Úvodník 11/2009
Jan Votava
Vážení čtenáři,
v nedávné době jsem se zúčastnil několika jednání souvisejících s budoucím vývojem české myslivosti. Pokusím se s vámi podělit o poznatky z těchto setkání.
Začátkem září se na ministerstvu zemědělství vyjadřovali zástupci myslivců, vlastníků pozemků a různých subjektů ke koncepci rozvoje myslivosti. O několik dní později jsem v Židlochovicích se zájmem sledoval referáty kolegů ze zahraničí na jedno z aktuálních témat středoevropské myslivosti, jímž je postavení myslivců ve společnosti. Koncem září jsem jako spolupořadatel jednal ve Velkém Meziříčí s dalšími subjekty o zahájení práce na nové koncepci rozvoje myslivosti. Mám-li vyjádřit svůj názor na výše uvedená jednání, nezbývá než konstatovat, že čeští myslivci pod vedením Českomoravské myslivecké jednoty přešlapují v současné době na místě a zoufale se snaží udržet neudržitelné a konzervovat nynější, podle jejich názoru optimální stav. Nahlédneme-li do našich honiteb a mysliveckých sdružení, lze říci, že „průměrný český myslivec“ hodnotí současný stav jako vyhovující. Po více či méně zdařilém procesu transformace honiteb se situace stabilizovala a do konce nájemní doby je ještě relativně daleko. Stavy spárkaté i drobné zvěře rostou a s tím pochopitelně i úlovky, vymáhání škod působených zvěří je ze strany vlastníků či uživatelů pozemků jen ojedinělé a státní správa má pouze minimální možnosti zasahovat do mysliveckého hospodaření. Naprosto běžným jevem je myslivcovo postěžování si na zlá média, ukazující z myslivosti především negativa, odsouzení ochranářů za ochranu přemnožených predátorů, kritika představitelů a zástupců mysliveckých organizací za špatnou práci a samozřejmě také kritika sousedů za lov trofejové zvěře u hranic. Průměrný myslivec vcelku dobře pečuje o zvěř v době nouze, již méně dobře provádí průběrný lov zvěře a redukci jejích početních stavů a zcela nedostatečně prezentuje myslivost před nemysliveckou veřejností. I když připustím, že postoj „průměrného českého myslivce“ chápu, nemohu s ním souhlasit.
Má-li mít myslivost postavení odpovídající její dlouholeté historii a tradici, šíři a bohatosti, a v neposlední řadě i hospodářskému a ekonomickému významu, musí myslivci především změnit své chování. Podle mého názoru musíme velmi trpělivě začít prezentovat myslivost jako službu. Vykonávat myslivost není naše právo, ale poslání a dobrovolná služba. Vlastníkům a hospodářům mohou myslivci nabídnout odborně a efektivně provedenou pomoc při regulaci početních stavů zvěře působící škody na jejich pozemcích. Institucím zabývajícím se ochranou ohrožených druhů a jejich monitoringem můžeme poskytnout prostřednictvím honiteb jedinečné pokrytí téměř celého státu a doslova armádu dobrovolných pozorovatelů. Současně se však musíme naučit prezentovat před celou společností kulturu a tradice myslivosti a obohacovat tím společenský život. Musíme pomáhat zachovat nádherná řemeslná díla a předávat řemeslné dovednosti a zručnosti dalším generacím, a tím nejdůležitějším, co myslivost musí nejen nabízet, ale především realizovat, vždy zůstane formování jednotlivce. Právě při výkonu myslivosti se nejčastěji setkáváme s uvědomováním si zodpovědnosti za zachování přírodního bohatství a rozmanitosti příštím generacím i odpovědnosti za rozhodnutí o ukončení života zvěře. S tím souvisí i nesmírný morální a výchovný rozměr. Zodpovědnost za ekologické, ekonomické a efektivní využívání přírodních zdrojů je pro myslivce stejná jako pro vlastníky a hospodáře. Uvědomováním si této situace se z nepřátel stávají doslova spojenci nebo přinejmenším dobří sousedé a zůstává zcela na nich, zda bude jejich chování moudré či pošetilé.
Závěrem si dovolím prezentovat názor, že stejně jako je myslivcům pouze svěřeno právo lovu, je i vlastníkům pozemků tento pozemek pouze svěřen do správy a pojem vlastnictví je stejně diskutabilní, jako právo vzít zvěři život. To neznamená, že bych chtěl rušit vlastnická práva, nebo že bych byl odpůrcem lovu. To, co chci čtenářům Světa myslivosti říci, je především skutečnost, že více než o právech by lidé měli hovořit o zodpovědnosti, protože ta ke každému právu neodlučitelně patří a právě na ni se zejména v poslední době nejvíce zapomíná. Přitom právě zodpovědností se člověk liší od ostatních živočišných druhů.
