Úvodník 6/2008
Ing. Ctirad Rakušan
Vážení čtenáři,
životní prostředí se snahami o maximální zisk proměňuje nápadně rychle. Před 20 lety vznikaly nejprve dobrovolně a jako z nouze ctnost, později za finanční kompenzace Evropské unie, tzv. zelené úhory – části zemědělské půdy, které byly vyjmuty z hospodaření, nesměly se obdělávat, hnojit a chemicky ošetřovat. Byla to cesta, jak zabránit nadprodukci zemědělských plodin, zejména obilí. Protože tento způsob vynětí zemědělských ploch z hospodaření neměl očekávaný účinek, bylo od r. 1993/94 uloženo Evropskou unií dát do klidu 15 % zemědělské půdy.
Myslivci a spolu s nimi i ochránci přírody si od zelených úhorů slibovali významný příspěvek k obohacení druhové pestrosti rostlin a živočichů. S nadějí se mluvilo o vzniku květnatých luk a kvetoucích pásů nevysokých rostlin a o pestrých okrajích polí, nahrazujících dnes již neznámé meze. Dlouho se ví o tom, že někteří živočichové a rostliny nejsou schopni přežít v průmyslové stepi velkoplošného zemědělství. Pamětníci si připomenou rozorání mezí, s nímž se začalo před 60 lety, a s tím souvisící zánik koroptví jako jeho důsledek. Koroptev, tohoto bezplatného ošetřovatele polí od škůdců a plevelů, nahradily drahé pesticidy.
Některé druhy živočichů i rostlin v průmyslové stepi buď pomístně, nebo úplně vyhynuly. Proto se od zelených úhorů jako od klidové oblasti, která zvěři poskytne potravu a možnost krytu, hnízdění a výchovy mláďat, očekával kladný výsledek. I když se o zelené úhory pečovalo, většinou došlo ke zklamání, neboť sousední vysoké monokultury potlačily volně rostoucí druhy rostlin tím, že je přerostly. Zatímco ochránci přírody ponechávali zeleným úhorům volný pozvolný vývoj, myslivci záhy poznali, že úhory určené k ochraně přírody a živočišných a rostlinných druhů je možné využít jen cílevědomou péčí. Příklady jsou známé např. z Českomoravské vysočiny: ukázalo se, že úhory mohou být ziskem pro zemědělství, přírodu i chráněné druhy. Výsledkem byla větší pestrost rostlin i živočichů. Nízké a řidší porosty poskytnou drobné zvěři kromě pastvy také kryt, ochrání se v nich snůšky a mláďata před zemědělskými stroji a v době sklizně jsou úhory útočištěm, kam se může zvěř stáhnout. Zelené úhory mohly být jedno- až pětileté, složené pouze z bylin.
Tato situace, pro zvěř a chráněné druhy poměrně příznivá, se v minulém roce prudce změnila. Povinnost vyjmout určitý podíl zemědělských pozemků z produkce byla Evropskou unií zrušena v r. 2005. Stoupající cena fosilních energetických surovin zvýšila zájem o obnovitelné suroviny k jejich využití jako zdroje energie. Hospodářský tlak a problematická snaha ochránit podnebí vede k pěstování plodin, jež mohou být využity jako zdroj energie.
Již řadu let jsme svědky závažné proměny zemědělství: ústupu od chovu hospodářských zvířat a s tím spojeným poklesem rozlohy pícnin a naproti tomu vzrůstu ploch řepky a kukuřice. Zelené úhory zaniknou a na jejich místě se budou pěstovat obnovitelné suroviny, sloužící k výrobě pohonných hmot. Cílem Evropské unie je zvýšit do r. 2010 plochu potřebné biomasy na dvojnásobek. Zvýší se tedy rozloha především kukuřičných polí. Kukuřice totiž poskytuje v našich podmínkách ze všech kulturních rostlin nejvíce sušiny, k níž potřebuje poměrně málo vody. A navíc se z ní dá vyrobit velké množství plynu. Dá se očekávat, že kukuřičných polí bude rychle přibývat, stejně jako polí osetých řepkou, a to na úkor obilnin. Dovedeme si představit, co to bude znamenat pro ekosystém polí a pro zvířata v něm žijící. Zvětší se plocha monokultur, jejich porosty budou hustší a pohyb v nich obtížnější. Drobná zvěř bude moci takové porosty využít jen dočasně (pokud porosty nepřekročí určitou výšku) a také jen v úzkém okrajovém pruhu lánů, do jehož středu nevkročí. Jen omezeně bude moci využít hraniční území mezi dvěma biocenózami, tak vhodná pro druhovou rozmanitost. Vysoké kultury nabízejí zvěři málo potravy a téměř žádný kryt.
