Staré zlaté časy

Zvířata a hudba

Kterýs francouzský učenec podnikl zajímavou procházku světem zvířecím, aby sebral bohatý materiál k pojednání o tom, jaký „hudební smysl“ mají různá zvířata. U měkkýšů a zoofytů s takovým smyslem se neshledáváme. Pavouci prý však mají vysoce vyvinutý hudební cit a vypráví se o nich, že jedinými posluchači uvězněných hudebníků, kteří si dlouhou chvíli krátili hudbou, byli pavouci. Mezi hmyzem je celá řada výkonných hudebníků, jako např. kobylky, cvrčkové, včely atd. Nehudebními jsou ryby. O mnoho zajímavějšími jsou plazy, a mezi nimi obzvláště hadi, kteří se dají zkrotiti zvuky flétny. O některých kmenech indiánských se vypráví, že lákají k sobě hady zpěvem, aby je pak zabili a maso jejich, jež mají velice rádi, snědli. Také želvy dají prý se vyrušiti ze svého klidu pískáním. Mezi ptáky mají mnozí velký talent hudební.

Na prvním místě stojí tu papoušci a kanárci, kteří se dají velmi lehko naučiti různým melodiím. Také špačkové jsou velmi učenliví. Francouzský přírodozpytec Dureau de la Malle naučil svého špačka marseillaise, jíž se pak od něho naučila celá řada špačků, mezi něž byl puštěn. Mezi „vyššími“ zvířaty mají nejmenší hudební smysl přežvýkavci, ale mají jej přec a švýcarská kráva rozezná dobře zvuk zvonku na šíji vůdčí krávy od zvuku zvonků jiných. Vnímavost koně, co se týče zvuků, je veliká; působí naň zvuk lidského hlasu ve všech svých odstínech a on pozná hlas pána svého od hlasu lidí cizích a ihned vycítí, zní-li ten hlas hněvivě nebo lichotivě. Zvěrolékař Gueron věnoval se studiu koňského sluchu a pozoroval různé dojmy hudby na koně. Kdežto jedni zůstali klidnými, jiných se zmocnil nervosní neklid, všichni však pozorně hudbě naslouchali. V celku jsou jim nečisté tony nepříjemnými. Zvukům flétny dávají přednost před zvuky houslí a nejraději slyší zvuky polnice. Jsou mezi koňmi i tací, kteří mají rádi každou hudbu, a není s nimi žádného pořízení, dokud slyší zvuky hudby (o těch říkáme, že jsou stiženi melomanií – šílenou láskou k hudbě); a jsou konečně i koně, kteří slyšíce hudbu skáčí a tančí a svými pohyby napodobí rytmus zvuků. Také osel je schopen vzrušení hudbou, ač nikoli v takové míře jako kůň. Vášnivým milovníkem hudby je slon a různé melodie působí naň různým způsobem. Tak byl uspořádán jednou v Jardin des Plantes v Paříži pro dva slony koncert, a sice od kapely, která jim byla neviditelnou. Po prvních akordech přestali žráti mlsky, které před nimi držel jejich hlídač, rozhlíželi se po příčinách těch zvuků a zdálo se, že jsou udiveni a zvědavi, a že docela pociťují úzkost. Pomalu se však uklidňovali, a když kapela spustila jednu melodii z Gluckovy Ifigenie, sledovali takt pohyby hlavou a cele se těm tonům oddali. Měkké zvuky působily na ně jaksi okouzlivě, kdežto takty neklidné měly u nich ten účinek, že vyráželi ze sebe pronikavé zvuky a jevili neklid. Smysl pro hudbu mají též tuleni, rovněž krysy a myši. Vlkům je hudba strašně protivná, a jakmile zaslechnou zvuky flétny nebo houslí, utíkají pryč. Také medvědi přes to, že tančí, jsou velice nehudebními. Vnímavějším s ohledem na zvuky je lev a nesmírně jemný sluch mají kočky. Francouzský spisovatel Gautier vyprávěl o své kočce, že naslouchávala se zálibou koncertům na křídlovku a také prý jí působil potěšení lidský hlas; při vysokých tonech prý se však dávala do mňoukání. O jiné kočce se vypráví, že dávala najevo největší radost při hudbě Beethovenově. Hudebními zvířaty jsou psi a opice. V tonech se vyznající pes pozná při naslouchání nějaké hudební skladbě disharmonie. Pes, kteréhos skladatele hudebního dával se při zvucích kterés sonaty do štěkotu a vytí. Kazimír Colomb vypráví o kteréms loveckém psu, že při zvucích Mozartovy hudby zůstal klidným, ale jakmile slyšel hudbu Schubertovu, dal se do štěkotu a při zvucích hudby Chopinovy prý štěkal tak, že piano přezvučel. Sluch opic jest ještě jemnější; dovedou vydávati hudební zvuky a jsou jedinými ze ssavců, kteří dovedou „zpívati“. Šimpanzové se docela v pustinách svých scházejí po dvaceti až padesáti, aby si spolu „zazpívali“.
Lovecký obzor, roč. XII, č. 10, 1909

Pojmenování pražského ostrova Štvanice

Pojmenování pražského ostrova Štvanice kotví v případnosti historické a název ten není nikterak nahodilý. Po bělohorské pohromě vzdělanost lidu českého poklesla velice a s ní také zábavy lidové. Tak na ostrově Velkých Benátkách byly pořádány štvanice se zvířaty, kterážto zábava dostala se k nám z Vídně. Při zvuku turecké hudby jásal tu lid, patře, jak poštvaná zvířata rvou ze sebe maso, a jak jsou pak dobíjena. K „zábavám“ těmto zváno bylo obecenstvo každou neděli a svátek v létě křiklavými obrazy na rozích zavěšenými, na nichž bývaly vypodobněny smečky štvacích psů, šplhající medvědi, býci, vlci, kanci a jiná zvěř, jakož i cirkus na Štvanici umístěný. Jest až odporno čísti obrázky o těchto „zábavách“, jež dosud jméno ostrova připomíná. Podobná štvanice a „zábavy“ bývaly v době té i jinde po Čechách s oblibou pořádány, např. na Křivoklátsku, u Příbrami a jinde. Teprve na začátku minulého století byly zakázány a upadly v opovržení.
E. M.–D., Lovecký obzor, roč. XII, č. 1, 1909