Úvodník 8/2008
Vážení čtenáři,
již dlouhé roky velmi pozorně sleduji neutichající rozpory mezi lesníky, vlastníky lesů, myslivci, zástupci honebních společenstev, státní ochranou přírody a nevládními organizacemi zabývajícími se životním prostředím. V diskusi zaznívají názory veřejnosti reprezentované obyvateli venkova, ale i měst, politiků na úrovni samospráv, pravicově i levicově smýšlejících politiků tzv. velké politiky atd. Je to diskuse košatá, korektní, ale i nekorektní, přátelská a bohužel také i nepřátelská. Komunikace je to složitá, jako každá, která se týká přírody, kde ne vše se dá zcela přesně změřit, zhodnotit a detailně popsat. V této diskusi lze v zásadě rozeznat dvě vyhraněné roviny.
První rovina zmíněné diskuse se uskutečňuje nad fakty. Názory a postoje účastníků pocházejí z oponovaných závěrečných zpráv vědeckých projektů, z oficiálních výstupů výzkumů. Tato diskusní rovina je pro veřejnost poněkud nudná, soubory informací bývají složité na pochopení, popisují problémy ve své komplikovanosti. Obtížně se formulují obecné závěry, které bývají vyslovovány s poznámkou splněných předpokladů. Kriticky smýšlející vědecký pracovník jednoznačný závěr formuluje obtížně, vědom si parametrů, za kterých jeho závěry platí.
Výstupy jsou matematicky testovány a sílu výroků je nutné interpretovat teprve po kritickém přezkumu právě z hlediska jejich statistické spolehlivosti. Tento druh informací je určen především odborné veřejnosti nebo jiným vědcům, kteří se zajímají o obdobná témata. Informace takto poskytnuté slouží k vědecké diskusi. Rozprava nad takovými výstupy bývá většinou neemotivní, věcná a kritická.
Aktivně publikující, poctivě smýšlející vědečtí pracovníci a všichni, kdo se nezaujatě chtějí dobrat podstaty problému, spíš stále pochybují o svých závěrech, a se silnými, oponovanými, zobecňujícími výroky jdou na veřejnost, teprve když jsou si jimi zcela jisti, neboť dávají všanc své dobré jméno.
Druhá rovina je zcela odlišná. Vyznačuje se tím, že její účastníci většinou již jen – často účelově – interpretují své poznatky, popř. výsledky zjištěné jinými, zjednodušují je, doplňují je svými domněnkami, snadno je zobecňují, nedbají na skutečnost, že výroky mají různou míru spolehlivosti, popř. že platí pouze za určitých parametrů. Často k nim přiřazují emotivní náboj, využívají polopravd např. i tím, že výjimku vydávají za obecný trend. Účastníci diskuse tak prosazují svoji generální filosofii, kterou uplatňují z jiných, na první pohled ne zcela čitelných důvodů. Rovina diskuse je více emotivní, filosofická, spekulativní, ideologická, politická.
Tato rovina poskytování informací je určena veřejnosti s cílem získat na svoji stranu názorovou většinu. Aby se takové informace dostaly do médií, bývají obohaceny o zprávu o nějaké probíhající katastrofě nebo alespoň katastrofě, která proběhne v blízké budoucnosti. Často jediná šikovně medializovaná výjimka smaže v očích veřejnosti dlouholetou poctivou a mravenčí práci mnoha lidí.
Je dobře, že lze otevřeně hovořit, a važme si této příležitosti. Na druhé straně musím podotknout, že příliš neumíme vést kultivované rokování. Místo síly argumentů používáme sílu hlasu, místo schopnosti vést korektní debatu vahou argumentů se uchylujeme ke zpochybnění věrohodnosti nositele opačných či nepohodlných názorů.
V úvahách nad diskusí kolem Národního lesnického programu II., která proběhla v prvním pololetí minulého roku, jsem si opět uvědomil, jak je důležité nejdříve si ujednotit slovník, který budeme používat. Mnoho rozporů a ztraceného času vyplývá z toho, že si pod termíny a slovními výroky každý představujeme něco jiného.
Podstatným faktorem, který dialog vždy pročistí a dostane jej téměř samovolně do korektní polohy, jsou fakta, data a skutečnosti. Je přirozené a slušné chovat se zdvořile a neosočovat své partnery za jimi přednesený názor. Stejně tak je nutné mít společný cíl, debatující se přece nescházejí jen proto, aby se pohádali, ale aby dospěli k závěru, který všichni přijmou za svůj.
Z rozpravy by měl vzejít společný jmenovatel shody. Závěr konsensuálního dialogu má vždy větší účinnost, protože je podpořen autoritami ze všech stran názorového spektra. Má i delší platnost, neboť není silovým řešením jedné strany a poražená strana nepřipravuje odvetu směřující ke svému silovému řešení. Diskuse chce chladný rozum a ten nám někdy opravdu schází, zvlášť v otázkách, kdy jde o oblíbenou činnost při péči o zvěř či o lov, jenž má nepochybně silný emotivní podtext. Pokoušejme se hledat shodu i na těch nejnižších úrovních, na samém začátku vzniku problému. Posunutí neshody k vyřešení problematických otázek výše je špatnou zprávou pro všechny zúčastněné.
Vážení čtenáři, s klasikem vám přeji hezké a ještě hezčí léto.