Není pochyb o tom, že monokultury o rozloze několika set hektarů budou představovat další druhové ochuzení rostlin i zvířat. Velké plochy kukuřice budou také znamenat vzrůst početních stavů divokých prasat a problémů, jež s tím souvisí. A jako každá monokultura zvyšuje nebezpečí vzniku kalamitních škůdců a jednostranného vyčerpávání půdy, jak je známe z lesa.
Využívání obnovitelných surovin není nic nového. Nejstarší bylo dřevo, používané také ve stavebnictví. Z řepky se získá olej, z kukuřice bioplyn, vznikající kvašením kukuřice, obdobně jako z chlévské mrvy. Kukuřice má vysoké hektarové výnosy, dá se dobře prokvasit a především poskytuje metan. To bude jistě podnětem k vyšlechtění takových odrůd, které poskytnou více hmoty, budou tedy vyššího vzrůstu. A zemědělcům se tak nabízí možnost vyrábět z kukuřice plyn přímo, nebo může být konečným produktem dokonce elektrický proud.
Druhová pestrost živých organismů v otevřené zemědělské krajině, která je v současných podmínkách silně ohrožena, dále poklesne. Přes všechny sliby a snahy o zvýšení druhové rozmanitosti, jejichž cílem je také udržet krajové zvláštnosti, dojde zcela jistě k opaku. Snahy osamělých jedinců na tom nemohou nic změnit.
Společnou snahou myslivců a ochránců přírody by mělo být prosazení určitého podílu zemědělské půdy, který by zemědělci měli ponechat dočasně nebo i na dobu několika let ladem, na němž by se nehospodařilo, a sloužil by pouze k udržení biodiverzity. Měl by být jako pás zařazen do monokulturních lánů. Tak se o to snaží v několika kantonech ve Švýcarsku, které vysoce hodnotí své přírodní podmínky snad právě proto, že velkou část státu pokrývají skály.
Myslivci by neměli nést odpovědnost za škody způsobené černou zvěří na plochách kukuřice, která jí nabízí mimořádně příznivé potravní podmínky. Vždyť kukuřice u nás není původní rostlinou. Zdánlivě překvapivý návrh není něco neobvyklého: např. v sousedním Bavorsku nehradí myslivci škody způsobené jezevcem. Je možné, že o honitby, v nichž se budou pěstovat rozsáhlé monokultury kukuřice nebo řepky, a tedy v nich bude chybět drobná zvěř, nebude zájem.
To všechno je třeba si připomenout při letošním Červnu – měsíci myslivosti.
Vážení čtenáři,
životní prostředí se snahami o maximální zisk proměňuje nápadně rychle. Před 20 lety vznikaly nejprve dobrovolně a jako z nouze ctnost, později za finanční kompenzace Evropské unie, tzv. zelené úhory – části zemědělské půdy, které byly vyjmuty z hospodaření, nesměly se obdělávat, hnojit a chemicky ošetřovat. Byla to cesta, jak zabránit nadprodukci zemědělských plodin, zejména obilí. Protože tento způsob vynětí zemědělských ploch z hospodaření neměl očekávaný účinek, bylo od r. 1993/94 uloženo Evropskou unií dát do klidu 15 % zemědělské půdy.
Myslivci a spolu s nimi i ochránci přírody si od zelených úhorů slibovali významný příspěvek k obohacení druhové pestrosti rostlin a živočichů. S nadějí se mluvilo o vzniku květnatých luk a kvetoucích pásů nevysokých rostlin a o pestrých okrajích polí, nahrazujících dnes již neznámé meze. Dlouho se ví o tom, že někteří živočichové a rostliny nejsou schopni přežít v průmyslové stepi velkoplošného zemědělství. Pamětníci si připomenou rozorání mezí, s nímž se začalo před 60 lety, a s tím souvisící zánik koroptví jako jeho důsledek. Koroptev, tohoto bezplatného ošetřovatele polí od škůdců a plevelů, nahradily drahé pesticidy.
Některé druhy živočichů i rostlin v průmyslové stepi buď pomístně, nebo úplně vyhynuly. Proto se od zelených úhorů jako od klidové oblasti, která zvěři poskytne potravu a možnost krytu, hnízdění a výchovy mláďat, očekával kladný výsledek. I když se o zelené úhory pečovalo, většinou došlo ke zklamání, neboť sousední vysoké monokultury potlačily volně rostoucí druhy rostlin tím, že je přerostly. Zatímco ochránci přírody ponechávali zeleným úhorům volný pozvolný vývoj, myslivci záhy poznali, že úhory určené k ochraně přírody a živočišných a rostlinných druhů je možné využít jen cílevědomou péčí. Příklady jsou známé např. z Českomoravské vysočiny: ukázalo se, že úhory mohou být ziskem pro zemědělství, přírodu i chráněné druhy. Výsledkem byla větší pestrost rostlin i živočichů. Nízké a řidší porosty poskytnou drobné zvěři kromě pastvy také kryt, ochrání se v nich snůšky a mláďata před zemědělskými stroji a v době sklizně jsou úhory útočištěm, kam se může zvěř stáhnout. Zelené úhory mohly být jedno- až pětileté, složené pouze z bylin.
