování odvětví myslivosti (např. volná spolupráce v rámci Unie mysliveckých organizací ČR). Vůle organizovat se a nezištně spolupracovat však musí vycházet především z hlav a srdcí myslivců, ne ze zákona!
Pokud bude náplň činnosti organizací a jejich servis pro myslivce natolik zajímavý a bude je trvale oslovovat, není třeba zákonem stanovovat jakoukoliv formu povinného členství. Do fungujících moderních organizací se budou myslivci sami hrnout a členství v nich bude otázkou odborné i společenské prestiže každého myslivce. Z obecného pohledu pak toto proklamované „povinné členství“ nemusí být v souladu ani s duchem zákona o sdružování občanů. Hrozí i nebezpečí, že případné „povinné členství“ nebude motivovat myslivecké organizace trvale se zlepšovat, zefektivňovat svoji činnost, zvyšovat svou odbornou úroveň a hájit oprávněné zájmy myslivců i myslivosti. Navíc není ujasněna řada dalších významných otázek, jejichž řešení musí předcházet podobným úvahám o povinném členství.
Myslivost bude v budoucnu potřebovat „jako sůl“ silné myslivecké organizace a vnitřně přesvědčené myslivce, které nebude k jejich organizacím a k myslivosti poutat „povinné členství“, ale především jejich pevná víra v budoucnost myslivosti, jejich nejvnitřnější přesvědčení a vůle za myslivost tvrdě bojovat. Pro budoucí rozvoj myslivosti v ČR má větší význam 50 tisíc přesvědčených a odhodlaných myslivců v několika aktivních organizacích než 200 tisíc pasivních členů, kteří jsou členy jen „pro forma“ kvůli nějaké zákonné povinnosti.
Názory, iniciující diskuse o povinném členství, jsou dnes ve svých důsledcích škodlivé, protože odvádějí pozornost nejen státu a společnosti, ale i myslivců samých od řešení důležitějších problémů, které po roce 1989 významně limitují žádoucí rozvoj odvětví myslivosti
Jan Votava, velmistr Řádu sv. Huberta
Patřím k lidem, kteří rádi dávají na jasné otázky zcela srozumitelné odpovědi, a proto říkám jednoznačně a zřetelně – nejsem pro povinné členství. K této jednoznačné odpovědi mne vede mé přesvědčení a životní zkušenost. Jsem přesvědčen, že nejcennější dar, který člověk dostal, je jeho osobní svoboda a právo se svobodně rozhodovat o tom, kým nebo čím chce být. Jsem si vědom toho, že v současné společnosti je prosazování cílů založeno na moci a nezáleží příliš na tom, zda jde o moc právní, politickou, vojenskou či finanční. K dosažení cíle ale mohu dospět různými cestami. Využití moci je zdánlivě tou nejjednodušší cestou, ale historie zcela jednoznačně dokazuje, že takto dosažené cíle jsou dříve či později smeteny jinou mocí, nebo je společnost nepřijme a zavrhne. Umění přesvědčovat, klást argumenty a jít příkladem dnes není v módě a mohlo by se zdát, že tato cesta je boj s větrnými mlýny. Neznám však lepší možnost, jak dosáhnout trvalé změny. Moje životní zkušenost potvrzuje filozofii „co si sám přeješ, dávej druhým“. Chci-li být šťastným, obšťastňuji druhé. Chci-li být bohatý, obohacuji druhé. Chci-li být respektován, respektuji druhé atd. Jestliže se mi něco nelíbí, snažím se to změnit. Ne však nařízením a mocí, ale přesvědčováním a vlastním příkladem. Právě z těchto důvodů jsem aktivním členem hned několika mysliveckých organizací, právě z těchto důvodů a přes všechny výhrady ke svým kolegům jsem členem jedné z politických stran a podílím se na veřejném životě a demokracii. Právě z těchto důvodů nepodvádím svou manželku a miluji své děti. Jak to vše souvisí s myslivostí? Myslivost bude taková, jací budou myslivci, a já se snažím jen ukázat jednu z možností, jak zlepšit vnímání myslivosti a tedy i myslivců ve společnosti. Nepotřebuji k tomu žádné zákony ani organizace. Mám své přesvědčení a v Řádu sv. Huberta mnoho přátel, kteří kromě toho, že propadli myslivosti tělem i duší, jsou navíc i skvělými lidmi.