Ing. Jaromír Vašíček, CSc.
již dlouhé roky velmi pozorně sleduji neutichající rozpory mezi lesníky, vlastníky lesů, myslivci, zástupci honebních společenstev, státní ochranou přírody a nevládními organizacemi zabývajícími se životním prostředím. V diskusi zaznívají názory veřejnosti reprezentované obyvateli venkova, ale i měst, politiků na úrovni samospráv, pravicově i levicově smýšlejících politiků tzv. velké politiky atd. Je to diskuse košatá, korektní, ale i nekorektní, přátelská a bohužel také i nepřátelská. Komunikace je to složitá, jako každá, která se týká přírody, kde ne vše se dá zcela přesně změřit, zhodnotit a detailně popsat. V této diskusi lze v zásadě rozeznat dvě vyhraněné roviny.
První rovina zmíněné diskuse se uskutečňuje nad fakty. Názory a postoje účastníků pocházejí z oponovaných závěrečných zpráv vědeckých projektů, z oficiálních výstupů výzkumů. Tato diskusní rovina je pro veřejnost poněkud nudná, soubory informací bývají složité na pochopení, popisují problémy ve své komplikovanosti. Obtížně se formulují obecné závěry, které bývají vyslovovány s poznámkou splněných předpokladů. Kriticky smýšlející vědecký pracovník jednoznačný závěr formuluje obtížně, vědom si parametrů, za kterých jeho závěry platí.
Výstupy jsou matematicky testovány a sílu výroků je nutné interpretovat teprve po kritickém přezkumu právě z hlediska jejich statistické spolehlivosti. Tento druh informací je určen především odborné veřejnosti nebo jiným vědcům, kteří se zajímají o obdobná témata. Informace takto poskytnuté slouží k vědecké diskusi. Rozprava nad takovými výstupy bývá většinou neemotivní, věcná a kritická.
Aktivně publikující, poctivě smýšlející vědečtí pracovníci a všichni, kdo se nezaujatě chtějí dobrat podstaty problému, spíš stále pochybují o svých závěrech, a se silnými, oponovanými, zobecňujícími výroky jdou na veřejnost, teprve když jsou si jimi zcela jisti, neboť dávají všanc své dobré jméno.
Druhá rovina je zcela odlišná. Vyznačuje se tím, že její účastníci většinou již jen – často účelově – interpretují své poznatky, popř. výsledky zjištěné jinými, zjednodušují je, doplňují je svými domněnkami, snadno je zobecňují, nedbají na skutečnost, že výroky mají různou míru spolehlivosti, popř. že platí pouze za určitých parametrů. Často k nim přiřazují emotivní náboj, využívají polopravd např. i tím, že výjimku vydávají za obecný trend. Účastníci diskuse tak prosazují svoji generální filosofii, kterou uplatňují z jiných, na první pohled ne zcela čitelných důvodů. Rovina diskuse je více emotivní, filosofická, spekulativní, ideologická, politická.
Tato rovina poskytování informací je určena veřejnosti s cílem získat na svoji stranu názorovou většinu. Aby se takové informace dostaly do médií, bývají obohaceny o zprávu o nějaké probíhající katastrofě nebo alespoň katastrofě, která proběhne v blízké budoucnosti. Často jediná šikovně medializovaná výjimka smaže v očích veřejnosti dlouholetou poctivou a mravenčí práci mnoha lidí.
Je dobře, že lze otevřeně hovořit, a važme si této příležitosti. Na druhé straně musím podotknout, že příliš neumíme vést kultivované rokování. Místo síly argumentů používáme sílu hlasu, místo schopnosti vést korektní debatu vahou argumentů se uchylujeme ke zpochybnění věrohodnosti nositele opačných či nepohodlných názorů.
V úvahách nad diskusí kolem Národního lesnického programu II., která proběhla v prvním pololetí minulého roku, jsem si opět uvědomil, jak je důležité nejdříve si ujednotit slovník, který budeme používat. Mnoho rozporů a ztraceného času vyplývá z toho, že si pod termíny a slovními výroky každý představujeme něco jiného.
Podstatným faktorem, který dialog vždy pročistí a dostane jej téměř samovolně do korektní polohy, jsou fakta, data a skutečnosti. Je přirozené a slušné chovat se zdvořile a neosočovat své partnery za jimi přednesený názor. Stejně tak je nutné mít společný cíl, debatující se přece nescházejí jen proto, aby se pohádali, ale aby dospěli k závěru, který všichni přijmou za svůj.
Z rozpravy by měl vzejít společný jmenovatel shody. Závěr konsensuálního dialogu má vždy větší účinnost, protože je podpořen autoritami ze všech stran názorového spektra. Má i delší platnost, neboť není silovým řešením jedné strany a poražená strana nepřipravuje odvetu směřující ke svému silovému řešení. Diskuse chce chladný rozum a ten nám někdy opravdu schází, zvlášť v otázkách, kdy jde o oblíbenou činnost při péči o zvěř či o lov, jenž má nepochybně silný emotivní podtext. Pokoušejme se hledat shodu i na těch nejnižších úrovních, na samém začátku vzniku problému. Posunutí neshody k vyřešení problematických otázek výše je špatnou zprávou pro všechny zúčastněné.
Vážení čtenáři, s klasikem vám přeji hezké a ještě hezčí léto.
Ing. Jaromír Vašíček, CSc.