Povinné členství v myslivecké organizaci – ano, či ne?

RNDr. Stanislav Mottl, CSc.

V říjnu loňského roku založily čtyři naše myslivecké organizace Unii mysliveckých organizací ČR (UMO) se záměrem vytvořit společnou otevřenou platformu k projednávání otázek souvisejících s myslivostí a k zaujímání jednotných stanovisek. Kupodivu mezi zakládajícími organizacemi UMO chybí naše největší myslivecká organizace, Českomoravská myslivecká jednota (ČMMJ). Její předseda prohlásil, že ČMMJ nereflektuje členství v UMO „kvůli hrozbě ztráty své identity“. Tento postoj však vzbuzuje podezření, že vedení ČMMJ vidí jediný způsob sjednocení myslivců v uzákonění jejich povinného členství v ČMMJ, jak tomu nasvědčuje i článek v časopise Myslivost č. 9/2007 s názvem „Ve Sněmovně se besedovalo o myslivosti“. Protože jde o záležitost pro myslivce a myslivost závažnou, vzbuzující reminiscence na dobu poměrně ještě nedávnou, a navíc exministr zemědělství, poslanec ing. Petr Zgarba, vyzývá k veřejné diskusi, není zbytečné připomenout si některá historická fakta.

Stavovské sdružování myslivců z povolání je známo již od poloviny 17. století a bylo stejně jako později členství myslivců – včetně amatérů – v mysliveckých organizacích až do 31. března 1941 vždy jen dobrovolné. V nově vzniklé Československé republice existovala celá řada zájmových mysliveckých organizací, ale zároveň i snahy po jejich sjednocení, zejména po vzniku Československé myslivecké jednoty (ČMJ) v r. 1923. Členství v takových spolcích bylo vždy dobrovolné. Členy se myslivecké spolky snažily získávat nabídkou různých výhod, např. ČMJ od r. 1928 vydávaným spolkovým časopisem Stráž myslivosti i pojištěním proti následkům zákonné odpovědnosti při výkonu práva myslivosti.
Povinné členství jednotlivců v myslivecké organizaci jako jedna z podmínek pro získání loveckého (tehdy „honebního“) lístku bylo poprvé v historii české myslivosti zavedeno v době německé okupace republiky, a to vládním nařízením č. 127/1941, o myslivosti. V té době působila na našem území pouze jedna myslivecká organizace – ČMJ, uznaná 19. června 1940 Národním souručenstvím za jedinou oficiální českou mysliveckou organizaci.
Po osvobození Československa v r. 1945 zůstaly v platnosti myslivecké předpisy vydané za protektorátu. Rozsah platnosti předpisů byl stanoven vyhláškou ministerstva zemědělství č. 289 ze dne 4. 10. 1945. V následujícím roce vydalo ministerstvo zemědělství řízené komunistou Júliem Ďurišem vyhlášku č. 1568 ze dne 27. 7. 1946, o využití společenstevních honiteb, a výnos č. j. 25633-VIII/3-1946, o zvláštních podmínkách o propachtování honebních okrsků spravovaných ústředním ředitelstvím Státních lesů a statků v Praze. Státní honitby bylo dovoleno pronajímat jen lidovým loveckým společnostem, bližší podrobnosti obsahoval další výnos ministerstva zemědělství č. 32823/940-VI/7-47 ze dne 13. 3. 1947, o ustanovení lidových loveckých společností a instruování žádostí o schválení stanov a o pacht honiteb. Předpis striktně stanovoval, jaké má být sociální složení lidové lovecké společnosti, přičemž členy se nesměly stát některé skupiny občanů. Z myslivosti se stalo politikum a řada občanů-myslivců byla diskriminována.