Doc. ing. Miloslav Vach, CSc., prezident Safari Clubu International – Bohemia
Povinné členství v jediné myslivecké organizaci mělo při formování profilu české myslivosti v předválečné době i po ní mimořádný význam. Za 67 let činnosti jediné myslivecké organizace u nás byla jednota myslivců garancí pro splnění významných úkolů naší myslivosti. Demokratické principy vstupující do života společnosti po r. 1990 přinesly řadu změn i do myslivosti, přičemž první změnou bylo ukončení povinného členství nabytím účinnosti zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Podle tohoto zákona mají občané právo svobodně se sdružovat bez povolení státního orgánu a na bázi dobrovolnosti mohou zakládat spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná občanská sdružení. Od nabytí účinnosti tohoto zákona nikdo nesmí být nucen ke sdružování, k členství ve sdruženích či k účasti na jejich činnosti. Rovněž tak nesmí nikomu působit újmu skutečnost, že se sdružuje, že je členem sdružení, že se účastní jeho činnosti nebo jej podporuje nebo že stojí mimo ně. Tyto zákonné podmínky vylučují kladnou odpověď na otázku této ankety. Pokud nedojde k novelizaci zákona o sdružování občanů, kde bude statut dobrovolnosti členství nahrazen povinností, nelze o zavedení povinného členství uvažovat, ale pouze o něm diskutovat jako o určité variantě.
Pokud bych měl hodnotit dopad zákona o sdružování občanů na držitele loveckých lístků, musím konstatovat, že se vytvořila nemalá skupina držitelů loveckých lístků, kteří nejsou organizováni v žádném občanském sdružení s celostátní působností, jsou odtrženi od společného dění organizovaných myslivců a svou neúčastí neposilují jednotu myslivců při zdolávání obtížných úkolů a jednání vedených ve prospěch české myslivosti.
Zákon o sdružování občanů u nás v r. 1992 a v pozdějších letech umožnil vznik dalších pěti mysliveckých organizací s celostátní působností. V nových organizacích našla řada myslivců místo pro realizaci odborně specifických mysliveckých aktivit, které jsou v souladu s českými právními předpisy. Nové organizace se vyznačují tím, že se nezaměřují na všechny myslivecké aktivity, jak je to možné jen u velké myslivecké organizace. Pokrývají pouze určitou část spektra mysliveckých činností s profesionální odborností a téměř v žádné činnosti se nepřekrývají. Mnohé z nových organizací úspěšně spolupracují s největší mysliveckou organizací. Po 15 letech jejich činnosti zvítězil spontánní zájem sdružit se do společné myslivecké platformy – Unie mysliveckých organizací ČR, jejíž členské organizace budou projednávat zásadní otázky české myslivosti a společně podporovat jejich realizaci, která je často velmi obtížná. Sjednocení mysliveckých organizací v zásadních otázkách je zárukou obhájení těchto otázek a zajištění rozvoje české myslivosti na principech moderních poznatků vědy a výzkumu.
Při projednávání zásadních otázek české myslivosti na domácí půdě i v nadnárodních institucích je chybou, že některé významné osobnosti, držitelé loveckých lístků, nejsou sdruženy v některé myslivecké organizaci, protože jejich image by často mohl posunout obtížné jednání do pozice příznivější pro českou myslivost.
Obecně lze pronést myšlenku, že by bylo přínosem, kdyby většina myslivců a držitelů loveckých lístků, kteří se zajímají převážně jen o lov zvěře doma a v zahraničí, byli členy některé organizace. Byli by organizací stále informováni o významných úkolech a perspektivách české myslivosti a mohli by včas podpořit zdar řady obtížných jednání pomocí svého vlivu.
Doporučovat sdružení všem držitelům loveckých lístků do mysliveckých organizací bude reálnější s podporou zákona, který by tento akt legislativně upravil, ale také ve chvíli, kdy všechny registrované organizace vytvoří přitažlivý a reálný program, který bude k členství v nich myslivce významně motivovat. Řada zájemců o členství v mysliveckých organizacích, ale i mnoho dřívějších členů, totiž opustilo členské řady kvůli absenci motivace daného programu, jenž na členskou základnu doslova zapomněl.
ing. František Frola, tajemník Mezinárodního sdružení myslivců příhraničí za ČR
Podle názoru MSMP, které sdružuje myslivce z České republiky a Polska, je povinné členství vázané na lovecký lístek přežitek, jenž je navíc v rozporu s Listinou práv a svobod člověka. Myslivec se může svobodně rozhodnout, zda chce být organizován. Je na jeho libovůli, jestli hodlá žít „spolkovým“ životem či nikoliv. Pestrost mysliveckých organizací na území ČR svědčí o tom, že tento princip funguje. Paralelu bychom mohli najít v řidičské praxi. Nikdo při složení zkoušky, jejíž součástí je prokázání zdatnosti řídit auto, a při obdržení řidičského průkazu přece neváže řidiče k členství v nějakém motoristickém klubu a nenutí jej k povinnému pojištění. To přichází až se zakoupením auta a jeho provozem, jako je to v myslivosti při pořízení zbraně a jejím držení a nošení.
