Úvodník 10/2008
Vážení čtenáři,
na titulní stránce máme tentokrát snímek zajíce na strništi, což naznačuje tematickou orientaci tohoto čísla časopisu. Je to tak, počátkem září se v Roudnici nad Labem konal dvoudenní seminář o zajících, jemuž věnujeme dvojstranu, takže říjnové číslo Světa myslivosti lze považovat za „zaječí“.
Když se před třiceti lety myslivci vraceli z podzimních zaječích honů obtěžkáni úlovky, málokoho z nich napadlo, že by u nás někdy mohlo být zajíců téměř jako pověstného šafránu. Jak to dopadlo, již víme. Úbytek zajíců je problém celé Evropy. Jejich stavy se v posledních letech pohybují na přibližně stejné (z hlediska myslivosti velmi nízké) úrovni a nedaří se je zvyšovat. Mám trochu pocit, že pesimistické pocity ovládly část našich myslivců do té míry, že se zajícem již „moc nepočítají“ a svou pozornost soustředí na něco jiného, např. na divočáky, jichž se u nás loví již více než zajíců. To by mohl být jeden z důvodů nízkého zájmu o roudnický seminář. Na to, že se stavy zajíců dlouhodobě prezentují jako vážný problém, je padesátka přítomných včetně přednášejících skutečně málo.
Dalším důvodem nezájmu o seminář v Roudnici mohl být pocit potenciálního účastníka, že se nedozví mnoho nového. To je v podstatě pravda. Máme prostudovanou biologii zajíce, známe jeho potravní nároky, přirozené nepřátele, choroby atd. Víme, co dělat, abychom zajíci pomohli – musíme intenzivně lovit predátory, zlepšovat jeho potravní podmínky zakládáním políček a biopásů a zajišťováním vody v honitbě, lovit zajíce s rozvahou, nikoliv živelně atd. Pokud to budeme dělat, záhy se ukáže, že stavy zajíců se zlepší. Všechny tyto aspekty přístupu k problematice zaječí zvěře na semináři opakovaně zazněly od více autorů. Skutečně jsme se nedověděli mnoho nového. Skoro mě napadá kacířská myšlenka: proč plýtvat energií a penězi na pořádání semináře, kde se sejde jen hrstka účastníků, aby se dozvěděli to, co už dávno vědí a utvrdili se v tom, že když se vyzkoušené věci dělají dobře, funguje to. Má to cenu? A má smysl psát o tom do časopisu?
Pokud se uspořádá akce s exkurzí, vybírají se místa, kde je co ukázat. Společně s účastníky roudnického semináře jsem měl možnost podívat se do dvou honiteb, v nichž myslivci nerezignovali na současný stav a mohou se pochlubit výbornými výsledky. Na jedné zastávce exkurzní trasy jsme napočítali z jednoho místa padesát koroptví a dozvěděli se, že jde jen o část jejich stavu v honitbě. Před lety byly prý koroptve v těchto místech vzácností. Najednou se člověk může přesvědčit, že „to“ jde. A nemůže nezaslechnout: „Založili jsme políčko a drobné máme dvakrát tolik, co předtím. Viděli to naši sousedé a kroutili nad tím hlavami. Za rok si udělali sami políčko a dnes jsou na tom lépe než my.“ V takových chvílích je jasné, že má smysl organizovat podobné akce jako byl seminář v Roudnici a psát i o známých a vyzkoušených věcech. Příklady totiž táhnou …
na titulní stránce máme tentokrát snímek zajíce na strništi, což naznačuje tematickou orientaci tohoto čísla časopisu. Je to tak, počátkem září se v Roudnici nad Labem konal dvoudenní seminář o zajících, jemuž věnujeme dvojstranu, takže říjnové číslo Světa myslivosti lze považovat za „zaječí“.
Když se před třiceti lety myslivci vraceli z podzimních zaječích honů obtěžkáni úlovky, málokoho z nich napadlo, že by u nás někdy mohlo být zajíců téměř jako pověstného šafránu. Jak to dopadlo, již víme. Úbytek zajíců je problém celé Evropy. Jejich stavy se v posledních letech pohybují na přibližně stejné (z hlediska myslivosti velmi nízké) úrovni a nedaří se je zvyšovat. Mám trochu pocit, že pesimistické pocity ovládly část našich myslivců do té míry, že se zajícem již „moc nepočítají“ a svou pozornost soustředí na něco jiného, např. na divočáky, jichž se u nás loví již více než zajíců. To by mohl být jeden z důvodů nízkého zájmu o roudnický seminář. Na to, že se stavy zajíců dlouhodobě prezentují jako vážný problém, je padesátka přítomných včetně přednášejících skutečně málo.
Dalším důvodem nezájmu o seminář v Roudnici mohl být pocit potenciálního účastníka, že se nedozví mnoho nového. To je v podstatě pravda. Máme prostudovanou biologii zajíce, známe jeho potravní nároky, přirozené nepřátele, choroby atd. Víme, co dělat, abychom zajíci pomohli – musíme intenzivně lovit predátory, zlepšovat jeho potravní podmínky zakládáním políček a biopásů a zajišťováním vody v honitbě, lovit zajíce s rozvahou, nikoliv živelně atd. Pokud to budeme dělat, záhy se ukáže, že stavy zajíců se zlepší. Všechny tyto aspekty přístupu k problematice zaječí zvěře na semináři opakovaně zazněly od více autorů. Skutečně jsme se nedověděli mnoho nového. Skoro mě napadá kacířská myšlenka: proč plýtvat energií a penězi na pořádání semináře, kde se sejde jen hrstka účastníků, aby se dozvěděli to, co už dávno vědí a utvrdili se v tom, že když se vyzkoušené věci dělají dobře, funguje to. Má to cenu? A má smysl psát o tom do časopisu?
Pokud se uspořádá akce s exkurzí, vybírají se místa, kde je co ukázat. Společně s účastníky roudnického semináře jsem měl možnost podívat se do dvou honiteb, v nichž myslivci nerezignovali na současný stav a mohou se pochlubit výbornými výsledky. Na jedné zastávce exkurzní trasy jsme napočítali z jednoho místa padesát koroptví a dozvěděli se, že jde jen o část jejich stavu v honitbě. Před lety byly prý koroptve v těchto místech vzácností. Najednou se člověk může přesvědčit, že „to“ jde. A nemůže nezaslechnout: „Založili jsme políčko a drobné máme dvakrát tolik, co předtím. Viděli to naši sousedé a kroutili nad tím hlavami. Za rok si udělali sami políčko a dnes jsou na tom lépe než my.“ V takových chvílích je jasné, že má smysl organizovat podobné akce jako byl seminář v Roudnici a psát i o známých a vyzkoušených věcech. Příklady totiž táhnou …