Úvodník 4/2010
Ing. Petr Zvolánek
Vážení čtenáři,
do rukou se vám dostává číslo Světa myslivosti, které se věnuje mj. sokolnictví. Nás sokolníky těší zájem myslivecké veřejnosti o tuto tradiční součást myslivosti a rádi se dělíme o své zkušenosti s dravci, kteří jsou neodmyslitelnou součástí našich sokolnických životů.
Domnívám se, že řada z vás, erudovaných myslivců, dokáže dobře pochopit pouto mezi člověkem a vycvičeným zvířetem. Nejznámějším a nejrozšířenějším příkladem je lovecká kynologie, v jejímž případě jde o sepětí člověka – myslivce a domestikovaného zvířete – loveckého psa. Známe také fretkování, bohužel u nás dnes již téměř nepoužívané, a i další, pro nás exotické způsoby lovu, např. lov antilop cvičeným gepardem či ryb ochočenými kormorány. Zvláštní je i pouto mezi sokolníkem a jeho dravcem. Tento vztah je skutečně obdivuhodný, protože lovecký dravec není ani domestikován, ani přivázán, a přesto při dobrém vedení výborně spolupracuje se svým sokolníkem. Zároveň však dravce vzhledem k jeho přirozené mentalitě není možné jakkoliv fyzicky trestat, naopak jedinou možností je pozitivně jej motivovat laskavým zacházením a odměňováním. Právě díky tomuto tisíce let starému umění dnes můžeme pomocí loveckých dravců, samozřejmě kromě lovu, řešit i řadu dalších činností s mnohem větší efektivitou, než jinými, byť moderními metodami.
Bezesporu nejdůležitější službou, kterou dnes dravci vykonávají, je ochrana letadel, a především životů pilotů i pasažérů. Téměř nikdo z běžných cestujících si neuvědomuje, že ve vyspělých státech snad na všech civilních i vojenských letištích sokolníci provádějí tzv. biologickou ochranu provozních ploch před každým vzletem i přistáním letadla. Málokde v lidské činnosti je tak možné vedle sebe spatřit nejmodernější technologii, použitou u vojenských či obřích dopravních letounů, chráněnou starobylým způsobem, v našem případě minimálně čtyři tisíce let starým sokolnictvím. Ani střelba, reprodukované úzkostné hlasy a další metody neodplaší havrany, špačky a řadu dalších druhů ptáků z prostoru letiště tak účinně jako cvičený sokol, jestřáb apod. Přitom i střet s malým ptákem může představovat pro letadlo a následně i pro okolí letiště obrovské riziko. Termín biologická ochrana zahrnuje kromě dravců např. i využití loveckých psů, příp. koní, a v neposlední řadě i výbornou znalost bionomie ptáků a savců, kteří mají být především plašeni, nikoliv zabíjeni.
Jsou ale i další důležité činnosti, které sokolníci se svými opeřenými pomocníky provádějí. Jde např. o ochranu památek před městskými holuby, plašení hejn ptáků na skládkách odpadků či ochranu zemědělských plodin. Tyto činnosti jsou však v mnohem větší míře prováděny v zahraničí, než v ČR, a to dokonce našimi sokolníky. Nejde o to, že by u nás bylo málo skládek odpadků či třeba nedostatek sadů s úrodou devastovanou hejny špačků. Problém je v neúměrné byrokratické zátěži, kterou mnohdy představují předpisy či úředníci ochrany přírody a v neposlední řadě některá zájmová sdružení, obecně známá pod pojmem ochranářské nevládní organizace. Všichni ptáci žijící volně v přírodě vyjma několika druhů pernaté zvěře v době lovu jsou dnes chráněni a získávat v potřebném rozsahu povolení k jejich plašení spojené s lovem se tak jeví jako málo pravděpodobné.
S ochranou přírody souvisí také další činnost sokolníků, a to odchovy vzácných dravců. Když ve druhé polovině minulého století výrazně poklesly stavy velkých druhů sokolů, především sokola stěhovavého, začali sokolníci množit vzácné dravce ve svých odchovnách. Propracovali reprodukční metody do takové míry, že dnes se jen v ČR ročně odchová na 500 mláďat sokolovitých dravců, orlů a dalších. Řada odchovaných sokolů a rarohů byla a ještě i dnes je vypouštěna do přírody za účelem obnovení či posílení jejich zbytkových přirozených populací. Ovšem i v tomto případě je těžké získat souhlas orgánů ochrany přírody potřebný k této činnosti.
Doufám, že se v zájmu nezbytně nutné koexistence přírody i člověka podaří sjednotit zainteresované subjekty ke společné ochraně toho skutečně ohroženého a také k rozumné míře využívání toho, co nám příroda poskytnout může. Jako jeden z pozitivních kroků v tomto ohledu vidím nedávno uzavřenou dohodu o spolupráci mezi Ministerstvem životního prostředí a Českomoravskou mysliveckou jednotou.