V předpisu Polského mysliveckého svazu „Statut PZL“ se hovoří pouze o tom, že minimálně 10 členů Kola lowieckiego (obdoba našeho mysliveckého sdružení) musí být členy PZL. Také tedy není nařízeno stoprocentní členství v myslivecké organizaci. Polský myslivec může být navíc vedle členství v mateřském KL také členem v jiných KL. Přitom princip výkonu práva myslivosti v Polsku je delegován z ministerstva na PZL, a to 100 % a na „tvrdém“ ekonomickém principu. Přesto nikdo nenutí k členství v PZL v souvislosti se získáním loveckého lístku.
MSMP nezastává názor povinného členství v myslivecké organizaci a nepodporuje zákonnou úpravu v tomto smyslu.
Dr. ing. Jiří Hanák, prezident Myslivecké matice české
Můj otec pracoval ve Zbrojovce Brno a zaváděl výrobu kulometu Bren v anglickém Enfieldu k vyzbrojení anglické armády proti nacistickému Německu, takže nemohu pominout svůj osobní, jakýsi historický exkurs vůči povinnému členství v tehdejší Československé myslivecké jednotě. To bylo v Čechách a na Moravě zavedeno na základě nařízení vrchního lovčího Třetí říše, válečného zločince Hermanna Göringa, které bylo transponováno do vládního nařízení č. 27 z roku 1941. Kladu si několik otázek. Chceme se vracet do doby nacismu a tehdejších metod? Po koho by to bylo dobré? Bude povinné členství skutečně prospěšné české myslivosti, nebo jen několika funkcionářům k upevnění moci, k subjektivnímu rozhodování o tom, kdo bude mít přístup k myslivosti a kdo ne? A to jsme tedy v tvrdých letech padesátých, kdy to bylo spojeno s možností pro vyřizování osobních účtů, třídních animozit a korupce na jedné straně a vynucované poníženecké poslušnosti na straně druhé. Nakonec i v dnešní ČMMJ velmi dobře vidíme, že ten, kdo má jiný, nebo dokonce kritický názor, je ihned označován za rozvraceče a poškozovatele vyžadované jednoty. Má dojít k ještě většímu zostření, či rovnou k případnému umlčení kritiků povinným členstvím? Vzpomeňme léta sedmdesátá, normalizační, kdy téměř každý musel být v Socialistickém svazu mládeže, aby se dostal na školu, a ve Svazu československo-sovětského přátelství a kdo ví, kde ještě, aby měl správný kádrový profil a dostal lovecký lístek. Zase bude muset náš myslivec „někde“ být, aby mohl vykonávat svoji zájmovou činnost? Domnívám se, že zvěři je úplně jedno, kde je náš myslivec organizován. Podstatné je, jak se o ni stará, jak myslivost vykonává a jaké mu jsou k tomu vytvořeny podmínky. Při prosazování společných zájmů a podmínek pro českou myslivost již vůbec nejde o masovost členství v té či oné organizaci, ale o argumenty, schopnost je správně prezentovat a skutečně prosadit napříč politickým spektrem veřejných činitelů. Dovolím si malé srovnání, i když možná ne úplně přesné. Asociace profesionálních myslivců ČR má tisíckrát menší počet členů než ČMMJ, ale mně se zdá, že její argumenty jsou daleko zvučnější a opravdovější než hlas ČMMJ. V ní je sdruženo 95 % všech našich myslivců, takže má plný mandát společné zájmy prosadit, ale výsledek je více než problematický a organizace se spíše utápí ve vlastních problémech rigidity, zkostnatělosti, arogance, sebechvály a zahleděnosti do sebe, o podivných praktikách hospodaření s majetkem členů nemluvě. Když slyším ojedinělé hlasy o „potřebě“ povinného členství, je to vždy obecně a vcelku demagogicky bez věcných a konkrétních argumentů, v čem by onen „přínos“ povinného členství spočíval. O tom, že by to byla rána pěstí demokracii a svobodě, není třeba hovořit.
A co si myslíte Vy? Diskutovat můžete na www.silvarium.cz/svetmyslivosti.