Povinné členství v ČMJ jako podmínku pro vydání a držení loveckého lístku pro tuzemce potvrdil § 61 zákona č. 225/1947 Sb., o myslivosti, platného od 1. 1. 1948. Myslivecký zákon vznikl jako jeden ze šesti zemědělských zákonů předložených ministerstvem zemědělství (souhrnně nazývaných Ďurišovy zákony). Proti připravovanému mysliveckému zákonu se v odborných mysliveckých kruzích zvedl značný odpor, který však nestačil na politický tlak komunistů a zákon byl Národním shromážděním ČSR dne 18. 12. 1947 přijat. O tom, jak dobře tento zákon vyhovoval politickým cílům Komunistické strany Československa, svědčí skutečnost, že jeho platnost trvala až do 1. 3. 1962, kdy vstoupil v platnost zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, jenž kromě jiného převzal z předchozího zákona i ustanovení o povinném členství v myslivecké organizaci.
Již zakrátko po nabytí právní účinnosti zákona č. 225/1947 Sb. se ukázalo, jak promyšleným tahem bylo potvrzení povinného členství myslivců v ČSMJ. Bezprostředně po únoru 1948 byly v celé ČSR při všech politických, hospodářských, školských, ale i zájmových a dalších společenských organizacích ustavovány v režii KSČ akční výbory Národní fronty. Z orgánů ČSMJ byly obratem odstraněny nepohodlné osoby a na ústředí uvalena národní správa. Akční výbory se rychle postaraly o „očistu svých řad od reakčních a protilidových živlů“ tím, že je neprodleně vyloučily z ČSMJ nebo je nepřijaly za její členy. Při nesplnění zákonné podmínky povinného členství v ČSMJ pak občan neměl nárok na lovecký lístek.
Odebrání loveckého lístku znamenalo nejen ztrátu možnosti provozovat výkon práva myslivosti jako zálibu, ale pro myslivce z povolání také ztrátu zaměstnání, pokud jeho součástí byla i myslivost. Tento stav trval až do zrušení ustanovení o povinném členství v Československém mysliveckém svazu (přejmenované ČSMJ) novelizací mysliveckého zákona č. 23/1962 Sb. v r. 1991. Po několika dalších novelách byl zákon z r. 1962 úplně zrušen teprve zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ze dne 27. 11. 2001.
Lze prohlásit, že od r. 1941 do listopadu 1989 byla ČMJ, resp. ČSMS a ČMS díky zákonnému ustanovení o povinném členství myslivců v této organizaci zneužívána k činnosti charakteru justičního a současně i exekučního. Poválečné akční výbory byly jen nahrazeny tzv. disciplinárními senáty, které projednávaly tzv. disciplinární provinění a navrhovaly kolektivnímu vedení myslivecké organizace potrestání viníků. Zdaleka však nešlo jen o prohřešky myslivecké, ale i o důvody politické a nezřídka čistě osobní. Kromě bouřlivé doby poúnorových politických čistek se pro mnohé myslivce stalo osudné i období tzv. normalizace po r. 1968. Disciplinární myslivecké orgány bez rozpaků kvalifikovaly politický postoj v letech 1968 a 1969 (obvykle sympatie nebo účast na tzv. obrodném procesu) jako hrubé disciplinární provinění, postihované vyloučením z ČSMS. Vlivní funkcionáři měli v rukách klacek na „zlobivé“ myslivce, který se dobře uplatnil i v době, kdy se přetvářely, slučovaly nebo i jen zaokrouhlovaly honitby.
Dnešní zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb. přes demokratická ustanovení, jako je spojení vlastnického práva k honebním pozemkům s právem myslivosti a zrušení povinného členství v myslivecké organizaci, v podstatě převzal zásady zákona č. 23/1962 Sb. Snahy po obnovení povinného členství v myslivecké organizaci zřejmě vycházejí ze stejných zdrojů a lobby, které současný staronový zákon o myslivosti navrhovaly a v parlamentu prosadily. Dříve než by došlo k uzákonění povinného členství v jakékoliv myslivecké organizaci, je třeba si připomenout, že ten, kdo zapomíná na minulost, je odsouzen k jejímu zopakování, a že rozhodnutí o vstupu do zájmové organizace by mělo být jen na občanovi, pokud žije v demokratickém právním státě.


Svět myslivosti na Facebooku