Tato situace, pro zvěř a chráněné druhy poměrně příznivá, se v minulém roce prudce změnila. Povinnost vyjmout určitý podíl zemědělských pozemků z produkce byla Evropskou unií zrušena v r. 2005. Stoupající cena fosilních energetických surovin zvýšila zájem o obnovitelné suroviny k jejich využití jako zdroje energie. Hospodářský tlak a problematická snaha ochránit podnebí vede k pěstování plodin, jež mohou být využity jako zdroj energie.
Již řadu let jsme svědky závažné proměny zemědělství: ústupu od chovu hospodářských zvířat a s tím spojeným poklesem rozlohy pícnin a naproti tomu vzrůstu ploch řepky a kukuřice. Zelené úhory zaniknou a na jejich místě se budou pěstovat obnovitelné suroviny, sloužící k výrobě pohonných hmot. Cílem Evropské unie je zvýšit do r. 2010 plochu potřebné biomasy na dvojnásobek. Zvýší se tedy rozloha především kukuřičných polí. Kukuřice totiž poskytuje v našich podmínkách ze všech kulturních rostlin nejvíce sušiny, k níž potřebuje poměrně málo vody. A navíc se z ní dá vyrobit velké množství plynu. Dá se očekávat, že kukuřičných polí bude rychle přibývat, stejně jako polí osetých řepkou, a to na úkor obilnin. Dovedeme si představit, co to bude znamenat pro ekosystém polí a pro zvířata v něm žijící. Zvětší se plocha monokultur, jejich porosty budou hustší a pohyb v nich obtížnější. Drobná zvěř bude moci takové porosty využít jen dočasně (pokud porosty nepřekročí určitou výšku) a také jen v úzkém okrajovém pruhu lánů, do jehož středu nevkročí. Jen omezeně bude moci využít hraniční území mezi dvěma biocenózami, tak vhodná pro druhovou rozmanitost. Vysoké kultury nabízejí zvěři málo potravy a téměř žádný kryt.
Není pochyb o tom, že monokultury o rozloze několika set hektarů budou představovat další druhové ochuzení rostlin i zvířat. Velké plochy kukuřice budou také znamenat vzrůst početních stavů divokých prasat a problémů, jež s tím souvisí. A jako každá monokultura zvyšuje nebezpečí vzniku kalamitních škůdců a jednostranného vyčerpávání půdy, jak je známe z lesa.
Využívání obnovitelných surovin není nic nového. Nejstarší bylo dřevo, používané také ve stavebnictví. Z řepky se získá olej, z kukuřice bioplyn, vznikající kvašením kukuřice, obdobně jako z chlévské mrvy. Kukuřice má vysoké hektarové výnosy, dá se dobře prokvasit a především poskytuje metan. To bude jistě podnětem k vyšlechtění takových odrůd, které poskytnou více hmoty, budou tedy vyššího vzrůstu. A zemědělcům se tak nabízí možnost vyrábět z kukuřice plyn přímo, nebo může být konečným produktem dokonce elektrický proud.
Druhová pestrost živých organismů v otevřené zemědělské krajině, která je v současných podmínkách silně ohrožena, dále poklesne. Přes všechny sliby a snahy o zvýšení druhové rozmanitosti, jejichž cílem je také udržet krajové zvláštnosti, dojde zcela jistě k opaku. Snahy osamělých jedinců na tom nemohou nic změnit.
Společnou snahou myslivců a ochránců přírody by mělo být prosazení určitého podílu zemědělské půdy, který by zemědělci měli ponechat dočasně nebo i na dobu několika let ladem, na němž by se nehospodařilo, a sloužil by pouze k udržení biodiverzity. Měl by být jako pás zařazen do monokulturních lánů. Tak se o to snaží v několika kantonech ve Švýcarsku, které vysoce hodnotí své přírodní podmínky snad právě proto, že velkou část státu pokrývají skály.
Myslivci by neměli nést odpovědnost za škody způsobené černou zvěří na plochách kukuřice, která jí nabízí mimořádně příznivé potravní podmínky. Vždyť kukuřice u nás není původní rostlinou. Zdánlivě překvapivý návrh není něco neobvyklého: např. v sousedním Bavorsku nehradí myslivci škody způsobené jezevcem. Je možné, že o honitby, v nichž se budou pěstovat rozsáhlé monokultury kukuřice nebo řepky, a tedy v nich bude chybět drobná zvěř, nebude zájem.
To všechno je třeba si připomenout při letošním Červnu – měsíci myslivosti.