Vážení čtenáři,
v nedávné době jsem se zúčastnil několika jednání souvisejících s budoucím vývojem české myslivosti. Pokusím se s vámi podělit o poznatky z těchto setkání.
Začátkem září se na ministerstvu zemědělství vyjadřovali zástupci myslivců, vlastníků pozemků a různých subjektů ke koncepci rozvoje myslivosti. O několik dní později jsem v Židlochovicích se zájmem sledoval referáty kolegů ze zahraničí na jedno z aktuálních témat středoevropské myslivosti, jímž je postavení myslivců ve společnosti. Koncem září jsem jako spolupořadatel jednal ve Velkém Meziříčí s dalšími subjekty o zahájení práce na nové koncepci rozvoje myslivosti. Mám-li vyjádřit svůj názor na výše uvedená jednání, nezbývá než konstatovat, že čeští myslivci pod vedením Českomoravské myslivecké jednoty přešlapují v současné době na místě a zoufale se snaží udržet neudržitelné a konzervovat nynější, podle jejich názoru optimální stav. Nahlédneme-li do našich honiteb a mysliveckých sdružení, lze říci, že „průměrný český myslivec“ hodnotí současný stav jako vyhovující. Po více či méně zdařilém procesu transformace honiteb se situace stabilizovala a do konce nájemní doby je ještě relativně daleko. Stavy spárkaté i drobné zvěře rostou a s tím pochopitelně i úlovky, vymáhání škod působených zvěří je ze strany vlastníků či uživatelů pozemků jen ojedinělé a státní správa má pouze minimální možnosti zasahovat do mysliveckého hospodaření. Naprosto běžným jevem je myslivcovo postěžování si na zlá média, ukazující z myslivosti především negativa, odsouzení ochranářů za ochranu přemnožených predátorů, kritika představitelů a zástupců mysliveckých organizací za špatnou práci a samozřejmě také kritika sousedů za lov trofejové zvěře u hranic. Průměrný myslivec vcelku dobře pečuje o zvěř v době nouze, již méně dobře provádí průběrný lov zvěře a redukci jejích početních stavů a zcela nedostatečně prezentuje myslivost před nemysliveckou veřejností. I když připustím, že postoj „průměrného českého myslivce“ chápu, nemohu s ním souhlasit.
Má-li mít myslivost postavení odpovídající její dlouholeté historii a tradici, šíři a bohatosti, a v neposlední řadě i hospodářskému a ekonomickému významu, musí myslivci především změnit své chování. Podle mého názoru musíme velmi trpělivě začít prezentovat myslivost jako službu. Vykonávat myslivost není naše právo, ale poslání a dobrovolná služba. Vlastníkům a hospodářům mohou myslivci nabídnout odborně a efektivně provedenou pomoc při regulaci početních stavů zvěře působící škody na jejich pozemcích. Institucím zabývajícím se ochranou ohrožených druhů a jejich monitoringem můžeme poskytnout prostřednictvím honiteb jedinečné pokrytí téměř celého státu a doslova armádu dobrovolných pozorovatelů. Současně se však musíme naučit prezentovat před celou společností kulturu a tradice myslivosti a obohacovat tím společenský život. Musíme pomáhat zachovat nádherná řemeslná díla a předávat řemeslné dovednosti a zručnosti dalším generacím, a tím nejdůležitějším, co myslivost musí nejen nabízet, ale především realizovat, vždy zůstane formování jednotlivce. Právě při výkonu myslivosti se nejčastěji setkáváme s uvědomováním si zodpovědnosti za zachování přírodního bohatství a rozmanitosti příštím generacím i odpovědnosti za rozhodnutí o ukončení života zvěře. S tím souvisí i nesmírný morální a výchovný rozměr. Zodpovědnost za ekologické, ekonomické a efektivní využívání přírodních zdrojů je pro myslivce stejná jako pro vlastníky a hospodáře. Uvědomováním si této situace se z nepřátel stávají doslova spojenci nebo přinejmenším dobří sousedé a zůstává zcela na nich, zda bude jejich chování moudré či pošetilé.
Závěrem si dovolím prezentovat názor, že stejně jako je myslivcům pouze svěřeno právo lovu, je i vlastníkům pozemků tento pozemek pouze svěřen do správy a pojem vlastnictví je stejně diskutabilní, jako právo vzít zvěři život. To neznamená, že bych chtěl rušit vlastnická práva, nebo že bych byl odpůrcem lovu. To, co chci čtenářům Světa myslivosti říci, je především skutečnost, že více než o právech by lidé měli hovořit o zodpovědnosti, protože ta ke každému právu neodlučitelně patří a právě na ni se zejména v poslední době nejvíce zapomíná. Přitom právě zodpovědností se člověk liší od ostatních živočišných druhů.