Vážení čtenáři,
do rukou se vám dostává číslo Světa myslivosti, které se věnuje mj. sokolnictví. Nás sokolníky těší zájem myslivecké veřejnosti o tuto tradiční součást myslivosti a rádi se dělíme o své zkušenosti s dravci, kteří jsou neodmyslitelnou součástí našich sokolnických životů.
Domnívám se, že řada z vás, erudovaných myslivců, dokáže dobře pochopit pouto mezi člověkem a vycvičeným zvířetem. Nejznámějším a nejrozšířenějším příkladem je lovecká kynologie, v jejímž případě jde o sepětí člověka – myslivce a domestikovaného zvířete – loveckého psa. Známe také fretkování, bohužel u nás dnes již téměř nepoužívané, a i další, pro nás exotické způsoby lovu, např. lov antilop cvičeným gepardem či ryb ochočenými kormorány. Zvláštní je i pouto mezi sokolníkem a jeho dravcem. Tento vztah je skutečně obdivuhodný, protože lovecký dravec není ani domestikován, ani přivázán, a přesto při dobrém vedení výborně spolupracuje se svým sokolníkem. Zároveň však dravce vzhledem k jeho přirozené mentalitě není možné jakkoliv fyzicky trestat, naopak jedinou možností je pozitivně jej motivovat laskavým zacházením a odměňováním. Právě díky tomuto tisíce let starému umění dnes můžeme pomocí loveckých dravců, samozřejmě kromě lovu, řešit i řadu dalších činností s mnohem větší efektivitou, než jinými, byť moderními metodami.
Bezesporu nejdůležitější službou, kterou dnes dravci vykonávají, je ochrana letadel, a především životů pilotů i pasažérů. Téměř nikdo z běžných cestujících si neuvědomuje, že ve vyspělých státech snad na všech civilních i vojenských letištích sokolníci provádějí tzv. biologickou ochranu provozních ploch před každým vzletem i přistáním letadla. Málokde v lidské činnosti je tak možné vedle sebe spatřit nejmodernější technologii, použitou u vojenských či obřích dopravních letounů, chráněnou starobylým způsobem, v našem případě minimálně čtyři tisíce let starým sokolnictvím. Ani střelba, reprodukované úzkostné hlasy a další metody neodplaší havrany, špačky a řadu dalších druhů ptáků z prostoru letiště tak účinně jako cvičený sokol, jestřáb apod. Přitom i střet s malým ptákem může představovat pro letadlo a následně i pro okolí letiště obrovské riziko. Termín biologická ochrana zahrnuje kromě dravců např. i využití loveckých psů, příp. koní, a v neposlední řadě i výbornou znalost bionomie ptáků a savců, kteří mají být především plašeni, nikoliv zabíjeni.
Jsou ale i další důležité činnosti, které sokolníci se svými opeřenými pomocníky provádějí. Jde např. o ochranu památek před městskými holuby, plašení hejn ptáků na skládkách odpadků či ochranu zemědělských plodin. Tyto činnosti jsou však v mnohem větší míře prováděny v zahraničí, než v ČR, a to dokonce našimi sokolníky. Nejde o to, že by u nás bylo málo skládek odpadků či třeba nedostatek sadů s úrodou devastovanou hejny špačků. Problém je v neúměrné byrokratické zátěži, kterou mnohdy představují předpisy či úředníci ochrany přírody a v neposlední řadě některá zájmová sdružení, obecně známá pod pojmem ochranářské nevládní organizace. Všichni ptáci žijící volně v přírodě vyjma několika druhů pernaté zvěře v době lovu jsou dnes chráněni a získávat v potřebném rozsahu povolení k jejich plašení spojené s lovem se tak jeví jako málo pravděpodobné.
S ochranou přírody souvisí také další činnost sokolníků, a to odchovy vzácných dravců. Když ve druhé polovině minulého století výrazně poklesly stavy velkých druhů sokolů, především sokola stěhovavého, začali sokolníci množit vzácné dravce ve svých odchovnách. Propracovali reprodukční metody do takové míry, že dnes se jen v ČR ročně odchová na 500 mláďat sokolovitých dravců, orlů a dalších. Řada odchovaných sokolů a rarohů byla a ještě i dnes je vypouštěna do přírody za účelem obnovení či posílení jejich zbytkových přirozených populací. Ovšem i v tomto případě je těžké získat souhlas orgánů ochrany přírody potřebný k této činnosti.
Doufám, že se v zájmu nezbytně nutné koexistence přírody i člověka podaří sjednotit zainteresované subjekty ke společné ochraně toho skutečně ohroženého a také k rozumné míře využívání toho, co nám příroda poskytnout může. Jako jeden z pozitivních kroků v tomto ohledu vidím nedávno uzavřenou dohodu o spolupráci mezi Ministerstvem životního prostředí a Českomoravskou mysliveckou jednotou.